| T.M.A. a dva pánové. |
|
Tereza Herz |
| SANQUIS č.67/2009, str. 74 |
| U nejnovějšího českého filmového hororu se sešly dvě výrazné osobnosti. Dva muži, dva umělci – dvojí pohled na svět, dvě odlišné životní filozofie. Juraj Herz a Martin Němec.
|
|
Juraj Herz, mistr hororu
Jeden nevěří na věci mezi nebem a zemí, druhému zpívají víly. Jeden miluje umělý svět Las Vegas, druhý nachází klid v přírodě. Oba milují knížky E. A. Poea. Společně také natočili horor T.M.A., který právě vstoupil do kin. „Mimochodem, možná to ale horor vůbec není,“ říká Tereza Herz, která se na natáčení intenzivně podílela a pro Sanquis rozmlouvala se svým mužem Jurajem i s Martinem Němcem.
|
|
|
Od dob legendárního Spalovače mrtvol se mu říká mistr hororu. Juraj sám je vášnivým milovníkem hororů, thrillerů a temných příběhů. To je svět, který ho baví – a Juraj rád baví sám sebe vším, co dělá. Regály jeho knihoven přetékají literaturou tohoto druhu, o sbírce filmů nemluvě. „Horor mě fascinuje od dětství. Zatímco ostatní děti četly pohádky Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, já četl ty Haufovy, hrůzyplné. Potom jsem objevil E. A. Poea, Arbesova Romaneta. To mě ovlivnilo na celý život.“
Tajemství, hrůza. Obvykle k nim patří i násilí. To tě také fascinuje?
Ne, to mě nefascinuje, ale mám rád tvrdé kriminálky. Začínal jsem samozřejmě s knížkami Chandlera a dalších amerických autorů, Teď čtu Ellroye, Wakse. Mám rád tento druh napětí a upozorňuju, že to není pouze moje specialita. Kdyby nebyly na světě miliony lidí (a většina z nich jsou lidé mírumilovní), kteří mají rádi tenhle druh literatury, tak by se nepsal ani nevydával. A také netočil.
Bylo ti deset let, když tě odvezli do koncentračního tábora. Domů do Kežmarku ses vrátil z Ravensbrücku sám, pěšky a jako první z rodiny. Potom až přišla maminka, půl roku po ní táta. Všichni ostatní členové vaší rodiny zahynuli. Myslíš, že mohla ta zkušenost otupit tvé vnímání – že ti dnes hrůza nevadí?
Těžko říct. Víš, vzpomínám si, jak moji spoluvězni, kluci stejně staří jako já, byli pohoršeni, když jsem zbytek chleba od snídaně jedl při ranním apelu. Před námi ležely mrtvoly lidí, kteří přes noc zemřeli, a já klidně snídal! Nechápali, ale samozřejmě za několik dní dělali totéž. Museli. Snažili jsme se vydržet i s minimem jídla co nejdéle. Tak nějak to patřilo k životu, který jsme tam měli.
Hodně čteš také knihy zabývající se dějinami náboženství a církve, což je jeden velký horor a tebe musí zajímat. Nezatěžuje tě to však přece příliš?
Uvolňuje mě to! Sedím u toho v klidu svého pokoje, ne? Tedy přesněji – horory a thrillery mě uklidňují. Knihy, které rozkrývají historii náboženství a jsou psané teology, faráři, mnichy, třeba i kardinálem, který vystoupil z církve, mě naopak rozčilují. A ohromně zajímají. Mám jich spoustu. Většinou ovšem v cizích jazycích, tady o takové knížky nezavadíš.
|
|
|
Juraj Herz právě natáčí film Habermannův mlýn
|
|
Možná jsem někomu ublížil, třeba jsem někomu dal omylem špatný lék v lékárně, a tak teď musím pykat v koncentráku. Ale proč je tu můj syn? To byla otázka, která tvého otce přivedla k ateismu. Kdy ses ty stal tak přesvědčeným ateistou?
Já vím, že chceš říct militantním, a vím, že jsem v tom nekompromisní a netolerantní. Za všechno to děsné mučení a upalování, které katolická církev v minulosti praktikovala, se ještě nikdo ani neomluvil! Papežem je teď hlavní inkvizitor – a tahle funkce stále ještě existuje. Ale to by bylo dlouhé povídání. Můj ateismus se ovšem zrodil už dávno, když mi byly čtyři roky, tehdy mě podvedlo židovské náboženství. Dědeček mě vzal do synagogy a když se modlili kohenové (což je jakoby vyšší kasta), řekl mi: „Teď musíš mít zavřené oči jako všichni, nebo oslepneš.“ Já jsem jedno oko risknul a otevřel ho... Neoslepl jsem, otevřel jsem i druhé, a tím pro mě náboženství skončilo. Je to podvod. V tátově knihovně byla všechna dostupná náboženská literatura i knihy filozofické. Čím víc jsem četl, tím více mě to fascinovalo.
Povídáme si ale o fascinaci hororem.
Co mohu v hororu udělat horšího, než zabít celé lidstvo! Totéž udělal – jako první – už Bůh. Jeden z největších hororů je Starý zákon. Bůh vypálil Sodomu a Gomoru, zahynuli všichni lidé. I děti. Ty byly také nemravné? Tenhle Bůh, kterého tolik lidí všude na světě přijalo se vším všudy, je velice zlý, pomstychtivý a neskutečně hrůzný. V jeho jméně se válčí, vraždí neustále.
|
|
Juraj Herz (*1934)
Režisér, scenárista a herec. Po válce studoval na bratislavské Střední uměleckoprůmyslové škole fotografii a poté na loutkářské katedře DAMU režii a herectví. Natočil desítky filmů různých žánrů (Upír z Feratu, Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Holky z porcelánu...) a filmových pohádek (Panna a netvor, Žabí princ, Císařovy nové šaty...), obdržel řadu filmových cen. Do kin právě vstoupil jeho hororový film T.M.A. podle scénáře Martina Němce, nyní točí protiválečný film o vyhnání Němců ze Sudet Habermannův mlýn. Film, který ukazuje, čeho jsou lidé schopni v rámci tzv. kolektivní viny, velmi vážný, tvrdý. Na otázku, jaké má další plány, reaguje však zvesela: „Chci dělat černou komedii! V divadle. Humor je velice zvláštní věc, je anglický, německý, český... A já mám rád černý. Dává mi spojnici mezi hororem a srandou. To mě baví.“
|
|
Vraťme se raději k filmu, byť také hororovému. Tvůj nový snímek se jmenuje T.M.A.
Už dlouho jsem chtěl točit tenhle druh filmu, ale neměl jsem dobrý scénář. Pak za mnou přišli producenti z Gattea se scénářem Martina Němce. Ten text se mi moc líbil, Martina jsem dřív neznal, ale když jsem se šel podívat na koncert Lili Marlene, poslouchal jeho texty a muziku, došlo mi, že jsem potkal svého scenáristu. Člověka, který má rád to, co já.
Proč sis scénář nenapsal sám?
Nejsem spisovatel. To je strašně osamělá činnost. Já si u computeru raději hraju hry, anebo si čtu, než abych sám něco psal.
Juraji, jsi ateista, nevěříš v existenci věcí mezi nebem a zemí, nicméně ve svých filmech máš tajemné bytosti z tohoto podivného prostoru, jež s námi dovedou komunikovat.
To je jen fantazie, hra lidské představivosti a prostředek třeba ke strašení. Někteří lidé věří na víly. Já ne. Já věřím na krásné ženy.
|
|
|
Martin Němec, pořádkumilovný anarchista
Neustále střídá excentrická prostředí koncertních pódií a nahrávacích studií se samotou pracovního stolu, anebo s tou samotou, co voní terpentýnem a barvami. Tahle dvojakost ho charakterizuje: „Nějak vyvěrá z mého vnitřního neuspořádání. Vlastně se ve mně sváří anarchista s pořádkumilovným pedantem, což je občas poměrně vysilující. A někdy je to patrně až na pokraji psychiatrické terminologie,“ směje se Martin Němec.
Spisovatel, muzikant, malíř?
Tuhle otázku si klade každé ráno, když přemýšlí, čemu se ten den bude věnovat. Napíše povídku, fejeton, pustí se do scénáře či rockové skladby, anebo se vypraví do vinohradského ateliéru? Malování má v genech, oba rodiče byli výtvarníci. „Když táta přicházel domů z ateliéru, krásně voněl terpentýnem a včelím voskem. Byl to výborný malíř a restaurátor. Ta vůně je mé dětství, pocit bezpečí. Kdykoli se nemůžu kvůli jiné práci delší čas věnovat malování, začne se mi stýskat. Vlastně trpím.“
Malířství vystudoval na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Jana Smetany. Nicméně jeho první obrazy pocházejí už z hluboce předškolního věku. Hned potom přišla na řadu hra se slovy.
Psát začal ve věku, kdy jeho vrstevníci běhali za mičudou. Vyrůstal v prostředí, které bylo hodně dospělé, odmala ho obklopovaly výrazné osobnosti – mezi přátele rodičů patřili Zdeněk Štěpánek, Josef Kemr… Jejich diskuse byly pro něj běžnou součástí života i dobrodružstvím.
V deseti letech věnoval mamince k narozeninám knihu básní o Praze, kterou sám ilustroval. „Psal jsem vzletně s poměrně velkým patosem, jako by kolem mě právě prošel Vrchlický, Hlaváček a Mácha.“ Jeho sestra jezdila na koni a šermovala, on veršoval a maloval. Ze sestry je dnes lékařka. Z Martina? Rocker (řada alb), spisovatel (několik povídkových knih a scénářů) a malíř.
|
|
|
Nevěsty v černém
Rytířky na koních (i bez) jsou nedílnou součástí jeho obrazů, nemají však podobu jeho sestry, ale manželky Jany. Ostatně rytířky se objevují i v jeho písních, přízraky se toulají jeho baladami. Nevěstám v černém zvoní svatební zvony a na dně Vltavy hledají své milence, kdesi se zablýskne ostří dýky, teče krev. „Zatímco moji spolužáci louskali Malého Bobše, já hltal Edgara Allana Poea – on byl můj pohádkář. Pak jsem objevil Bradburyho, Bulgakova, Meyrinka. Naopak jsem třeba dost těžce hledal vztah k Hemingwayovi, který je tak racionální. Je geniální vypravěč, ale já měl vždycky rád odvrácenou tvář věcí – tu stinnou.“
Martin Němec má blízko k věcem jaksi magickým, mystickým, spirituálním. „Neříkám, že věřím ve víly. Prostě vím, že jsou. Slyšel jsem je zpívat! To se každému nepoštěstí. Můj tatínek pocházel z podkrkonošské vesničky, která se jmenuje Zbytky u Zásady. Je to mediánský kraj, zvláštní a přízračný – jen pár chalup, ale v každé stůl s obráceným hrnkem, prostřednictvím kterého se tehdy komunikovalo s předky. Nedaleko naší chalupy je zase skalní město Kalich. Scházely se tam čarodějnice a mediáni a já tam jako dítě na vlastní oči a uši zažil velmi zvláštní chvíle: stařena, která celý život jen navlékala korále a okopávala brambory, začala mluvit plynně německy, hlasem Hitlera. A jiná, která sotva uměla psát, zas hovořila v tranzu latinsky. Každý kraj je fascinující, když nahlédneme pod jeho povrch. A tak je to se vším. Věci jsou jiné, než jakými se zdají.“
|
|
|
Filmový horor T.M.A., výsledek vzájemné inspirace Martina Němce a Juraje Herze
|
|
Jeho pracovními prostředky jsou především fantazie a pozorovací talent. A pořád musí být aktivní. „Bývá to problém, ať ulehnu sebeunavenější, ten orloj v hlavě stále běží. A apoštolové to vážně nejsou.“
Kde se v jeho uměleckém spektru vzala muzika? „Na střední umělecké škole založí snad každý kapelu. Já jsem ovšem z té puberty, na rozdíl od většiny ostatních, nedospěl a kapela mi zůstala jako tetování, které nejde odstranit. Jsem tomu rád.“ V hudbě má úspěch. Jeho Precedens je legendou, vystřídali se v něm Jan Sahara Hedl, Bára Basiková i Petr Kolář, druhá kapela – poněkud dekadentní Lili Marlene se zpěvačkou Dášou Součkovou – právě vydala první CD.
Dobrý scenárista, mrtvý scenárista
Martin Němec je ve všem, co dělá, vlastním pánem, sám dává věcem konečnou podobu. Pokud ale nejde o film. Jeho zatím poslední scénář T.M.A. vznikl z touhy složit hudbu k hororu, jak říká s nadsázkou – a protože se v Čechách právě žádný horor netočil, napsal si ho sám. Potom už ale velení nad směrem plavby svého příběhu musel předat dál.
|
|
Martin Němec (*1957)
Hudební skladatel, textař, scenárista a malíř vystudoval pražskou AVU. V roce 1982 založil skupinu Precedens, natočil s ní alba jako Doba ledová, Pompeje, Aurora. V roce 2002 založil kapelu Lili Marlene – letos vydali své první album Tango desolato.
Na svém kontě má také knihy – v roce 2004 mu vyšla kniha povídek Stodola, loni druhá povídková sbírka Vana s výhledem.
Píše hudbu k filmům, divadelním představením i televizním pořadům.
Po filmovém scénáři Perníková věž, který natočil Milan Šteindler (2001), je jeho nejnovějším filmovým projektem T.M.A. Snímek režíroval Juraj Herz, premiéra je v červenci 2009.
|
|
Scénář, jenž vypráví příběh mladého malíře, který se vrací do rodného domu, aby se dozvěděl pravdu o svém dosavadním životě a otevřel komnaty, které v sobě jako malý pečlivě uzamkl, se po spletité cestě dostal k režiséru Juraji Herzovi. Když se ti dva sešli, ukázalo se, že se na spoustu věcí dívají stejně, ale také jich spoustu vidí jinak. Nastala etapa diskusí, změn v textu, nových pohledů, vzájemné inspirace. Dnes už nikdo nemůže s jistotou říci, kde končí „Martin“ a začíná „Juraj“.
Pro žádného autora není snadné přijmout zásahy do svého díla. Jak to zvládl Martin? „Neustál jsem to, ten výbuch šel ale jen dovnitř, ne ven, samozřejmě. Juraj je velmi silná autorita a nekompromisní člověk. To vím a tak jsem si také řekl, že si každý den musím zopakovat sám pro sebe: Juraj Herz je skvělý režisér, je úžasné, že člověk, jehož Spalovače mrtvol považuješ za nejlepší český film vůbec, si vybral tvoji látku, a co s ní provede, záleží na jeho imaginaci. Protože on dělá film, ty jsi udělal předlohu!“
Martin Němec nakonec došel k závěru, že největší zásah Juraje Herze – záměna epizody ze starověku za událost z druhé světové války – je nyní jednou z nejsilnějších scén ve filmu. Taková syntéza je cenná. „Přesto bych býval rád nad některými věcmi déle diskutoval. V určité fázi příprav našeho filmu mi Juraj napsal mailem legendární větu: Dobrý scenárista je mrtvý scenárista! Naštěstí mám v sobě tolik sebereflexe, že jsem se tomu zasmál. Tím nechci říct, že bych na to pak úplně rezignoval, ale v určitou chvíli musí mít člověk k někomu důvěru. Juraj je ten, kterému jsem ji dal.“
|
|
Foto: Günter Bartoš, Jana Rabenhauptová
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.
|
|
|
 |
obsah čísla 67 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
