Léčba vodou
Pavel Kočička   František Houdek  
SANQUIS č.70/2009, str. 51

 

Vincenz Priessnitz se narodil právě před 210 lety.

Když v době lékařského temna člověku přejel přes hrudník povoz a přivolaný ranhojič nad zraněným zlomil hůl, většina obyčejných lidí by si začala shánět kněze. Šestnáctiletý jesenický horal Vincek Priessnitz však obyčejný člověk nebyl. A to přesto, že škole moc nedal; před čtyřmi lety, kdy mu zemřel starší bratr a otec byl téměř slepý, se de facto stal hlavou rodiny a musel se začít starat o rodiče, čtyři sestry a celé hospodářství. Nyní tedy, když selhal odborník, použil svých vlastních univerzit: polámaná žebra si srovnal přes hranu židle, jak to viděl u mlynáře v sousedství, a na hruď si opakovaně přikládal obklady máčené ve studené vodě – to zase podle srny, kterou viděl ponořovat si ránu na boku do lesní studánky. Když pak pomocí vody kromě sebe uzdravil také řadu domácích zvířat a sousedovic služku, začali se za samoukým „vodním doktorem“ trousit první pacienti.
Roku 1822 třiadvacetiletý Priessnitz rozšířil v rodném Gräfenbergu chalupu, aby měl místo na necky. Do těch svedl část domácího pramene a první vodoléčebný ústav byl na světě.
O čtyři roky později, roku 1826, kdy byl již jako známá osobnost pozván do Vídně k jednomu z lékařů císařské rodiny, začali k němu nacházet cestu i významní „pacienti“.

Procházeli se přírodou Jeseníků, pili vodu od pramene, koupali se ve studené vodě, jedli venkovskou stravu, řezali dřevo nebo odklízeli sníh a vraceli se jak znovuzrození.
Udání závistivých místních felčarů sice Priessnitze v roce 1829 přivedlo do frývaldovského žaláře (Frývaldov je dnes okresní město Jeseník); za „břídivé léčení“ dostal čtyři dny s půstem, ale teď už slavný léčitel se nedal: „Dokud z Gräfenbergu odcházejí uzdraveni lidé, které lékaři prohlásili za nevyléčitelně nemocné, nemá se vodoléčba čeho obávat,“ prohlašoval – a léčil a prosperoval dál. Počet hostů brzy překročil stovku ročně. A co víc, v Evropě začaly vznikat první ústavy podle jeho vzoru. Když ve druhé polovině třicátých let dala komise odborníků, vyslaná zemským guberniem v Brně, Priessnitzovi za pravdu, nic už mu nestálo v cestě. Dne 6. června 1839 slavnostně otevřel novou, velkou, nyní už skutečně lázeňskou budovu. Ve stejném roce dosáhl počet hostů na Gräfenbergu 1544 (z toho 120 lékařů). Celkem prý Priessnitz ošetřil asi 40 000 pacientů.

Osudný chlad
Zprvu léčil jen poranění, ale veden intuicí a korigován zkušenostmi troufl si postupně i na dnu, revma, žaludeční potíže a další choroby, zejména spojené s horečkou. Také jeho procedury se vyvinuly; už dávno nezahrnovaly jen studené obklady a omývání, ale i potní zábaly, celkové i částečné studené koupele, sprchování, mokré zapařovací obklady (dodnes používané při horečkách a místních bolestech). K tomu pak přistupoval pohyb na čerstvém vzduchu, pití čisté vody a prostá, vydatná strava.
Jakkoli byl Priessnitz dle dnešních měřítek šarlatán (neměl odpovídající vzdělání, neznal mechanismus účinku svých kúr), jeho léčebná metoda evidentně fungovala. Proč? Pomineme-li významnou psychoterapeutickou složku, například nádherné prostředí Jeseníků, absenci běžných starostí či Priessnitzovo mimořádné charizma, tak především dominuje fyziologický účinek chladu. Přiměřený kontakt těla se studenou vodou napřed cévy zúží a pak po adaptaci organismu naopak rozšíří, což se subjektivně projeví pocitem tepla. „Není to chlad, který léčí, ale teplo, které studená voda vyvolává,“ tvrdíval Priessnitz. Rozšíření cév pak vede k místnímu překrvení tkáně, tudíž i k jejímu lepšímu zásobení a čištění. Paradoxem zůstane, že počátkem listopadu 1851 na jedné ze svých cest přepracovaný léčitel, v té době první a jediný slezský držitel císařské Zlaté medaile za občanské zásluhy, nastydl a koncem listopadu 1851 ve „svém“ Gräfenbergu zemřel. 
 

Základní techniky léčby se nezměnily
Vodoléčebný sál čeká v zimě rekonstrukce
Moderní vany jsou z hygienické nerezi
 
Na nervy je Gräfenberg

Po Priessnitzově smrti se lázně v Gräfenbergu proslavily především jako „nervové sanatorium“; mezi lidmi se dokonce ujalo rčení „je zralej na Gräfenberg“. Od roku 1947 se Gräfenberg jmenuje Lázně Jeseník a specializuje se na choroby dolních dýchacích cest a nemoci duševní. Roku 1959 Československá psychiatrická společnost uspořádala v Lázních Jeseník úspěšný mezinárodní kongres u neurózách. Od té doby se tam pravidelně každý rok v lednu sjíždí psychiatrická obec k přednáškám a diskusím.
Od Priessnitzových dob se změnilo mnoho, ale základní léčebné metody zůstávají. Pacienti chodí na túry s nordickými holemi, ale stále si namáčejí končetiny ve studené horské vodě. Balneopark v sanatoriu dostane letos v zimě moderní podobu, ale koupele jsou stále základem léčby. Příští rok by se měl začít stavět venkovní balneopark, aby se dovršila Priessnitzova myšlenka léčení v přírodě.
Dnes tu vládne klid. Ostrý horský vzduch a studený vítr člověka nenechají na pochybách o tom, kde se nachází. A ačkoli je místní krajina krásná, při nepřízni počasí vám dá jasně najevo, že člověk je tady hostem a místu vládnou živly. Možná proto je tady tak krásně.
 
Na pamětní desce u sochy na začátku kolonády je jméno Vincenz počeštěné jako Čeněk
Hlavní pavilon vznikl až po Priessnitzově smrti. Autorem je architekt Leopold Bauer.

 
Foto: Ondřej Petrlík

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 70 ročník 2009





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA