Hus ho fascinoval pravdymilovností, Komenský konceptem vzdělanosti, Havlíček ideálem svobody - a všichni svými ryzími charaktery. To hlavní jim bylo upřeno: vítězství. Historie je však nezasula, vynořují se proměněni ve výzvu - Masaryk k tomu nemohl mlčet...

Prof. Masaryk od Komenského přejal názor, že vzdělání a výchova jsou klíčem k všenápravě člověka, společnosti, života.
Když se v roce 1892 přiblížilo 300. výročí narození J. A. Komenského, zneklidnila se oficiální moc: šlo přece o biskupa posthusitské církve, o hlavu protihabsburského odboje - i rozhodl katolický arcibiskup Schönborn a c. a k. ministr Gautsch, že jakákoli připomínka Komenského není žádoucí - vyhlásili zákaz všech vzpomínkových akcí - „učitel národů“ Komenský nesměl být oslaven ani na školách. Masaryk tehdy okamžitě vyhověl žádosti studentů a pedagogů, aby o Komenském veřejně pohovořil - a přikročil k celému cyklu přednášek, konaly se od března - a ovšem pod policejním dozorem. Vyhnanec Komenský byl symbolickou obětí pobělohorských represí - šlo o politikum. Po generace ho katoličtí odpůrci a c. k. historici pomlouvali, vydávali za demagoga, šarlatána, podvodníka a zrádce - jeho díla se skvěla na seznamu zakázaných knih, Koniášové je horlivě pálili. Ojediněle se ozývalo opačné mínění: jezuita Balbín psal o Komenském obdivně (apoteóza ovšem směla vyjít až sto roků po Balbínově smrti),  veličina evropské filozofie Leibnitz složil o Komenském báseň, učenec Herder se ve svých studiích obíral Komenského koncepcí věčného míru, poeta Goethe vzpomínal, jak rád si co školák listoval v Komenského učebnici „Orbis pictus“. - To vše Masaryk ve svých přednáškách pro docenění Komenského zmínil - především ovšem poukázal na mezník v chápání Komenského génia a jeho dějinné role: na knížku Františka Palackého, jenž Komenského vyzdvihl „mezi nejvýznamnější muže všech dob a národů, který ztratil svoji vlast, ale získal celý svět - stal se dobrodincem lidstva“.
Komenský byl pro Masaryka obětí přechodné epochy, zběsilého dělení kontinentu za třicetiletých náboženských válek - tento celoživotní štvanec, jehož dílo bylo zčásti zničeno při požárech, zčásti ztraceno či na staletí zapomenuto, neustával se sisyfovskou nezdolností v úsilí o „nápravu věcí lidských“ - tento vizionář i praktik prosazoval humanizaci života vzděláváním, výchovou a osvětou - vytvořil proto vědeckou soustavu školské organizace i metod vyučování - zaměřil se především na generaci zítřka, na mládež - ve škole spatřoval stát v malém, budoval školu jako dílnu lidskosti - žádal, aby poznatky nebyly jen výlučným pokladem, ale aby bylo přístupno „všechno všude všem!“ - razil zásadu „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“ (a vztahoval ji jako univerzální směrnici pro všecko konání) - harmonizoval pravdu, dobro a práci v řád a soužití - svou pansofií formuloval novou filozofii dějin.

Komenského apel nabýval v Masarykových myšlenkách a aktivitách na naléhavosti: vypovídají o tom úvahy a přednášky, které TGM pronesl v Americe na univerzitách i mezi našimi krajany roku 1907. Masaryk je výslovně směroval „proti duchovnímu násilí a za svobodné myšlení“. Poměřoval Komenského, „jednoho z nejvzdělanějších mužů počínajícího novověku“, se současnou nedostatečností. „Říká se, že jsme národem Husa, Komenského, Havlíčka, ale kolik lidí žije a působí na úrovni těchto vzorů? Dokažme, že rod Husa, Komenského a Havlíčka zdaleka nevymřel!“ - Hned po návratu do Čech vydal cyklus svých zápalných přednášek v brožuře pro domácí univerzitní i lidové čtenáře...

Když brzy poté vypukla světová válka, pochopil ji Masaryk jako křižovatku, na níž se lidstvo může a musí rozejít s teokracií, s nadvládou monarchistického principu podpíraného církevními preláty, s despocií děděných privilegií, a vydat se k demokracii, „k vládě z lidu, s lidem a pro lid“. Masaryk se postavil do čela revolty porobených, do boje za svobodu a samostatnost (a nejen Čechoslováků). Musel se - obdobně jako Komenský - odebrat do exilu - jediné, co si vzal s sebou pro inspiraci a posilu, byl Komenského spisek „Kšaft“ a Kralická bible. Komenský i Masaryk odmítali, že českým údělem je žít v područí: „nepodlehneme tvrdosti osudu“. Měli stejného, společného nepřítele - a dokázali sladit práci pro svůj národ s prospěchem lidstva: „Česká politika musí být evropská, světová.“ Jejich osobnosti měly mnoho společného: oba vynikali učenlivostí a učeností, střízlivostí a mravní přísností, byli bezmezně pracovití a zvyklí na skromné živobytí, ve jménu ideálů ochotni podstoupit riziko života, odsuzováni k smrti sepsali nezdolnou závěť. Bude se jejich kalvárie opakovat? Po strastiplných létech Komenský prohrál - jeho žák Masaryk konečně zvítězil. „Památka Komenského, kterou jsem si oživil i návštěvou jeho hrobu v holandském vyhnanství, příklad jeho osvěty, politické proroctví, program Kšaftu byly mi denním mementem.“ V tom smyslu i zněla vstupní Masarykova slova v Československé republice - citoval Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český...“

Masaryk stejně jako Komenský jsou příkladem, jak lze harmonicky spojit národnost a mezinárodnost. Masaryk se stal nejen prezidentem Československa, ale byl též roku 1918 v americké Philadelphii zvolen prvním prezidentem Evropské demokratické unie. Byl přesvědčen, že po pádu říší, jimiž dokonávala feudální éra, se otevírá možnost postupné integrace v rovnoprávné evropské soustátí. Rozvíjel Komenského sen: „Jsme všichni v Evropě na jedné lodi - cokoli se tu koná, všech se týče - hlavním naším cílem je štěstí lidského rodu.“ Opakovaně se odvolával na Komenského výzvu: „Nenáviděti člověka, protože jinde se narodil a jiným jazykem mluví a poněvadž jiný má soud o té či oné věci, jaká nerozmyslnost! Sjednotíme své myšlenky, aby zmizelo všecko, co nás odcizuje navzájem.“ A obdobně jako Komenský nezůstával Masaryk pouze u slov - příklad za všecky: první mezistátní jednání vedl Masaryk se zemí, jež si k nám donedávna nepočínala přátelsky - sešel se s představitelem Rakouska prof. Hainischem - nyní ovšem zasedli za stůl dva demokratičtí prezidenti. Rakousko živořilo v tísni, Masaryk se zasadil o velkorysou pomoc (Československo poskytlo 500 milionů tehdejších korun, a navíc se stalo garantem obdobné sumy, již vymohlo pro Rakousko od Společnosti národů). A spřízněni duchem neprodleně přikročili k ideji sjednocování Evropy. Masaryk poukázal na konkrétní Komenského rady: „Je sedmero překážek a zmatků, vadících blahu lidu: množství vládnoucích, množství zákonů, mnoho vykladačů paragrafů, kteří sobecky matou veřejnost, množství vnějších obřadností, jež zastiňují pravou podstatu věcí, pohrdání pravidly mravnosti a jejich porušování, vzájemná řevnivost vládců a konečně zjevné války a zvířecí zběsilost.“ Masaryk dodal za sebe: „Komenský, když dělal politiku, sloužil všem národům a poučoval o cílech svého národa. Viděl ve škole a vychování lék proti zlům své doby. A bylo tenkrát všude hodně zla. Také dnes se rozhodne: buď pro násilí, nebo pro diskusi, poučení, dohodu - buď Komenský, nebo nějaký Džingischán.“ A uzavřel klasickou Komenského směrnicí: „Ve společném jednota - v rozdílném svoboda - ve všem tolerance a láska!“
V Bruselu by si to mohli státníci zapsat zlatými písmeny.
Víc netřeba dodávat: Komenský a Masaryk nám mluví z duše.