Sázím na české umění
Michaela Šmerglová  
SANQUIS č.74/2010, str. 20

Jako jediná žena v Česku šéfuje pobočce velkého aukčního domu. Ručí za miliony, sleduje pohyb uměleckých děl, jedná v rukavičkách diplomata, pečuje o rodinu a… Je normální. Umí se pohybovat v terénu na horském kole i v kostýmku při aukci. Mária Gálová, ředitelka české pobočky Dorotheum, je žena více tváří.


Narodila se na Slovensku, živila se jako herečka, a pak se odstěhovala do Čech – nastupující vládu Vladimíra Mečiara neakceptovala. Pracovala za Václava Havla na Pražském hradě, po výměně prezidentů zase odešla. Měla dojem, že nemá zůstat. Aukční síň Dorotheum řídí od roku 2003. Vyvedla ji „z červených čísel“ a jede dál.

Kdy jste naposledy sama dražila?
Předloni v benefiční aukci Konta Bariéry. Fotografie a grafiky.

Jak jste dopadla?
Úspěšně! Většinou dražím tam, kde koupená věc přinese radost mně, a navíc pomůže dalším. Kde má aukce přesah.

A co v Dorotheu?
Nemůžu sama dražit, to pravidla nedovolují. I když se mi některé věci líbí…

Do aukce jde bojovník, nebo ten, kdo touží. Vy jste v životě bojovník, nebo ten snílek?
To druhé. Nemám v sobě základní soutěživost, která je nutná ve sportech, kde musíte zastínit soupeře. Tím se bavím. Pro mě je důležité mít cíl, jít za ním v klidu, s nadhledem, pomalu… Ale dosáhnu ho! Když boj, tak jen můj, a se sebou.

Dělat ředitelku historické aukční síně byla tedy touha?
Ne. Do té doby jsem ani na žádné profesionální aukci nebyla. Tím směrem se moje myšlenky neubíraly. Pracovala jsem jako ředitelka kulturní divize na Pražském hradě, když si mě vybral headhunter.

Hradní praxe se vám jistě hodila, hodila se i studia chemie na přírodovědě?
Chemik nedělá resumé o pravosti a nepravosti artefaktů, takže se takto uplatnit nemohu. Spíš se to hodí v tom smyslu, že umím přečíst výsledky analýz z laboratoří a dávají mi smysl. Hlavně, obor mě naučil analytičtějšímu přístupu k problémům, systematičnosti a logickému uvažování.

A profese herečky…
… ta se hodí všude, kde člověk pracuje s lidmi. Hraní mě hodně bavilo, byl to můj koníček odmala.

Proto okna vaší kanceláře dělí dnes od Stavovského divadla pouhé metry?
To je shoda okolností, ale dělá mi dobře. Nicméně na práci jsem se tam neptala… Mé herectví byla náhoda. Když jsem nenašla místo ve vystudovaném oboru, absolvovala jsem konkurz do košického divadla, kde hledali herce. Byl náročný, ale zvládla jsem ho. Pak se dostavilo naprosté nadšení, že se věnuji svému koníčku a dostávám za to peníze! Kdyby nepřišla revoluce, hrála bych asi dál. Bylo to hezkých devět let.

Odešla jste ze Slovenska.
Při výsledcích voleb jsem brečela u televize s vědomím, že tam dál za těch okolností, tedy za Mečiara, nechci žít. Na vlastní kůži jsem okusila princip demokracie. I když ze svého okolí neznám nikoho, kdo by toho pána chtěl, asi příznivce měl. Výhoda byla, že manžel je Čech.

Hrad jste opustila podobně, za podobných okolností. Ovládáte umění včas odejít.
Asi ano. Možná to je předvídavost. Nikdy jsem neodcházela tak, že by už bylo opravdu zle, ale zvedám kotvy, když ještě trochu svítí sluníčko. Tím neříkám, že mě změny nebolí. Jsou vždy těžké, ale nakonec vedou k dalšímu posunu, obohacení.

Vzpomenete si na nejcennější věc, která vám prošla rukama v Dorotheu?
Nejdražší obraz jsme prodali předloni na podzim. Byl to portrét od Jana Zrzavého a vydražil se za cenu kolem šesti milionů korun.

Třásly se vám ruce, když jste ho držela?
Mně se spíš chvěje v takových případech srdce. Byl to nádherný portrét… Je fakt, že ráda chodím k expertům přijaté předměty okukovat, ale zdaleka nejde jen o ty nejdražší. A pak se také s některými díly jdu rozloučit, než si je odnese nový majitel.

Umí pohnutý osud díla šéfku aukčního domu třeba dojmout?
Je dobře, když dílo osud má, a my se ho dozvíme. Nakonec s příběhem se předmět i lépe prodá. Někdy pozadí prodeje a story artefaktu známe a nezveřejňujeme je, protože je to věc hodně osobní, ale zatím jsem nad žádným neslzela. Jako ředitelka komunikuji víc s klienty ze zahraničí a s těmi, co představují naše V.I.P. Nicméně řada těch zahraničních klientů má kořeny v Česku a jimi prodávaná díla provázejí pohnuté osudy. Mám mezi nimi starou paní z New Yorku, která u nás prodávala, dnes už artefakty nemá, ale přesto si píšeme dál v osobní rovině. O výstavách, dění u nás… Osobní rovina je v těchto vztazích důležitá, podobně jako důvěra. Prodávat a nakupovat umění hlavně ve vyšších finančních částkách znamená mít důvěru. Ta se dá poměrně těžko získat, ale velmi rychle ztratit. Pro mě je nejdůležitější ji dlouhodobě udržovat. To ctí i jméno firmy.

Skoro rodinné jednání s klienty chce čas.
Proto když je třeba pracovat i doma, pracuji. Ale už jsem se naučila vypnout, eliminovat. Šlo o nutnost! Byla jsem workoholik a než přišly na svět děti, práce mě zhltla na sto procent. Po první mateřské přišel šok, že už to nejde a já musím čas dělit. Po další mateřské to bylo totéž, a dvojnásob. V tom mi pomohlo studium MBA. Bylo to extrémně náročné období, kdy jsem měla malé děti, zodpovědnou práci a k tomu nelehké studium. Nešlo to zvládnout jinak, než si stanovit priority. Vedle manažerských dovedností jsem se naučila rozlišovat, co je kdy opravdu důležité, a na čem není nutné bazírovat. Kromě toho se mi otevřely další obzory. Bez absolutoria bych se na téhle židli neodvážila být.
 


Co se teď v aukcích prodává a kupuje nejvíc?
Mluvím o Česku. Obecně se nejlépe prodává výtvarné umění. Největší poptávka je po dílech klasické české avantgardy meziválečného období. Tedy Kupka, Čapek, Fila, Zrzavý…

Proč?
Je to dlouhodobý trend. Jde o časem prověřené autory. Jejich díla jsou zajímavá z hlediska výtvarného i investičního. Některá se sice už dnes prodávají za vysoké částky, ale nabídka v tomto segmentu je omezená, ceny dále porostou. Ona „omezenost“ špičkových meziválečných autorů přináší i pozitivní rozšíření poptávky sběratelů a investorů směrem k pozdějším obdobím, konkrétně poválečné moderně. Tady se jedná o jména jako Františkové Hudeček a Gross či Kamil Lhoták. Zájem je i o výtvarníky typu Boštík, Šimotová, Vosecký, Sutnar… Ta díla se prodávají řádově za statisíce, ale některá si už také vyzkoušela, jak to chutná mezi „milionovými“.

Zajímají se o české výtvarníky cizinci?
Ne, nejde-li o ty, co žili v cizině jako Kupka či Toyen. Asi s tím souvisejí zdejší rigidní pravidla pro vývoz uměleckých děl, což je kontraproduktivní a českému umění to škodí. Volnější kulturní politika by pomohla tomu, že by se za deset let s naším uměním běžně obchodovalo i v cizině. Žel nejen v laických, ale i v odborných uměleckých kruzích převládá názor, že české umění má zůstat v Čechách, a chce-li je někdo poznat, nechť za ním přijede. Souhlasím, že by to mělo platit pro národní památky, pro výrazná díla mistrů, kteří se zapsali do dějin. Náš stát ale nedovolí vyvézt řadu děl, co do této kategorie nespadají, a navíc se o ně sám postarat nedokáže. Takže ani nevyužije svého předkupního práva. Je to složitější.

Co především kupují lidé ze zahraničí?
Z výtvarného umění hlavně cizí autory. Především ale užité umění, sběratelské nebo designové předměty.

Jsou aukce doménou žen nebo mužů?
Přihlášeni do aukce jsou většinou muži, což neznamená, že i sami vybírají a o koupi rozhodují.

Draží spíše milovníci umění či investoři?
V první řadě je otázka, kde mezi nimi udělat hranici. A pokud bychom ji měli – to je má domněnka – tak bych si dovolila říci, že u žen nejde prioritně o investování. Ty nakupují srdcem, očima. Na druhé straně však asi neexistuje milovník umění, který by si neuvědomoval, že nákupem zároveň zhodnocuje finance. Možná v poslední době, kdy se svět potýká s finanční krizí, se mezi našimi zákazníky objevilo více „čistých“ investorů.

Takže na tomto trhu se krize neprojevila?
Pravdou je, že se trhu s uměním až tolik netkla. Přesněji, ten vývoj se dal předpokládat. Nejbohatší vrstvu lidí a segment nejdražších děl ekonomický stav neovlivnil. Naopak. Řada z nich právě v této době míří s uložením financí do sféry, která je hmatatelná a méně riziková než třeba burza. To je plus pro nás. Dlužno dodat, že pokles zájmu je znát u děl kupovaných takzvaně pro radost, těch zbytných. Lidé v této klientské skupině budou čekat na vhodnější dobu k jejich pořízení.

Může se stát, že nebude s čím obchodovat, že si majitelé budou držet „top“ díla na lepší časy?
Částečně se to stát může. Jsou tu ovšem dva přístupy: možné je, že i oni budou mít finanční problémy a budou potřebovat své „jistoty“ prodat.

Foto: Günter Bartoš


obsah čísla 74 ročník 2010





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA