| Vrstvy pocitů |
|
Eva Pivodová |
| SANQUIS č.71/2009, str. 38 |
| Se svou písní Stranger Angel se letos na jaře umístila čtvrtá v konkurenci dvaceti tisíc účastníků mezinárodní skladatelské soutěže. V porotě seděl i Tom Waits... Baskytaristka a skladatelka Eva Turnová právě vydala své první autorské album.
|
|
Váš hudební projev se liší od hudby Plastiků, se kterými pravidelně hrajete. Jak se vám „přebíhá“ mezi žánry?
Hraní s Plastiky cítím jako nějakou zodpovědnost vůči světu a lidem, k nimž jsem přilnula, protože jim věřím. Že jsem stanula v roli Mejly Hlavsy, byla nejdřív těžká věc, ale nakonec jde o to, co za těch devět let působení vzniklo mezi námi, kteří jsme tam zbyli. Co se týče žánru, nevnímám to jako přebíhání. V Plastikách jsem přijala roli interpreta, který má v rámci daných věcí prostor. Moje vlastní hudba vychází z toho, jaká zrovna jsem. Neřeším dopředu, jaká hudba bude. Prostě ji dělám.
Proč jste vůbec natočila vlastní CD?
Začínala jsem jako hráčka na baskytaru v rockových kapelách. Až někdy kolem roku 2000 mě Mejla Hlavsa přizval ke spolupráci na elektronickém albu Plastiků Šílenství. Zaujalo mě použití samplů a způsob vyjadřování pocitů jejich prostřednictvím. Bavilo mě, že nemusím přemlouvat žádného bubeníka, aby mi nahrál bubny, protože jsem měla plný šuplík smyček. Pocítila jsem svou sílu víc v komponovaném celku než v tom, že budu jen hráč na jeden nástroj – interpret, což je má úloha například v Plastic People.
|
|
|
Takže při skládání jste svobodnější.
Moje skladby vznikají většinou z nějakého vnitřního pocitu nutnosti. Vstala jsem třeba ve tři ráno a za hodinu byla hrubá skladba hotová. Je to takový ponor do světa, který se ničím moc nepřikrášluje, ale pocitově vrství. Ale ambient to není. Nejdřív si najdu rytmus, pak nahraju basu, kytaru nebo klávesy a hledám zvuky, potom složím text, který nazpívám, nebo si najdu nějaký, který mě inspiruje. Teď mám hodně textů od své finské kamarádky Minny Pyyhkaly. Základní schéma dělám sama, ohledně aranží většinou někoho oslovím. Právě zakládám – konečně – kapelu z živých lidí.
Říkáte si Eturnity, název alba zní Happiness Is A Learned Condition...
Eturnity je vlastně slovní hříčka – složenina mého jména a slova „věčnost“ v angličtině. Název alba je věta z knihy mého oblíbeného autora Toma Robbinse. Volně přeloženo – Štěstí je přijatý (naučený) stav. Vyjadřuje, že pocit štěstí nezávisí tolik na vnějších okolnostech, ale na vnitřním nastavení člověka. Že si ho člověk může sám „vygenerovat“ soustředěním se na to „cítit se dobře“ a potlačováním toho „cítit se špatně“. K tomu bych já sama přidala, že to všechno pak ale stejně nemusí znamenat, že žije správně – tedy podle svých schopností a darů. Můžete žít takzvaně dobře, všechno zdánlivě funguje, ale víte, že jste mimo svou cestu, a necítíte naplnění. Je to složitá věc.
|
|
 | | S Plastiky v Národním divadle |
|
|
Eva Turnová (*1964)
Vystudovala angličtinu a češtinu na Karlově univerzitě v Praze. Baskytaristka, zpěvačka, skladatelka, textařka, překladatelka a herečka působila v hudebních uskupeních Odvážná srdce, DG 307, Půlnoc, Zbytky charismatu, Eturnity. Skládá hudbu k reklamám i filmům. Od roku 2000 hraje s kapelou The Plastic People of the Universe. Její debutové album se jmenuje Happiness Is A Learned Condition. Lze si o něj napsat na eturnova@volny.cz
|
|
Zároveň právě vzniká nové album Plastiků, vyjde před Vánoci. Jaké bude?
Nové cédéčko vychází s odstupem devíti let od posledního alba. Stejně si pořád drží ten typický sound, který dělá z Plastiků pro mě nadčasovou kapelu, co nepotřebuje být „trendy“. Zvláštní je tím, že se na něm autorsky podílíme skoro všichni, kdežto na všech předchozích albech byl výlučným skladatelem Mejla Hlavsa. Je odlehčenější, různorodější.
V kapele jste jediná žena. Jak se spolupracuje se samými muži?
Já si částečně připadám jako muž, takže komunikace je košatá, ale jsou chvíle, kdy bych uvítala ženu, jednak proto, že by nechrápala, a jednak proto, že by některé věci víc chápala. Ale mužský svět mi celkem vyhovuje, je přímější, logičtější, vyhovuje mi, že se učím být pragmatická... Navíc Plastici si na nic nehrají a zároveň jsou pořád hraví, ničím nezatížení. Jak říká Vráťa Brabenec, „všechno tkví v uvolněnosti“.
Jezdíte po koncertech a turné s Plastiky, skládáte. To ale ještě není všechno... Kromě toho překládám a učím angličtinu. Píšu takovou divadelní hru, k divadlu mě váže silné pouto. A taky píšu svou biografii počínající od doby, kdy jsem byla malá – tak, jak si to pamatuju. Jsem u svých dvanácti let. A čekám, kdy se to zvrtne.
|
|
Foto: Richard Řeřicha, Karel Šustr
|
|
|
 |
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
