| Před dvaceti lety byly také Vánoce… |
|
Jiří Wald |
| SANQUIS č.72/2009, str. 18 |
| Byly to ovšem moje první svobodné Vánoce po 39 letech. A Ježíšek naděloval skutečně štědře!
|
|
|
Když mě v červnu 1989 donutili odejít z Československé akademie věd a vzápětí mě vyhodili i z dalšího zaměstnání, nedělal jsem si moc iluze. Nebezpečná hra na schovávanou se Státní bezpečností, která mohla skončit až za mřížemi, měla nakonec naštěstí prozaičtější pointu, nedošlo ani na emigraci, na kterou jsme se v posledních měsících připravovali. To potěšilo hlavně rodiče a vlastně nás všechny. Vánoční svátky jsem slavil s manželkou Radanou a třemi dětmi jako československý nezaměstnaný, ale – šťastný nezaměstnaný!
Masakr na Národní jsem pár týdnů předtím přežil bez vážné újmy díky svému bratrovi a jednomu kamarádovi, kterým se podařilo mě odtrhnout od sloupu pouličního osvětlení přesně v momentě, kdy jsem už pro drtivý tlak lidských těl viděl modře, a také díky statečné Majce Tomsové, která, ačkoli měla za pár dní rodit, nám a mnoha dalším prchajícím otevřela dveře svého bytu v Mikulandské ulici. Vpadli jsme k ní zmlácení, někteří vážně zranění, všichni otřesení po onom pochodu zatraceně úzkou uličkou, ve které do nás metodicky tloukli soudruzi z pohotovostního pluku. Stačilo ještě pár kroků a dostali by nás do práce jejich kolegové se psy, kteří čekali na konci ulice. Unikli jsme spíš náhodou. A v přeplněném miniaturním bytě Tomsových pak měli můj bratr-chirurg a kamarád-neurolog plné ruce práce...
Radost z dějinných změn byla tak obrovská, že se rány hojily doslova ze dne na den. Již pár dní po 17. listopadu jsem požádal o „Povolení poskytovat služby občany“ a 11. prosince 1989 mi bylo oficiálně dovoleno vstoupit do světa podnikání. Sen o lepším příštím se začal naplňovat symbolicky o Vánocích. Bez nenávisti a pomstychtivosti.
V tom čase jsme všichni byli postaveni před úžasnou škálu možností, ale ne každý dokázal zvolit správnou cestu, správný směr. Bohužel, první svobodné Vánoce odstartovaly také epochu překotného vyhánění čerta ďáblem. Vláda jedné strany měla být tedy nahrazena vládou peněz.
„Tam, kde vládnou peníze, ustává smích a radost, protože tam přestává Bůh. Místo toho začíná něco jiného: neklid, starost, závist, nedůvěra,“ napsal duchovní, který roky žil v bohabojném, veskrze kapitalistickém Švýcarsku. Zvláštní – popsal přesně to, co bylo tak charakteristické pro právě zhroucený socialismus. Tehdy, při jeho agonii, jsme netušili, že kormidla, které má řídit přeměny, se pohotově chopí také řada zkušených manažerů husákovské éry. Oproti nám ostatním měli přitom rozhodující náskok – na změny se důkladně připravovali dlouho před převratem, a tak se pak vrhli rovnou do „podnikání“ po svém, zatímco my jsme naivně snili o „podnikání s lidskou tváří“ a těšili se na první svobodné volby. Ty měly mimo jiné připravit i podmínky pro velkolepé společenské divadlo takzvané malé privatizace, tedy onu pověstnou předehru k budování svobodného trhu a lahůdkový aperitiv před takzvanou velkou privatizací, jež měla proměnit většinu českého národa takřka přes noc v kapitalisty. Jak to dopadlo a kdo si „přerozdělil“ majetek, je dnes všeobecně známo.
Ale vraťme se k těm prvním nádherně svobodným Vánocům. K mimořádné šanci, kterou nám nabídly. Jak jsme ji využili? Dokázali jsme ono strašné utrpení milionů lidí v orwellovském dvacátém století přece jen povýšit, dát mu smysl?
Domnívám se, že jsme zatím nedosáhli ani rovnosti před zákonem, ani svobody v oblasti zvané kultura, ani bratrství v sociálních vztazích, přestože většina z nás instinktivně pociťuje, že právě v těchto a možná pouze v těchto rovinách by již od americké i francouzské revoluce známé ideály měly platit především. Jsem ale přesvědčen, že jsme na dobré cestě – byť na jejím počátku. Směrovka ke skutečné svobodě každého člověka ukazuje správně. A já věřím, že z téhle cesty nesejdeme.
|
|
|
Kresba: bernar z publikace 83 Dessins de Presse, foto: Ondřej Petrlík
|
|
|
 |
obsah čísla 72 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
