Masarykův dům neboli 18, rue Bonaparte, Paris
Jitka de Préval  
SANQUIS č.45/2006, str. 15

Málokdo z pařížských chodců tuší, že fasáda domu s číslem 18 v ulici Bonaparte ukrývá téměř stoletou historii česko-francouzských vztahů.
Těmi dveřmi kdysi často procházeli sokolové a legionáři, v domě pobývali Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš nebo Milan Rastislav Štefánik, tady také sídlila první československá vláda ještě předtím, než byla oficiálně uznána celým světem. Dnes České kulturní centrum navštěvují uměnímilovní lidé ze všech koutů světa, přicházejí čeští i slovenští studenti, novináři, umělci. Český ostrůvek uprostřed francouzské metropole trochu pozměnil svou tvář, ale přetrval. Pojďme si připomenout, kdy vlastně všechno začalo...

Už na počátku 20. století, v roce 1909, se do několika bytů v domě v ulici Bonaparte číslo 18 stěhují občanská sdružení českých krajanů. Zakládají zde takzvanou „českou kolonii“ neboli českou obci. Nachází se zde nejprve Sokol, pak se přidávají Svaz československých zahrádkářů, Francouzsko-slovanská společnost profesora Ernesta Denise, sdružení Rovnost a Svaz českých cyklistů.
V roce 1912 tyto spolky zakládají protirakousky orientovaný Národní výbor zemí českých. Skládá se z pěti členů - dva jsou zástupci Sokola, dva svazu Rovnost a jeden je ze Svazu zahrádkářů. Tento výbor pak 1. srpna 1914 iniciuje vznik české vojenské skupiny Nazdar, 9. srpna 1914 vzniká Výbor osady a dobrovolníků českých v Paříži. To je vojenská jednotka československých legií, která se aktivně podílí na bojích za první světové války a hraje důležitou roli při vzniku Československa. V té době v rue Bonaparte vycházejí francouzské časopisy s česko-slovenským obsahem: Československá samostatnost a Český národ Ernesta Denise. Tento francouzský historik, obdivovatel husitství, vyzývá ve svých článcích všechny Čechy a Slováky žijící v Paříži k boji za národní nezávislost a je vůdčím duchem pařížského protihabsburského odporu.

Ve jménu Masaryka
Kdo první to vyslovil, už v žádném archivu nedohledáme. Jisté je pouze to, že v roce 1916 se předsedou České obce stal malíř František Kupka a v té době se také domu v rue Bonaparte začalo říkat Masarykův dům. Budoucí český prezident zde totiž byl tehdy už velmi častým a velmi váženým hostem. Obvykle ho doprovázeli Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, kteří společně s ním od roku 1914 organizovali československý zahraniční odboj v Itálii, Švýcarsku a ve Francii. Československý zahraniční výbor se v té době transformoval do Národní rady československé, která se 16. prosince 1917 stala nejvyšší politickou autoritou nad československým vojskem ve Francii (v městečku Darney) a v červnu 1918 byla uznána francouzskou vládou jako nejvyšší orgán a základ příští vlády československé. „Masarykův dům“ se stává centrem tohoto dění - sídlem prozatímní československé vlády a kolébkou nezávislého československého státu až do podpisu Versailleské smlouvy v červnu 1919.

Bez Masaryka
I když po první světové válce do jisté míry „hvězda“ domu v rue Bonaparte číslo 18 trochu pohasla, nikdy se zcela neztratila. Pro krajany žijící v Paříži byl stále důležitým centrem. Pražská vláda v průběhu třicátých let postupně vykoupila od Francouzů všechny jeho bytové prostory a v roce 1935 se celý dům stává československým majetkem.
V roce 1940 fašistické Německo okupuje část Francie a samozřejmě zabavuje i Masarykův dům. Všechny krajanské spolky jsou zakázány a vyhnány, přežívají v ilegalitě - řada jejich členů se podílí na odboji proti okupantům nebo vstupuje do spojeneckých armád. Ihned po osvobození Paříže v roce 1944 začíná Sokol znovu organizovat sportovní výcvik a připravovat své členy na eventuální aktivní zapojení do boje za osvobození Československa. Masarykův dům se na pár měsíců zase stává místem, kde si podávají dveře muži s trikolorou na klopě, vlastenecké nadšení ještě také přetrvá prvních pár let po válce. V roce 1948, když se v Československu k moci dostane komunistická vláda, musí Sokol i ostatní spolky dům v Bonapartově ulici opustit. Toto odloučení potrvá dlouhých 41 let. Po dobu trvání komunistického režimu bude dům v Paříži sloužit jako konzulát a ubytovna vyslaných a prověřených komunistických pracovníků. Z pohostinného místa, vždy otevřeného všem, se stává adresa, které se řada českých krajanů bude zdaleka vyhýbat až do roku 1989.
Centrum kultury
Na počátku 90. let, kdy Československo procházelo bouřlivými změnami, se zdálo, že Masarykův dům přestane existovat. Budova číslo 18 v rue Bonaparte sice neměla zmizet z plánu Paříže, ale československá vláda tehdy velmi vážně uvažovala o jejím prodeji. Jakmile se o těchto záměrech dozvídají krajanské spolky, mobilizují všechny své členy a organizují protestní akce a petice. V čele s Pavlem Tigridem a A. J. Liehmem adresují řadu dopisů tehdejšímu ministerskému předsedovi Václavu Klausovi a prezidentu Václavu Havlovi a podaří se jim nakonec zvrátit děj událostí. Dům, jenž je natolik spjat s historií Československa, zůstává v majetku státu a po jeho rozdělení připadá České republice. V té době se začíná také uvažovat o jeho novém využití a přestavbě.
Půl století bez základní údržby se na starobylé budově velmi podepsalo, nachází se v zchátralém stavu.
Ministerstvo zahraničních věcí rozhoduje, že přední část domu s fasádou do ulice Bonaparte bude přestavěna tak, aby mohla sloužit jako výkladní skříň české kultury ve Francii, a zadává projekt českému architektovi žijícímu v Holandsku Zdeňku Zavřelovi. Zadní část traktu zůstává i nadále sídlem českého konzulátu.
V roce 1997 je rekonstrukce dokončena a dům získává novou funkci - stává se centrem české kultury v Paříži a ve Francii. Budova získává polyvalentní sál, který slouží jako výstavní a koncertní prostor, knihovnu, renovované sklepy, které se výborně hodí k obnovení tradice jazzových večerů, typických pro tuto část Latinské čtvrti. Sídlí zde i Centrála českého cestovního ruchu, která poskytuje zájemcům praktické informace o České republice, a kanceláře investiční agentury CzechInvest. Na konci roku 2000 nastupuje do funkce ředitele Českého kulturního centra Michael Wellner-Pospíšil a centrum dostává současný charakter. Otevírá opět své dveře krajanským spolkům a rozjíždí dynamickou nabídku nejrůznějších kulturních aktivit počínaje výstavami přes koncerty vážné hudby, konference a literární večery až po koncerty jazzové hudby. Desítky a desítky pořadů, stovky umělců a tisíce diváků projdou ročně jeho skleněnými dveřmi. Dům číslo 18 v ulici Bonaparte je dnes opět pojmem, vyhledávanou pařížskou adresou.



obsah čísla 45 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA