| Malá degustace Sahary |
|
Jana Vlková |
| SANQUIS č.71/2009, str. 116 |
| O Sahaře, největší poušti světa, se traduje spousta příběhů. Za výpravu rozhodně stojí její tuniská část. Právě ta se náramně liší od obecných očekávání většinových turistů. Naopak naplňuje bohatě romantické představy o skutečné bezbřehosti pouště.
|
|
Cesta přes kamenité pustiny i písečné duny působí překvapivě zklidňujícím dojmem. Všednodenní problémy se pod horkým sluncem seschnou na nepatrnou spóru. Chvějivý strach z nekonečna je v přítomnosti zkušeného průvodce příjemným vzrušením. Bez něj se cesta přes pustiny příliš nedoporučuje, i když sem míří náruživí motorkáři, kteří si tady posilují ego pokořováním přírody na silných strojích. Ale ti jezdí v tlupách.
Seznámení s tuniskou Saharou se dá vyzkoušet třeba na následujícím itineráři se začátkem v nejjižněji položeném tuniském městě Tatouine. Do něj se dá snadno dojet z ostrova Džerba, kde je velké mezinárodní letiště. Okolí Tatouinu je relativně zalidněné, koneckonců byl to region, kde se karavany obchodníků chystávaly na dlouhé přechody.
|
|
|
Velbloudi i motorkáři Zdejší krajina má dramatický půvab, v němž se střídají koryta vyschlých řek s horami tvořenými suky tvrdých hornin, které zatím vítr nedokázal ohlodat. Trochu to připomíná fotogenickou krajinu amerického Colorada a to včetně narudlé barvy hornin. Tady to ovšem patří Berberům. Jejich velké temné stany nejsou žádná rarita; jsou k vidění docela často. Čím se jejich obyvatelé živí, může být cestovateli záhadou. Krajinou bloudí ovce a kozy a jejich pastevci je honí mezi suchou vegetací, kterou oko Středoevropana prakticky nevidí. Jsou to možná jedni z posledních. Povinná školní docházka nutí i nomády, aby se usazovali ve městech, a o kočující stáda se nemá kdo starat.
Silnice vedoucí z Tatouinu směrem do jedné z oáz – Ksar Ghilaine – vypadá, jako by tudy kdysi projel pluh, který jen lehce vyrovnal terén a po stranách vyhrnul přebytečný štěrk. Cesty se tajemně spojují a zase rozcházejí, značení tu není žádné, o patnících nemluvě. Sem tam se objevují studny s čerpadly na solární panely.
Do Ksar Ghilaine se vjíždí skrz podivný shluk staveb, které vypadají, jako by se chtěly každou chvíli rozpadnout, ale nejspíš je nikdo nikdy ani nedokončil. Většina z nich absurdně hlásá prodej pohonných hmot. Asi tu tankují motorkáři.
|
|
Cestování do Tuniska
Tunisko má přibližně 10 milionů obyvatel. Leží ve stejném časovém pásmu jako Česká republika. Turisté, kteří sem cestují s cestovními kancelářemi, nepodstupují žádné složité formality, cestovatelé „na vlastní pěst“ si musejí zažádat v České republice o vízum. Tuniskou měnou je tuniský dinár, jehož aktuální kurz je asi 14 korun. Pojištění na cesty je stejné jako pro evropské země. Cesta do země nevyžaduje žádné zvláštní očkování, region nepatří do malarické oblasti. Město Tatouine se nachází přesně 531 kilometrů od hlavního města Tunis. Má přibližně 60 tisíc obyvatel. Město Douz bývalo hlavní oázou v jižním Tunisku, dnes má asi 27 tisíc obyvatel.
|
|
|
|
Velbloudi, stany Berberů, duny... Je to jiný svět, do kterého stojí za to nahlédnout.
|
|
Oáza vznikla kolem vydatného pramene; je teplý a v jeho vývěru podobnému tůni se dá koupat. Jsou tu háje datlových palem, několik kempů, hotel s bungalovy a komická prodejna suvenýrů. Kolem dokola samé duny. Pár set metrů odtud zasypává písek opuštěnou stavbu – dříve sloužila jako zásobárna karavan, pak jako stanoviště francouzských vojáků za druhé světové války.
Civilizace sem dorazila v různých formách a střetává se v lehce absurdním koktejlu s místní přírodní realitou. K večeru přijíždějí terénní vozy s výletníky, kolem nichž podupávají černí berberští jezdci s temnýma očima orámovanýma kholovými linkami. Motorky předjíždějí velbloudy. Nad hlavou plane Orionův pás a kousek dál hučí agregát vyrábějící elektřinu na klimatizaci bungalovů, což jsou ale spíše stany. Přes to všechno je síla pouště veliká. Stačí vyjít pár kroků za oázu.
Slavnosti pouště
Městečko Douz (přezdívané často „Brána do Sahary“), vzdálené asi sto kilometrů od Tatouine, ožívá především na konci kalendářního roku, kdy se tady odehrávají pouštní slavnosti. Písek je v těchto místech ještě bělejší... Přes Douz jsme mířili do místa jménem Kemp Mehari. Uprostřed dun tam stojí několik červených chatek a stanů.
V kempu jsou společné sprchy jako na letním táboře, osvětlení sporé a v noci cestu k toaletám osvětlují jen hvězdy a měsíc. Se západem slunce sem přicházejí karavany velbloudů. Prý skupina turistů. Ráno jsou velbloudi úpravně rozvaleni vedle zaparkovaných džípů a unyle zírají do té bezbřehé nicoty. Splynout s tímto královským zvířetem uprostřed moře písku musí být o mnoho lepší než náhon na všechny čtyři kola. A to je tuniské Douz teprve na samém kraji Sahary.
|
|
|
|
 |
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
