| Trojí historie Divadla v Dlouhé |
|
Radka Prchalová |
| SANQUIS č.71/2009, str. 24 |
| Málokterý divadelní sál má tak turbulentní historii jako ten, který už osmdesát let sídlí na adrese Dlouhá 39, Praha 1. Jeho jeviště už vidělo polonahé subrety, čerty i Adolfa Hitlera.
|
|
Přesněji řečeno, Adolf Hitler teprve přijde – v nové hře Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni, kterou připravuje jeden z kmenových režisérů Divadla v Dlouhé Jan Borna. Není důležité, kdo bude hrát hlavní roli. Sem se nechodí na herce, ale „na Dlouhou“. Na poetiku souboru, který vznikl jako nečekaný a odvážný projekt a už čtrnáct let programově nepěstuje hvězdy. Divadlo v Dlouhé pravidelně boduje ve všech nejprestižnějších divadelních anketách, ročně na jeho představení přijde osmdesát tisíc diváků. Čtrnáctým rokem v jeho čele stojí ředitelka Daniela Šálková, režiséři Jan Borna a Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek. Ze souboru za tu dobu odešel jeden jediný herec.
Řeklo by se idyla, spokojenost. Přesto má ředitelka Daniela Šálková obavy – ne o svůj tým, ale přímo o sál, v němž se divadlo hraje od 4. prosince 1929. Dům je v soukromém vlastnictví, nedávno změnil majitele a Divadlo v Dlouhé má nájemní smlouvu jen do roku 2012. Otázka je, zda pražský magistrát bude chtít dál platit komerční nájem...
Kino? Ne, opereta!
Velkoobchodník Ottomar Sušický nechal v roce 1928 zbourat několik starých domů na rohu Dlouhé a Hradební ulice a začal stavět moderní palác s pasáží a kinosálem. Do jeho záměrů zasáhl jiný tehdejší podnikatel – dravý Bedřich Jeřábek, ředitel holešovické Uranie. Jeho životní trefou bylo, že získal k prvnímu českému uvedení Frimlovu operetu Rose Mary, která v Uranii dosáhla počtu 270 repríz. Toužil po podniku zaměřeném na tehdy populární žánr, který bude splňovat nejvyšší umělecké a společenské nároky.
Z už hotových plánů kina vznikl ne úplně ideální divadelní prostor. Pro operetu nevelké hlediště pojalo osm set sedících diváků. Ani jeviště o rozměrech dvanáct krát osm metrů neumožňovalo realizaci velkolepých operetních výprav. Nicméně Bedřich Jeřábek si splnil sen o exkluzivním, ryze operetním podniku se špičkovými umělci, početným orchestrem, sborem, baletem a luxusními výpravami. Obchodním tajemníkem se stal komik Hugo Kraus. Teprve potom začal Bedřich Jeřábek řešit překážky. Jednou z nich byla nepříliš šťastná poloha nového divadla, které se nacházelo sice v centru, ale uprostřed změti malých uliček Starého Města, na místě, kde scházela divadelní tradice.
Divadelní ředitel musel neustále bojovat se svými představami a možnostmi divadla, kam se všichni účinkující ve výpravných inscenacích „mohli sejít před diváky jen při děkovačkách, namačkáni jako sardinky.“ Ukázalo se, že Jeřábkův záměr hrát pro nejbohatší klientelu vede divadlo do záhuby. Jeřábek se nechtěl záměru vzdát z prestižních důvodů, zkoušel provoz Velké operety dotovat výnosy z jiných scén, ale jeho fyzické síly velkému náporu nestačily a v roce 1933 zemřel. Velkou operetu nakonec zachránilo konsorcium finančníků – jedním z nich byl i majitel budovy Ottomar Sušický. O zbytek se postaral obchodně zdatný Hugo Kraus. Za šestnáct let trvání uvedla Velká opereta 63 inscenací. Konec Velké operety znamenalo 1. září 1944 a uzavření všech divadel na území velkoněmecké říše a protektorátu. Po osvobození byla opereta jako žánr uvržena do opovržení.
|
|
 | | Apropo – velkolepý kabaret |
|
 | | Z inscenace Oněgin byl Rusák |
|
|
Zvířátka, čerti a princezny
Po krátké anabázi, kdy prostor divadla v Dlouhé ulici poskytl azyl Studiu Národního divadla a Činohře 5. května, nastala v druhdy noblesním sále dlouhá etapa divadla pro děti. „Když jsme sem v roce 1996 přišli, bylo tu všechno uzpůsobené pro dětský provoz – nezničitelné, dobře omyvatelné a… příšerné,“ vzpomíná dnešní ředitelka Daniela Šálková. Historie divadla, které mělo za cíl politicky vychovávat, začala 12. září 1949. Scéna se zaměřila hlavně na původní tvorbu a dramatizace sovětských románů. Provoz byl zprvu vyčerpávající, protože divadlo hrálo dvě představení denně pro školní mládež a o víkendech pro širší veřejnost. Jen v prvních letech se v čele Divadla Jiřího Wolkra (tak se v tu dobu jmenovalo) vystřídali tři umělečtí ředitelé, kteří řešili, co a jak hrát pro tak specifickou skupinu diváků. Teprve v roce 1957 v čele divadla stanul režisér Vladimír Adámek, který jako první přinesl pevnější dramaturgickou i inscenační koncepci. Divadlo vychovalo vlastní autory, ať už to byl zdejší režisér Václav Tomšovský či člen hereckého souboru Jan Jílek.
Dalším dlouholetým ředitelem divadla byl Karel Richter, který vystřídal Vladimíra Adámka v roce 1974 a odešel až v roce 1990 do důchodu. Také on uváděl původní tituly od současných autorů. Dramaturgie se více zaměřila na starší děti, hvězdami souboru se stali Ivan Vyskočil a Ivana Andrlová. Za Karla Richtera došlo také k největšímu zásahu do architektury sálu. Při rekonstrukci, která trvala dlouhých sedm let, zmizela předválečná noblesa a vystřídala ji umakartová praktičnost přizpůsobená proudu školních tříd.
Počátkem devadesátých let se divadlo zbavilo jména komunistického básníka v názvu a zvolilo neutrální jméno Divadlo na Starém Městě. Společensko-politická situace té doby způsobila divácký odliv, navíc se vyostřily vztahy mezi souborem a novým ředitelem Janem Řeřichou. Soběstačnost divadla klesla pod 16 % oproti 33 % v roce 1960. Skončilo to stávkou a rozpuštěním souboru. Už tehdy pražský magistrát uvažoval, že sál v domě, který se opět vrátil do majetku rodiny Sušických, opustí. Nakonec přece jen vyhlásil konkurz.
|
|
|
Odvážný projekt
Psal se rok 1996 a Dejvické divadlo v čele s režisérem Janem Bornou mělo titul Divadlo roku a maličká scéna mu začala být těsná. Soubor tvořili Bornovi někdejší žáci z katedry alternativního divadla. Na druhé straně Prahy živořila výrazná skupina kolem režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška. Rok předtím museli odejít kvůli neshodám s vedením z divadla Labyrint, ačkoli jejich inscenace patřily k divácky nejúspěšnějším.
„Vlastně to byl odvážný nápad, s nímž přišel Honza Borna,“ vzpomíná Daniela Šálková. „Bylo to spojení dvou souborů s naprosto odlišnou poetikou. Lidsky jsme mezi sebou nikdy neměli problém, ale ukázalo se, že byl problém třeba jen ve změně prostoru, který vyžadoval odlišnou techniku hraní. Některé hotové inscenace ani nešlo přenést.“
Tým Daniely Šálkové v koncepci, s níž zvítězil, napsal: „Naším cílem je repertoárové divadlo ohledávající různé žánry a výrazové prostředky divadla (od činoherního přes hudební a pohybové až k loutkovému) a zároveň možnosti jejich komunikativnosti s různými věkovými skupinami diváků. Právě žánrová a stylová pestrost a tvorba pro různé věkové kategorie diváků je jedním z charakteristických rysů, které obě skupiny spojují a které se dají vysledovat v jejich práci.“ Tato sázka vyšla beze zbytku. Různých prestižních cen za inscenace i herecké výkony přibývalo, diváci chodili, festival mimopražských divadel Dítě v Dlouhé byl každoročně vyprodaný. V kancelářích ve druhém patře vládla spokojenost, na prázdniny v roce 2002 všichni odjížděli s pocitem, že všechno dobře funguje.
Jenže… V srpnu 2002 přišla tisíciletá povodeň. Voda v sále dosahovala až do čtvrté řady na balkoně. „Paradoxně nás to nakoplo. Ani na vteřinu jsme nezapochybovali, že nepřestaneme hrát,“ vzpomíná Daniela Šálková. „Byli jsme nejvíc postiženým divadlem. Více než rok jsme hráli na čtyřech místech v Praze, neustále jsme převáželi kulisy sem a tam.“
Naštěstí majitelé domu díky pojistce kývli na generální rekonstrukci. Architekt a scénický výtvarník David Marek obnovil původní vzhled prostoru z roku 1929. Toho se dočkala i jedna z posledních bezprostředních pamětnic Velké operety, Edita Widderová-Sušická, dcera Ottomara Sušického a tehdejší spolumajitelka domu. Znovuotevření po rekonstrukci přivítala jako hold svým rodičům, kteří nepřežili druhou světovou válku. Dnes už paní Widderová nežije a ostatní dědici dům prodali. Budoucnost divadelního sálu je tak trochu ve hvězdách. (S využitím materiálů Divadla v Dlouhé.) www.divadlovdlouhe.cz
|
|
Foto: archiv Divadla v Dlouhé
|
|
|
 |
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
