S historií lidstvo spojují pouze emoce. To potvrdila znovu i stavba památníku holocaustu v samém srdci Berlína.
Myšlenku „viditelného přiznání k činu“ poprvé vyslovila německá publicistka Lea Roshová v srpnu 1988. Když zveřejnila požadavek německého doznání ke genocidě Židů za druhé světové války, netušila, že ji čeká dlouhých 17 let kontroverzních debat a emotivně vedených sporů. Stavba památníku zavražděným Židům v Evropě proběhla pod přísným dohledem celého světa, který sledoval každý německý krok.
Pomníky staví oběti a jejich pozůstalí, není však zvykem, že je budují viníci. Němci před očima světa, ale spíše pro oči světa takový pomník postavili. Dnes, více než rok po jeho otevření, se většina dlouholetých diskuzí zdá být bezpředmětná. Zůstávají snad jen poslední hlasy kritizující to, že se návštěvníci památníku „baví a smějí“.
Památník zavražděných Židů v Evropě od jeho otevření vidělo přes 3,5 milionu návštěvníků. Děti si tu hrají na schovávanou, turisti sedí na betonových kvádrech a svačí, místní v jeho blízkosti nalézají chvilku klidu uprostřed pulzujícího Berlína. Zvlněné pole z betonových kvádrů připomínajících náhrobní kameny se stalo neodmyslitelnou součástí centra Berlína.

Stavebním mistrem
se stávají politici
Historie pomníku se začala psát v Berlíně před 18 lety podle vzoru izraelského muzea holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě. Nápad postavit v Německu podobný pomník nacházel stále více sympatií, v roce 1989 vznikla „Společnost pro podporu postavení památníku pro zavražděné Židy v Evropě“. Pomyslnými kmotry projektu se stává spolková vláda, když se v březnu 1992 poprvé vysloví pro vybudování pomníku pro uctění památky šesti milionů Židů, které zavraždili nacisté. Německá vláda za jeden měsíc vybrala pro stavbu pozemek přímo v centru Berlína, který je velký 19 000 čtverečních metrů. Nachází se v bývalém hraničním pásmu mezi východním a západním Berlínem, jen několik málo kroků od Braniborské brány.

Kritickým hlasům navzdory
Myšlenka začíná získávat konkrétní tvář vypsáním architektonické soutěže. V roce 1995 porota vybírá z více než 500 návrhů a předává první cenu architektce Christine Jacob-Merksové z Berlína.
Betonová deska o rozměrech sto na sto metrů popsaná 4,5 miliónu jmen obětí porotu nadchla nejvíce. Tímto rozhodnutím však porota zároveň rozdmýchala první veřejnou debatu o formě památníku. Po protestech některých členů vlády z řad Ústřední rady Židů v Německu tehdejší kancléř Helmut Kohl návrh v červnu 1995 smetl ze stolu.
Němečtí poslanci si však uvědomují mezinárodní tlak, který byl v této otázce na Německo vyvíjen, a vracejí téma na program jednání. Během soutěží však neutichají kritické hlasy: Proč vzniká památník pouze pro Židy a ne pro všechny oběti nacismu? Nejhlasitěji ji vyslovují nejprve Romové (přestanou protestovat, až když je vybudován pomník jen pro jejich oběti). Společnost pro výstavbu památníku se však brání a vysvětluje: „Genocida Židů byl ale první případ, kdy o pronásledování jedné skupiny lidí centrálně rozhodl stát a k tomuto účelu dokonce založil úřady.“
Nicméně - projekt na dva roky „zamrzá“. Do druhého kola soutěže je posléze pozváno 25 světových architektů. Nejlepší návrh připravili architekt Peter Eiseman z New Yorku a jeho kolega sochař Richard Serra - v tom se porota shodne. Ačkoliv však Američané získávají první místo v soutěži, musí svůj návrh výrazně přepracovat. Kritika na ně v Německu prší doslova ze všech stran:
„Forma památníku nevzbuzuje žádnou vzpomínku na holocaust. Je to dílo vyumělkované a neautentické!“ tvrdí jedni. Druzí rovnou vyzývají, ať finanční částka, která má padnout na stavbu, je raději vyplacena ještě žijícím obětem. Naopak předseda Ústřední rady Židů v Německu Paul Spiegel stavbu podporuje: „Památník pro zavražděné Židy v Evropě sice není žádné autentické místo. I přesto doufám, že si toto místo získá srdce a svědomí každého návštěvníka.“
Holocaust je umělecky neuchopitelný
V lednu 1999 ministr kultury Michael Naumann společně s architektem Peterem Eisenmanem (jeho kolega Serra od projektu odstoupil) představují veřejnosti přepracovanou podobu památníku včetně nově naplánovaného podzemního informačního střediska se jmény a osudy obětí. Ještě však stále není jasné, zda se bude skutečně stavět...
Podle ředitele židovského muzea v Hohenheimu Hanna Loewyho, se holocaust dotýká „hranic lidského myšlení“, proto je těžké najít umělecké vyjádření pro něco tak neuchopitelného a proměnit jej tak v konkrétní umělecké dílo. Stále se ozývají další kritické hlasy, až předseda Spolkového sněmu Wolfgang Thierse v červnu 1999 musí zasáhnout a prohlásit stavbu památníku za morální povinnost německého národa. Po jeho projevu poslanci opět zařadili diskuzi o památníku do svého pracovního programu a Spolkový sněm většinou nakonec opět rozhodl o tom, že se památník stavět bude. I když však v říjnu 2000 Spolkový sněm přiřkl na celý projekt také částku 27,6 milionu eur ze státního rozpočtu, termín zahájení stavby se však i nadále odkládal.

„Holocaust nikdy neexistoval“
Ta věta měla přinést peníze, ale přinesla především vlnu protestů a soudní žalobu. Společnost pro podporu postavení památníku doufala, že „zaboduje“, její zástupci to jistě mysleli dobře... Když však v srpnu 2001 pomocí tohoto sloganu začala hledat soukromé sponzory na stavbu, památník sice opět dominoval titulním stranám nejen německých novin, ale také znovu vybuchly diskuze, spory a vše se zase zkomplikovalo.
Skutečně se začalo stavět v centru Berlína až v létě roku 2002 - ale radost iniciátorů neměla trvat dlouho. V říjnu kuratorium nadace totiž zjistilo, že se na stavbě podílí i firma s nacistickou minulostí. Stavba je přerušena. Kde podezřelou firmu odhalili?
Betonové kvádry tvořící památník mají být potřeny speciální vrstvou na ochranu proti grafity. Tento materiál dodávala firma Degussa AG. Její dceřinná společnost Degesch v době nacismu vyráběla jedovatý plyn Cyklon B, který byl používán v koncentračních táborech na vraždění Židů. Další skandál je na světě!
V patové situaci nakonec Nadace pro postavení památníku rozhoduje - spíše z praktického hlediska než z morálních pohnutek - o tom, že se bude stavět dál, a to i za účasti oné firmy. Vyloučení firem s nacistickou minulostí by nebylo právně podložitelné, a navíc by se realizace celého projektu prodražila.
Aby toho nebylo ještě málo... Když se už zdálo, že jsou všechna nebezpečí zažehnána, architekt Peter Eisenman veřejně vypráví vtip. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby ten vtip nebyl o zlatých zubech obětí holocaustu...

Viditelné přiznání k činu
I přes všechny tyto překážky byla hrubá stavba hotova v létě 2004, v prosinci na ni doputoval poslední z 2711 betonových kvádrů, které tvoří památník, a byly zasazeny stromy. Myšlenka „viditelného přiznání k činu“ dostala konkrétní obrysy.
Zvlněnou plochu připomínající hřbitov tvoří 2711 dutých betonových kvádrů. Jsou nahnuté, jakoby se kácí, některé se topí v zemi, jiné jsou vysoké 4,7 metru. Pravidelné uličky mezi nimi jsou jako vyřezané, vysekané do skály, všude stejně široké 95 centimetrů.
10. května 2005 byl památník konečně otevřen. Tehdejší předseda Ústřední rady Židů v Německu Paul Spiegel při slavnostním ceremoniálu zalitoval, že na tomto místě se nijak neřeší otázka „proč?“
Architekt Peter Eisenman řekl, že by si přál nevtíravou interakci s návštěvníky, kteří budou na betonových hranolech třeba svačit a kolem se budou honit děti.
„Doufám, že když tam člověk vejde, tak už nevyjde tak, jak tam vešel,“ řekl velvyslanec Izraele v Německu Simon Stein.

Bez emocí nepochopíme historii
Bez emocí neexistuje žádné spojení mezi člověkem a historií. Proto vznikají místa paměti, aby oslovila lidské pocity.
Jestli se takový účel u berlínského památníku holocaustu podařilo naplnit, nikdo neví. Záleží vlastně pouze na pocitech každého z nás, kdo na to zvláštní betonové pole vstoupíme. Co mezi nahnutými kvádry cítíme? A co cítí děti, které si mezi nimi hrají?

Autorka je redaktorkou
Českého rozhlasu

Foto Günter Bartoš