České sebevědomí vzrostlo natolik, že Masaryk už mohl prosazovat rovná práva i rovnou moc. A vystupoval nejen jako uvědomělý Čech, ale též jako Evropan, dokonale obeznámený s politikou světových mocností. Vzpomeňme, že byl několikrát ve Spojených státech a znal se s čelnými představiteli Ameriky, ať už to byl prezident Theodor Roosevelt nebo miliardář Charles Crane. A navštívil také několikrát Rusko - chtěl si ověřit, zda odtud z Východu lze čekat jakousi budoucí spásu. O svých rozhovorech s Tolstým, Gorkým, Miljukovem, Plechanovem a o svém zevrubném bádání sepsal třísvazkovou práci Rusko a Evropa - objasnil, že carismus je prohnilý, že je nutno spolehnout se především na demokratické evropské síly.
S novými poslanci se musel pozdravit císař Franz Josef - nevyznával ovšem parlamentarismus, a tak do Sloupové síně vešel vlastně jen z této nutnosti. Když přistoupil k Masarykovi, pronesl s pohoršeným údivem: „Tak to jste vy, ten Masaryk!“ A nepodal mu ruku a pokročil dál. Načež se Masaryk otočil na podpatku a bez ohledu na Apoštolské Veličenstvo opustil ceremoniál. Všecko nad takovou opovážlivostí ztuhlo, sloupoví se zachvělo...
Ve vídeňském parlamentu pak Masaryk usiloval o modernizaci c. a k. mocnářství, o reformování Rakouska ve federaci rovnoprávných národů. A vstupoval do jednání, nejen šlo-li o problémy ryze české, polemizoval především o problémech celoříšských - například při sestavování rozpočtu nebo v otázkách školství, které mu jako profesorovi byly jmenovitě blízké. Stalo se třeba, že debata o univerzitách přerostla v zásadní otázku svobody vědy a bádání - vzrušená polemika trvala tři dny a probíhala hlavně mezi Masarykem a dr. Luegerem, což byl starosta Vídně, předseda křesťansko-demokratické strany, populární osobnost, „der schöne Karl“. Konfrontaci názorů sledoval všechen vídeňský tisk, galerie byly plné Luegerových stoupenců, mezi nimi seděl i neznámý, vyzáblý mladíček, který se pokoutně živil tím, že koloroval pohlednice, a i zde nabízel akvarelový obrázek parlamentu -  za čas tento zlověstný výrostek vstoupí do dějin pod jménem Adolf Hitler.
Masaryk se v Říšské radě obrazně i doslova propracovával do popředí: jeho autorita nesmírně vzrostla zvláště poté, co se začal obírat problémy zahraniční politiky, konkrétně tzv. aférou Aehrenthalovou - otevřela se po anexi Bosny a Hercegoviny, kterýžto akt měl imperiální charakter a byl dodatečně ospravedlňován inscenováním procesu proti tzv. balkánským spiklencům. Zakládal se na podvržených listinách - a v boji s takovými nešvary už měl Masaryk své zkušenosti: po úporném řízení se mu podařilo 53 obviněných obhájit a vlastně je zachránit před šibenicí. Po této zkoušce pravdy i charakteru bylo Masarykovi nabídnuto předsednické místo v parlamentu - mezi doporučeními se vyskytl i půvabný argument: „Masaryk patří mezi nejlépe oblékané, elegantní poslance.“ Posléze bylo dokonce Masarykovi navrženo, aby přijal ministerské křeslo. Ale ani po tom Masaryk nesáhl. Dospěl totiž definitivně k názoru, že c. k. monarchie je nereformovatelná, že dokáže problémy leda bagatelizovat, zlehčovat a oddalovat, nikoli vyřešit. Že se proměňuje v jakousi říši soumraku a že v souladu s výrokem německého císaře Viléma zřejmě spadne jako zralá hruška do klína Prusku. Ve svém posledním vystoupení Masaryk použil příměr, ve kterém habsburské mocnářství přirovnal k nešťastníkovi, jenž jakýmsi nedopatřením spolkl deštník a nyní je posedlý obavou, že se v něm deštník rozevře - a tak se raději ani nepohne! Rakousko bylo odsouzeno ke stagnaci, nebylo mu pomoci. Poslanec Masaryk se rozhodl hledat pro svůj národ existenci mimo monarchii, prosazoval, aby Češi vzali osud do vlastních rukou.

Úryvek z knihy