Čeština: musíme rozvíjet funkční gramotnost
prof. PhDr. Dagmar Mocná, CSc., vedoucí katedry české literatury, PedF UK

Na uvažované téma o našem dějepise a jeho perspektivách lze na malém prostoru napsat jen několik glos. V současnosti totiž nejde jen o dějepis, ale o všeobecně vzdělávací školu vůbec – o její současný stav a probíhající změny, označované jako reforma. Bílá kniha z Lisabonu – O učící se společnosti, sepsaná týmem bruselských úředníků a evropských podnikatelů, sleduje hlavní cíl: připravit pracovní síly zajišťující evropské ekonomice konkurenceschopnost. Obsahuje pokyny k utváření tzv. kompetencí (učit se, komunikovat, pracovat s počítači atd.), o kultuře, etice a výchově charakteru, utváření hodnotového systému a humanitních oborech jen pár zmínek.

Jednou z charakteristik našeho školství je skutečnost, že každý ministr školství se cítí povinen zavést svoji vlastní reformu (nebo alespoň reformičku) školství. Samotná skutečnost nemusí být na škodu, dnešní svět se mění velmi rychle a tyto změny by se alespoň zčásti měly obrážet i ve výuce mladé generace. Na škodu však může být fakt, že ministři se střídají tak rychle, že nestihnou dovést své (někdy i pozitivní) myšlenky do zdárného konce. Takže jedinou konstantou našeho školství zůstávají nízké platy učitelů, vzdor předvolebním slibům.  
 

Odborné předměty: logické propojování více předmětů
PhDr. Zoja Franklová, Národní ústav odborného vzdělávání
 
Co by se mělo na středních školách učit? Právě tím si už dlouhá léta lámal hlavu nejeden pedagog. A nešlo jen o to, co by se mělo učit, ale také jakým způsobem. A kolik by se toho  mělo učit.  

Biologie: Teorii je třeba konfrontovat s praxí
Ing. Jan Andreska, Ph. D., katedra biologie a ekologické výchovy PedF UK
 
Za hlavní deficit ve výuce biologie jsem dlouhodobě pokládal a pokládám dosud nedostatek vyučovacího prostoru, který by studentům umožnil probranou látku konfrontovat s praxí, s konkrétní situací. Tento deficit není tolik patrný a bolestivý u oborů, které lze provozovat v laboratorních podmínkách, čili uvnitř školy. Lze předpokládat, že s mikroskopem se podstatná část žáků a studentů během studia setká. Poněkud horší je situace u oborů, které podstatnou měrou závisí na znalosti konkrétních přírodnin a jejich prostředí. Výuka je v českých zemích tradičně konstruována tak, že výuka geologie (mineralogie a petrografie), botaniky a zoologie je příliš často zcela izolována od konkrétního přírodního prostředí. Vzbudit zájem žactva o letité a zaprášené vycpaniny, obdobně zaprášené herbáře a případně modely krystalů je opravdu nesnadné.
Přírodní prostředí je podle mého soukromého mínění mnohem výhodnější didaktický prostor. Jenže do tohoto prostoru musí se žáky vstupovat pedagog náležitě vybavený potřebnými kompetencemi, nelze totiž předpokládat, že znalost přírodnin předá dále učitel, který je z jakýchkoli důvodů sám důkladně nezná. Čili tady bych viděl možnost změny u učitelů.
Není možné předpokládat, že by se zmnožilo množství hodin pro výuku biologie, trend je spíše opačný a do budoucna nebude jiný. Ale chápání přírody jako prostředí pro výuku, která zasytí
žáky a studenty informačně i snad i emocionálně, je prostor pro změnu, která by mohla podle mého názoru atraktivitě výuky biologie výrazně pomoci.
 

Angličtina: více kvalifikovaných učitelů
doc. Mgr. Světlana Hanušová, Ph. D., vedoucí katedry anglického jazyka a literatury PdF MU v Brně
 
Pro současnou situaci ve výuce cizích jazyků jsou charakteristické dva trendy. Zaprvé, angličtina vytlačuje ostatní cizí jazyky ze základních škol (což je do jisté míry logické, i když diskutabilní). Druhým výrazným trendem je zařazování cizích jazyků (resp. angličtiny) do výuky v raném věku.

Výuka češtiny bude za deset let taková, jací budou učitelé.
prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSc., emeritus UK v Praze, ordinarius FF UP v Olomouci, vedoucí katedry českého jazyka a literatury  Fakulty přírodovědně-humanistické a pedagogické, Technická univerzita  v Liberci

Naše školství  na tom nebylo tak zle, jak se nám snaží někteří dnešní horliví prozápadní liberálové – často dříve provýchodní – namluvit. Aspoň ne po stránce vzdělávací: když se náš středoškolák dostane do školy v USA, pravidelně je posílán o jeden nebo spíš dva ročníky výš, než odpovídá jeho věku. Jiné to u nás bylo po stránce výchovné,  přístup mnohých učitelů naháněl žákům strach. Děti a studenti by se měli do školy těšit, učitelky/é ovšem taky. Otázka však je, zda současná liberalizace poměrů ve školství, která od zoufalství učitelů nad nepotrestatelností rozkladných živlů, zlých individuí a vandalů vede až k nezájmu o dění ve třídě i mimo ni, je tím správným řešením, zda takříkajíc změna školy lampasácké ve školu mazáckou (dámy si pojmy nechají laskavě vysvětlit od mužů, kteří ještě absolvovali povinnou vojenskou službu) nás zachrání. Americkým učitelkám na státních středních školách se doporučuje chodit do práce v kalhotách, aby studenti vyšších tříd měli víc práce s pokusy o znásilňování a aby se ony tak možná dovolaly...

U nás zatím tak zle není, ale co bude za deset let? Xindlizace a póvlizace společnosti pokračuje razantně vpřed,  EU se svou socialisticko-liberalistickou vzdělávací  politikou tomu jen přispívá. Z Bruselu, filtrovány našimi socialistickými úředníky MŠMT,  přicházejí, aspoň na pedagogické fakulty, befely, jak ještě víc snížit počty hodin výuky a snížit nároky na počty kreditů za atestace. Ulehčit život budoucím učitelům tím, že snížíme nároky na jejich vzdělávání, znamená ovšem ztížit pokrok v přibližování se civilizačním návykům, které současný český veřejný život stále tak výrazně postrádá. Ale EU chce snižovat nezaměstnanost co nejjednodušším způsobem: poskytnout podstatné části populace vysokoškolské vzdělání. Pro školství učitelské je to opravdu pohroma.  V loňských prvních ročnících VŠ jsem zadal test z českého jazyka a všeobecného přehledu pro přijetí na střední školy podle MFD z dubna 2009. Ze 40 studentů obstáli v limitu70% správných odpovědí dva, ostatní byli výrazně horší. Protože většina se ukázala jako dále vzdělavatelná, byť s velkou dopomocí, je jasné že vina je na středních školách.

Ale abych odpověděl na otázku v titulu: Výuka češtiny bude za deset let taková, jací budou učitelé. Jestliže ze stovky studentů češtiny je po  třech měsících po maturitě schopno napsat poměrně lehký seznamovací diktát sedm, slovy sedm, a jestliže jeden každý diskutující není dobrovolně schopen v oficiální komunikaci udržet úroveň spisovného tvarosloví, lexika a frazeologie, pak se celá tzv. vysokoškolská vzdělávací aktivita mění v doučování na úrovni základního školství. Ztratí se tím první rok vzdělávání, až v dalších ročnících lze s těmi, kdo se naučí pracovat a vydrží, mluvit jako s budoucími odborníky. A o to snad by mělo jít i budoucím učitelkám/ům. Bohužel, budoucí odborníci v lékařství, v právu nebo v technických vědách mají obvykle jiné motivace a také jiné předpoklady ke vzdělání. Obávám se, že úroveň našeho školství včetně úrovně výuky češtiny za deset let bude záležet jen a jen na úrovni učitelských fakult a zejména na jejich neúprosném vymycování lidí, kteří nepatří ani na vysokou školu, ani nemají předpoklady pro výuku mateřského jazyka.

Tento postoj je u jisté části nadřízených, u teoretiků i politiků dost  nepopulární. Domnívám se však, že jinak nelze odpovědně na otázku, co bude, reagovat. Máme snad změnit pravopis, aby se každý nedovzdělanec mohl dostat k výnosnému úřadu? Máme zavést obecnou češtinu jako normu oficiální mluvené  komunikace, jak to navrhuje několik  extrémistů?  Protože v jazyce sjednocujícím celou společnost žijeme, myslíme a zčásti i cítíme, protože bez jazyka neexistuje civilizace, bude úroveň výuky jazyka za deset let nejen záležitostí nějakého známkování dětí a studentů, ale v podstatě na ní, na úrovni komunikace a jazykových schopností, bude záviset celá civilizace a národní kultura.