| O prchavosti pocitu |
|
Jan Chlíbec |
| SANQUIS č.70/2009, str. 32 |
| Ve Vídni, středoevropské mekce výstav výtvarného umění, připravili organizátoři na podzimní sezonu velkolepou expozici Impressionismus – Wie das Licht auf die Leinwand kam. Unikátní přehlídka probíhá až do ledna příštího roku v prostorách známé galerie Albertina.
|
|
Jak se světlo plátna dotklo, tak zní česky název projektu, který byl pojat vskutku velkoryse: obsahuje nejen 120 obrazů, ale i 56 různých dobových objektů dokumentárního charakteru ilustrujících každodenní práci malířů – impresionistů. Jsou zde například palety Georgese Seurata a Vincenta van Gogha (včetně Goghova perspektivního rámu), sluneční brýle Edgara Degase a baletní střevíček z jeho sbírky i ukázky malířského náčiní a pomůcek.
Výstav věnovaných této epoše zrodu moderního umění byla uspořádána v poválečné době celá řada, tato vídeňská je však ojedinělá – vyniká totiž širokým časovým i autorským vymezením stejně jako výběrem uměleckých děl. Nejsou zde prezentovány pouze práce hlavních představitelů impresionismu, ale i plátna jejich méně známých souputníků a následovníků periody pointilismu a postimpresionismu. Ti jejich odkaz rozvíjejí, ale i rozmělňují – od klasické fáze směru v sedmdesátých letech až po první desetiletí dvacátého století.
Pokud jde o výběr obrazů, kurátoři se zaměřili zejména na méně známá, méně publikovaná díla z pětadvaceti evropských a amerických sbírek, přičemž největší část zapůjčilo Wallraf-Richartz-Museum & Fondation Corboud v Kolíně nad Rýnem. Expozice též umožňuje přímý vhled do tvůrčího technického procesu impresionistické malby uvedením rentgenových a infračervených snímků plátna, analýzy techniky malby a prezentací dobových malířských nástrojů a barev.
|
|
 | | Albert Besnard, Louka v parku u Calais, 1890 |
|
|
Zachytit sílu okamžiku
Impresionismus jako nový malířský směr se formoval od šedesátých let devatenáctého století v Paříži tvorbou několika malířů jako opozice ke stagnující schematické akademické malbě, jako snaha o zachycení atmosféry i vystižení charakteru moderní pulzující doby a v obecném smyslu i jako generační vzpoura.
Nový směr, jehož cílem je zachycení prchavého okamžiku, bezprostředního dojmu, přináší nejen nový malířský rukopis, jehož základním výrazovým prostředkem je těkající barevná skvrna, ale i nové náměty – ruch pařížských bulvárů, kaváren, barů a tančíren, nádraží plná páry, přístavy, život veslařů na Seině, momentky z dostihů. Objevuje i poezii všedního života, který se stává prožitkem krásy – impresionisté malují pradleny, rozcvičující se baletky – neokázalé scény z nejrůznějších prostředí. Prozařují krajinomalbu světlem a barvami a zbavují ji starých schémat.
|
|
 | | Paul Signac, Capo di Noli, 1898 |
|
|
Snídaně v trávě
Vůdčí osobností nového směru se stává Édouard Manet, který v Salonu odmítnutých, jenž představil díla malířů nepřijatá na oficiální výstavu, přichází v roce 1863 se svou slavnou Snídaní v trávě. Sama prezentace obrazu se stává významnou společenskou i uměleckou událostí doprovázenou bouřlivými scénami – na výstavě „staří pánové mávali holemi“ a obraz se stal terčem „blbých a zlých posměšků“, jak dokumentuje Émile Zola; odsoudil jej ihned po vystavení také císař Napoleon III. s tím, že dílo kazí obecný vkus. Nicméně Manet byl ze dne na den pasován na hlavního představitele progresivních snah v malířství.
|
|
 | | Berthe Morisot, Přístav v Nice, 1881/82 |
|
|
Centrem uměleckých diskuzí se stává kavárna Guerbois. Kromě malířů se jich zúčastňují i představitelé jiných uměleckých oblastí, například Zola nebo fotograf Nadar, jehož snímky byly pro impresionisty důležitou inspirací. Svou techniku cizelují malíři (mimo samotnou Paříž) ve třech lokalitách – v lázních La Grenouillère u Seiny, v Londýně, zcela uchváceni atmosférou městských nádraží a mostů, či v Argenteuil, kde měl Monet v hausbótu svůj pojízdný ateliér. Většinou však žijí v nuzných podmínkách, s minimálním zájmem galeristů a obchodníků s uměním o jejich díla, Monet se dokonce pokouší o sebevraždu.
Samotná historie uskupení je krátká – je vymezena datem 1874, kdy malíři uspořádali první společnou výstavu (při této příležitosti se kritik a novinář Louis Leroy ironicky vyjádřil, že jde o výstavu „impresionistů“, což dalo později celému směru jeho jméno) a rokem poslední expozice v roce 1886. Poté už každý z malířů šel svou vlastní cestou.
|
|
 | | Alfred Sisley, Most u Hampton Court, 1874 |
|
 | | Gustave Caillebotte, Prádlo schnoucí na břehu Seiny, cca 1892 |
|
|
Nejtypičtějšími impresionisty v pravém slova smyslu byli Monet, Renoir, Pissarro, Sisley a Morisot. Cézanne působil ve sdružení jen kratší dobu, Gauguin a Lautrec se výstav zúčastnili jen několika málo díly. Nastupuje nová generace představovaná malíři Seuratem a Signacem, kteří vystupují s manifestem neoimpresionismu ve snaze nahradit „živelný, romantický impresionismus“ impresionismem „vědeckým“, který využívá poznatků soudobé vědy, zejména nauky o dělení světla do základních barev v pracích Michela-Eugèna Chevreula. Tento krok k racionalizaci uměleckého díla vede však pozvolna celý směr k postupnému schematickému ustrnutí.
Jen hrstka malířů původní skupiny se dočkala společenského uznání i finančního ocenění svých děl – Monet, Degas a Renoir, milující malbu natolik, že do poslední chvíle maloval štětcem přivázaným k revmatismem zchromlé ruce. Malíř a teoretik Maurice Denis vystihl tvorbu impresionistů slovy: „Impresionisté měli, jako všichni skuteční umělci, takovou dávku lyrismu, že nejbanálnější chvíle života, nejprozaičtější zátiší, interpretováno jimi, stalo se okouzlením ducha i zraku.“
|
|
Repro: Albertina, Museo Thyssen-Bornemisza, © RBA, Köln, Van Gogh Museum
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.
|
|
|
 |
obsah čísla 70 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
