Každá kniha obsahuje vložený originál - jednu fotografii z cyklu o indických zápasnících kuští. Za ty dostal 3. cenu v kategorii Sportovní příběhy na World Press Photo.
„Můžeš fotit krajinu, portréty, zvířata, ale pak pomíjíš to, před čím by většina lidí chtěla zavřít oči.“ Jan Šibík se snaží, seč to jde, aby lidé nezapomínali na bezpráví, krutosti, nezůstávali lhostejní k neštěstí druhých, která se znovu a znovu odehrávají v různých částech planety. „Je neuvěřitelné, kolik je ve světě bezpráví. Kolik zločinů přejde jen tak!“ Již patnáct let se snaží Šibík předávat svědectví svých fotografií lidem. Mezitím se čím dál víc přiklání od syrové reportérské fotografie k uměleckému ztvárnění okamžiku, neboť fotografii nečiní silnou krvavá scéna, ale emoce, sdělení, výtvarná stránka - o to víc funguje. „Z místa, které je synonymem války a utrpení, tak můžete udělat fotku, kterou si lidé koupí a dají na zeď,“ vysvětluje, co je nyní jeho cílem.
Putuje po českých zemích, vystavuje své fotografie, pořádá besedy. A už není jen nezúčastněným návštěvníkem na dva dny, který odjede a zapomene. V roce 2000 zorganizoval první humanitární akci Podejte ruce dětem ze Sierry Leone, a díky němu snad všichni vědí, jaké krutosti se odehrávaly i na zcela bezmocných dětech v zastrčené malé africké zemi. V roce 2005, po opakovaných cestách do hospice pro nemocné a umírající na AIDS v ukrajinské Oděse, zorganizoval sbírku Chci ještě žít! „Pořád je naštěstí dost lidí, které to oslovuje, s kterými to zamává,“ sděluje Jan Šibík své motivy. Na první akci se mu podařilo vybrat pro postižené děti ze Sierry Leone přes milion korun, na pomoc HIV nakaženým umírajícím téměř milion. V těch zemích pro ty nešťastné lidi to neznamená málo.

Na smrt si nelze zvyknout
Když začínal s řemeslem, nemohl tušit, kam až se svým fotoaparátem doputuje. „Vyučen“ ve fotografickém kroužku u profesora Šmoka, původně toužil být kameramanem. Dokonce se stal asistentem kamery, jenže zjistil, že člověk při téhle profesi není sám za sebe. Potřebuje zvukaře, osvětlovače, drahé kamery... V roce 1987, ve svých čtyřiadvaceti, se přihlásil na konkurz do Mladého světa - „v mezích zákona komunistického pokroku“ kdysi nejlepšího a nejodvážnějšího ze všech časopisů. Přinesl s sebou svůj fotografický cyklus Lidé v metru. Ačkoli do té doby nepublikoval jedinou fotografii, byl přijat.
Mladý, vlasatý, nervní muž brzy dostal příležitost ukázat, jak zvládá fotoreportérské řemeslo. V roce 1988 udeřilo zemětřesení v Arménii. Šibík byl konfrontován velmi záhy i s prvními mrtvými... Vzpomínal na to, když v roce 2001 vydával knihu Ďábel v nás: „Jeřáb odkryl panel. Ze základní školy. Pod ním bylo několik rozdrcených dětí... Ač je to už tolik let, dodnes se mi to někdy přehrává. Člověk vidí smrt v televizi, ve filmu mockrát, ale stejně není připraven na to, když před smrtí stojí opravdu. U televize klidně jíte, pijete nebo to přepnete. Když jste konfrontován s realitou, máte chuť sebrat se a utéct. Je to těžko popsatelné. Ale nedá se na to zvyknout...“
Pak už události, které z Šibíka „udělaly“ válečného fotoreportéra, přicházely v rychlém sledu. Pád berlínské zdi, povstání proti Ceauceauskovi v Rumunsku, listopad 1989 a sametová revoluce v Praze - a Šibík fotil jak o život. A také války v Náhorním Karabachu, Moldávii, Abcházii, Afghánistánu, v Čečensku a bývalé Jugoslávii... Těžko říci, nakolik o jeho životní cestě rozhodla doba. Ale Šibík její „nabídku“ bohatě využil.
Roku 1992 odešel z náhle upadajícího časopisu Mladý svět do nově vzniklého a moderního časopisu Reflex. Od té doby se tu pravidelně objevují jeho fotografie, a vůbec ne jen válečné. Jan Šibík se stal neodmyslitelnou součástí Reflexu, jednou z jeho neznámějších tváří, a stále si užívá na české poměry výjimečné podmínky a výjimečnou podporu, které mu tento časopis poskytuje. Z tohoto důvodu před časem odmítl i nabídku práce a zázemí ze světové tiskové agentury AP.
I když si na začátku platil některé cesty zcela ze svého a vyrážel jen s baťůžkem a šiškou salámu, přinášel ze svých cest svědectví, které se čtenářům dostávalo hluboko pod kůži. Pokud bychom chtěli na některé patnáct, deset, pět let staré události pozapomenout, při pohledu na Šibíkovy fotografie se nám vracejí v plné síle. A některé fotografie ani nemusíme znovu vidět. Desetiletý klučina se samopalem v ruce, Libérie. Bezruký otec nese na zbylém pahýlu dítě s useknutou rukou, Sierra Leone. Kluci, kteří skáčou přes kapotu auta v jedné zastrčené havanské ulici, Kuba... Prostě se vryly do paměti.
„Nejsem šílenec, kterého táhne krev!“ musí však často vysvětlovat. „Války nemám rád, cítím však, že má smysl je zaznamenávat a lidem ukazovat, hustit to do nich.“ A dodává, že každé zvěrstvo a bezpráví, které fotí, jej motivují, aby fotil ještě víc. A dostával to do lidí, přestože je to příliš nezajímá. „Nechtějí to vidět. Ale já musím nacházet takové formy, aby to bylo pro ně stravitelné, prostě jim ty klapky z očí sundat,“ řekl v roce 2000 v rozhovoru pro časopis Koktejl.
Jan Šibík zatím na události viděné a zaznamenávané před pár lety rychle za sebou vrší jiné. Zemětřesení v Turecku. Masakry v Sieře Leone a Libérii. Hladomor v Súdánu, Somálsku, Etiopii, genocida ve Rwandě, konflikty v Iráku, Íránu, Palestině. Své fotografie představuje na samostatných výstavách, za některé snímky dostává také ceny. V roce 1997 dostal hlavní cenu Fuji Press Photographer, tehdy vydal i první fotografickou publikaci ze svých cest - Kdyby všechny slzy světa. V soutěži Czech Press Photo získal do dnešního data v různých kategoriích na čtyřicet ocenění, dvakrát cenu hlavní. V roce 2001 představuje své fotografie v další knize - s názvem Ďábel v nás. V roce 2004 jej ocenila porota World Press Photo třetím místem v kategorii Sportovní příběhy, seriál o sportovcích kuští „hliněných mužích“ si přivezl z cesty do Indie.
Dál však a neúnavně fotí všechnu bídu světa. Důvodů uvádí více. Přinést výpověď, poukázat na to, co se kde děje, ale také možnost hodně cestovat a dělat silné a dobré fotky. Nezvykl si na smrt, ale musel se přece nějak změnit. „S každou cestou slábne moje víra v Boha,“ říká. Dnes už si také dobře uvědomuje, že i váleční fotografové umírají.
Jednu z nejdrsnějších fotek pořídil v roce 1992 v Moldávii, v rozpadajícím se Sovětském svazu. Ten muž na fotografii přišel o jednu nohu a druhou má upálenou do půlky. „Jel jsem tehdy v autě s jedním novinářem a slyšel výbuch. Nechal jsem řidiče zastavit a vyběhl na sráz. Asi třicet metrů ode mne nesli toho zraněného. Nahoře čekala sanitka. Fotka, jak nakládají vojáka do sanitky, je tak do novin. Já jsem ale chtěl udělat silnější. Tak jsem tam vběhl. Nahoře stáli vojáci a řvali: Tam němožno, tam miny! A jak jsem byl mladý, blbý, touha dělat fotografie mě úplně zaslepila a já běžel... Tu fotku bych už dnes neudělal, už bych takhle neriskoval,“ vyprávěl mi před pěti lety Šibík, „už nejsem ten blázen, jako když mi bylo sedmadvacet, teď už opravdu zvažuji, zda mi stojí za to ulici přeběhnout, nebo počkat. Velmi přemýšlím, a jsem opatrný.“ Ostatně, i redakce Reflexu už svému fotoreportérovi zakoupila neprůstřelnou vestu a helmu.
O dalších pět let později, po dalších zkušenostech z Afghánistánu, pásma Gazy, z Libérie, Iráku, z června 2006, dodává: „Uvědomuji si, že už mi tolik nezáleží na té fotce, už tím nejsem tak posedlý, daleko víc zvažuji, zda do toho jít. Když teď dělám výstavu a běhám kolem knížky, vnitřně ani tolik netrpím, že nejedu fotit zemětřesení do Indonésie...“ I když dvoje noviny každý den si kupuje stále. A když není doma, zprávy si nahrává na video. Aby mu nic neuniklo.

Stejné revoluce, stejná nenávist
Jestli jej něco trápí, tak to, že ubývá médií, která se zajímají o fotografie válečných a bolestných událostí, že ubývá prostoru, kde se dají podobná svědectví publikovat. „Je nemyslitelné, aby mé fotky byly na obálce magazínů, jako je Mladá fronta, Lidovky, s výjimkou vlny tsunami, což bylo s námi tak spojené, že to už nešlo ignorovat. Na obálkách musí být známí hezcí lidé, náznak erotiky. Reflex mi vychází maximálně vstříc, ale neexistuje, že bych měl obálku z nějaké cesty. Chápu to, v tu chvíli by se prodalo o pět tisíc výtisků méně...“ To je realita. Většinu lidí baví více selankovitá témata než problémy světa. „Ale právě proto nesmím přestat.“
Jan Šibík fotografuje, jezdí po besedách, na svých webových stránkách založil diskuzní fórum... „Vyjadřuji se k věcem, ke kterým by měli zaujímat stanoviska spíš politikové, ale sázím na svůj emocionální projev, že aspoň některé lidi strhnu. Proto to dělám tak angažovaně, i když tím možná můžu až někoho rozčilovat.“
To není jediné poznání reality světa, ke kterému postupně došel. Když fotil v roce 1989 sametovou revoluci, pohyboval se v opojení, omámení, radost ze svobody mu nedovolila přemýšlet a zvažovat, co bude dál. Od té doby stál u mnoha dalších revolucí, naposled na svých snímcích zaznamenával tu oranžovou na Ukrajině... Dnes už ví, jak jsou ty symboly revoluce všude stejné: viktorky, klíče, svíčky, patetické plakáty, nadšení lidí, víra, že to bude úžasné - a jak je všude stejné i to, že za rok nastupuje deziluze, protože se lidé nemají hned jako na Západě, protože obdivovaní politici odhodí čisté ideály.
Stejný mustr na revoluce, stejná lidská bída, zloba, nenávist, krutost člověka k člověku, muže k ženě, dítěte k dítěti... pořád dokola se to opakuje v různých částech světa. Může být po tolika osobních zkušenostech optimista, co se týče budoucnosti? „Dívám se na budoucnost pesimisticky. Obávám se, že situace bude čím dál horší. Obávám se, že vůbec nebudeme moci cestovat do některých muslimských zemí, že si budeme muset zvyknout na teroristické útoky, obávám se rostoucího nacionalismu v západní Evropě. A i příroda nám vrací, jak jsme se k ní chovali...“
Co bude asi Jan Šibík fotit za dvacet let?
„Rád bych fotil to, co fotím dnes.“

Autorka je redaktorkou MF DNES.