Co právě děláte?
Pracuji teď převážně kolektivně. Zrovna vrcholí přípravy objektů - nástrojů pro interaktivní expozici Orbis pictus, která začne 29. června v Českém kulturním centru v Paříži. Po nocích dokončuji autorskou knihu lingvistických pohádek. Hraji si se slovy a ilustracemi.

Expozice Orbis pictus vzniká podle Jana Amose Komenského...
Není však ilustrací žádné jeho knihy, je pokusem o rozdmýchání tvořivých lidských schopností hrou. Nakladatelství Wald Press vydalo v loňském roce Komenského knihu Labyrint světa a ráj srdce s ilustracemi Rut Kohnové. V Muzeu J. A. Komenského v Praze proběhl její křest spolu s výstavou těchto ilustrací a po ní jsem byl osloven, abych se podílel na expozici, která by putovala po českých centrech v zahraničí. Jak už jsem se zmínil, expozici nechápeme jako muzejní představení díla J. A. Komenského. Jde o interaktivní projekt, který má za úkol reflektovat tvůrčí kreativitu v lidech. Prozkoumat, do jaké míry jsou dnes schopni a ochotni zapojit se přirozeně a vlastními smysly do přímé komunikace s ostatními. K tomu budou mít v prostoru k dispozici různé nástroje zvukové i vizuální. Tahle expozice je pro mě dalším krokem v pokusech o jakousi ekologii komunikačních prostředků. Ekologii sebepoznávání. Domnívám se, že je to blízké myšlenkám J. A. Komenského.

Čím může být dnes pro nás zajímavý?
Lidé sice vytvářejí stále dokonalejší technologie, umožňující bleskovou komunikaci každého s každým na dálku. Myšlenkové a duchovní hodnoty, emocionální lidské dispozice se však nemění. Komenského knihy jsou jedním z důkazů stále aktuální lidské tragikomedie a obrácením se k hledání sebe sama jako součásti světa.
V expozici dáváme přednost zpřístupnění tohoto tématu živým kontaktním formám. Chceme využít vlastních zkušeností, vlastní imaginace každého návštěvníka. Jakékoli počítačové technologie tento kontakt pouze simulují, pro nás je podstatné, aby se děl.

Když přijedu 29. června na expozici do Paříže, co uvidím?
Ocitnete se v herním poli. Uvidíte, uslyšíte a ohmatáte si sestavu bizarních nástrojů, které vám umožní hru. Jako kdybyste byla v orchestřišti. Tato instrumentální krajina bude metaforickým labyrintem pro všechny smysly a podhoubím vaší představivosti. Bude záležet jen na vás a ostatních návštěvnících, jaké asociační ozvěny ve vás zazní a co si s ostatními předáte.

Takže výstava spojená s happeningem?
Může to být takový nepřetržitý happening, to je optimální vize... Nevystavují se artefakty v pravém smyslu toho slova, jediným artefaktem je vlastně výsledná celková atmosféra, soubor dojmů, v podstatě abstraktní nehmotná hodnota, spíše artetok než artefakt - ten fakt ve slově je pro umění kontraproduktivní, cítíte, jak tíží? Nebudou tu tedy vystavovány výsledky uměleckých snah, ale prostředky k tomu, aby mohla vzniknout komunikační zóna. Je to instrumentální expozice.

Můžu si představit, jak tam visí housle, vedle nich smyčec... A já budu vrzat, i když nejsem houslista?
Ano... i když je také můžete rozšlapat, jak je to v jednom Buňuelově filmu. Ale to vy jistě neuděláte, že ne?

Podobné happeningy jste dělal v Čechách i v zahraničí. Umělci většinou tvrdí, že české publikum je chladnější. Máte stejnou zkušenost?
Určitě ne. To se ověřilo na akční výstavě Hnízda her v pražském Rudolfinu. Vyústila v pozitivní, svobodný chaos. Destrukční a tvořivý zároveň.

Takže se to nepříjemně zvrhlo...
Krásně překvapivě se to zvrhlo, to znamená, že se zřejmě protrhla komunikační konvence. Nezáleží na mentalitě, národnosti či na smyslu pro humor toho kterého národa. Pokud se vytvoří podmínky bezbariérového vstupu, začne aktivita. Srovnávání reakcí publika z různých částí světa mě baví. Například Japonci jsou pro nás směšně disciplinovaní. Ale jsou současně i hodně hraví a nebrání se projevit. Podobná interaktivní expozice českého pavilonu na EXPU 2005 v japonském Aichi - „Zahrada fantazie a hudby“- potvrdila herní bezbariérovost. Doufám, že to, co jsem tam viděl, nebyla disciplinovaná hravost...

Které národy ještě jsou hravé?
Všichni lidé mají kreativní dispozici, fantazii, jenom se ji většinou ostýchají uvolnit. Nevěří jí. Je to tvůrčí radar. Neříkejme tomu hravost, to zužuje výklad do prosté infantility. Je to stejné jako se sněním. Sny mají všichni. Jen se liší podle osobních zkušeností. Na takovémto projektu nás zajímá, jakým způsobem k němu lidi přistoupí, a nikdy to není pasivní přístup. Japonci jsou opatrnější, Češi mají smysl pro absurdní humor, v podstatě ale je cítit jistá podobnost v euforii - podělit se o nápad a tvořivost s někým druhým.

Takhle bezprostřední a hravé bývají děti. To je váš záměr? Aby se lidé chovali dětsky?
Dospělí se dívají na svět prizmatem zkušeností. Zmíněné projekty se snaží tato prizmata odbourat. Kreativní složka je ve všech a my se pokoušíme ji otevřít. Před pubertou žije člověk ve svobodném stavu, kdy komunikuje se skutečností přímo, bez předsudků.

Cítíte se ve svém věku být dospělým?
Snažím se být svobodným. Dospělost je zodpovědnost, dětství je svoboda. Snažím se to skloubit, protože svoboda bez zodpovědnosti je anarchistická. A k ničemu. Nultý bod. Chci se cítit nezaujatý, ke všemu otevřený. A děti otevřené jsou, v tomto smyslu jsem dítě a to dítě se celý život dotazuje, co je v životě podstatné. Takže je to vlastně permanentní dialog dospělého s dítětem, který se v člověku odehrává. Někoho, kdo ještě neví, s tím, který už cosi jako že ví. Tedy pokud v sobě to dítě nezabijete, hermeticky se neuzavřete do filozofického klišé, ve kterém budete v klidu, protože nebudete o ničem pochybovat. A to je velmi uzavřený a chudý svět.

Jste malíř, ilustrátor, scenárista, spisovatel... Není toho na jednoho člověka trochu moc?
Je to práce, kterou dělám z vlastní vůle, a je plně autorská, nemusím se do ničeho nutit.

Děláte si tedy v podstatě, co chcete. Dá se tím uživit rodina?
Při troše štěstí ano. Živí mě prodej obrazů, tím si dotuju všechny ostatní aktivity. Jiná otázka ovšem je, kolik mám na rodinu času, neboli kolik ho jsem schopen prožít bez práce, když mám takovouto závislost. A to mám stále - s prominutím - plnou hubu projektů o prožívání a užívání si společné komunikace... Kdybych dělal normální práci, věděl bych jasně, kdy skončit, ale takhle je to pěkná schizofrenie.

Vedli vás k umění rodiče?
Pocházet z umělecké rodiny může být nebezpečné. Na jedné straně je to výhoda, protože kolem sebe vidíte tvůrčí procesy a mimoděčně je přebíráte. Na druhé straně žijete trochu mimo realitu, můžete se uzamknout ve vlastním kruhu... Mě rodiče do ničeho nenutili a já jsem viděl, jak dělají práci, která je baví a která má ještě jiný smysl než jen ten obživný.

Jaký otec jste vy? Snažíte se své děti někam nasměrovat, poučit je?
Zatím ne, jen s nimi občas blbnu. Nějak se mi nedaří dělat autoritu. Jsem spíš jedním z nich. S tou odpovědností, o které jsem tak vzletně mluvil, jsem na štíru.

Tvaruje je zřejmě vaše paní, ne?
Toho právě trochu zneužívám, že to za mě dělá Pavla. Když se chtějí poradit nebo na něco zeptat, jdou za mámou.

Jaké otázky kladou vám? Překvapily vás někdy něčím?
Například můj šestiletý syn se zeptal mé ženy v průběhu představení, ve kterém jsem hrál, kolik je mi vlastně let. Byla to hra na téma Hanse Christiana Andersena - dítě v dospělém těle. Tak jsem si řekl, že to by měl pan Hans radost, když se syn zeptal zrovna na tohle.

Ptala se Klára Olexová

Petr Nikl se narodil roku 1960 v rodině akademického malíře a návrhářky hraček. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Akademii výtvarných umění v Praze. Spoluzaložil skupinu Tvrdohlaví a loutkový spolek MEHEDAHA. V roce 1995 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého pro výtvarníky do 35 let, v roce 2002 získal ocenění v soutěži Nejkrásnější česká kniha roku v kategorii literatura pro děti a mládež. V současnosti připravuje putovní expozici Orbis pictus. Je ženatý a má dvě děti.