| Rudolf Linc 85 roků |
|
Prof. MUDr. Antonín Doležal DrSc. |
| SANQUIS č.47/2006, str. 68 |
Dne 15. 12. 2006 se v plné aktivitě dožívá vzácného životního jubilea „nezničitelný“ doc. MUDr. Rudolf Linc, CSc., starší generaci velmi dobře známý a dosud činný český anatom.
|
|
(V r. 1921 byla střední délka života mužů 49,7 roku.) Jeho otec Rudolf byl v letech 1919 - 1930 ředitelem Moravského oblastního divadla, matka působila ve Vinohradském divadle, sestra Libuše, starší o rok, byla učitelka, bratr Vladimír, o dva roky mladší, pracoval jako defektolog na pražské pedagogické fakultě, bratr Karel, o osm let mladší, byl nejprve hercem v Divadla E. F. Buriana, později ředitelem Divadla na Kladně. Ruda se narodil ve Znojmě.
Maturoval na reálném gymnáziu Na Zámečku v Praze-Libni. Během studia si přivydělával kondicemi z latiny. Obdařen mimořádnou pamětí, násobenou pílí, získal solidní všeobecné vzdělání filologické, historické, filozofické, v posledních ročnících gymnázia ho zvábila medicína. Jeho oblíbenými knihami byly Fendrychova Biologie a Herčíkův Mladý biolog.
Revoluci v roce 1945 prožíval v Holešovicích, na Trojském mostě stavěl barikádu.
Tak začala jedna z legendárních etap naší lékařské fakulty. Na medicínu se hlásí na tisíc uchazečů, mezi nimi Rudolf Linc. Kapacita přednáškových sálů nestačí, přednáší se i ve Velkém sále paláce Lucerna. Chybí učebnice, např. Zrzavého překlad Toldtova anatomického atlasu vychází až v květnu 1947. V Anatomickém ústavu od září 1945 po celý rok 1946 každodenně maluje velké anatomické tabule Stanislav Macháček. Profesor Borovanský denně přednáší anatomii, zkouší, píše učebnice.
Medik Linc žil v té době doslova hekticky. V ostrém tempu zvládal všechny zkoušky na výtečnou - biologii u prof. Sekly, fyziku u Žáčka, chemii u Hamsíka, fyziologii u Laufbergera, embryologii u Frankenbergera, experimentálku (dnes označovanou jako patologická fyziologie) u Hepnera, patologickou anatomii u Šikla. Ale dopřával si i potěšení z přednášek prof. Jedličky, pojímaných v širokém renesančním duchu. Zvládal výuku na interních a chirurgických klinikách.
Na zkoušku z anatomie se připravoval zvlášť pečlivě. Sestudoval učebnici Rauber - Kopsch, a i když se anatomie topografická tehdy zkoušela velkoryse, měl nastudované všechny díly Weignerovy anatomie. Profesor Borovanský mu dal vypreparovat nervus peronaeus, Rudovi stačil jeden krátký řez a byl u cíle. Když dostal řez mozkem, provedl řez šikmý, který zastihl komory i jádra, a se znalostí pohovořil o stavbě centrálního nervového systému. Zkouška skončila tím, že mu pan profesor nabídl místo demonstrátora. Od té doby byl denně v pitevně, mohl využívat knihovny, na „anatomáku“ se stal pomocnou vědeckou silou a ještě před promocí asistentem. Byl pověřen vedením pitevních cvičení a instruktáží demonstrátorů.
Poprvé jsem ho spatřil v pitevně, kde přecházel od stolu ke stolu, obhlížel čistotu, rychlost preparace. Občas pinzetou uchopil nějaký útvar a ptal se, co to je, třeba chtěl ve změti axily, nalézt plexus brachialis, na krku nervus recurens. Naše anatomické představy byly mimo skelet především obrázkové, Linc nás v pitevně učil prostorové orientaci.
Rudolf Linc absolvoval lékařskou fakultu za neuvěřitelné čtyři roky, byl prvním poválečným absolventem lékařské fakulty. Jeho promotorem byl prof. Borovanský. Po promoci ho umístěnka posílala jako lékaře do Michalovců, ale Borovanský si ho vyžádal jako nepostradatelného na fakultu, na anatomii. Byl ustanoven řádným asistentem, vedle přednášek a demonstrací vedl instruktáže demonstrátorů a mladých asistentů - pozdějších profesorů Doskočila, Čiháka, Puzanové, Heřta a dalších. Po odchodu Zrzavého, Kose a Fleischmanna byl jmenován prvním asistentem ústavu, v paralelce přednášel s prof. Borovanským soustavnou anatomii a stal se i examinátorem.
V roce 1952 byl pověřen přednáškami z plastické anatomie na Akademii výtvarných umění a na Umprum, což byla před válkou doména prof. Weignera, po revoluci prof. Zrzavého. Převzal i výuku anatomie v Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy, který byl později přeměněn na Institut tělesné výchovy a sportu. Od roku 1953 spolu s chirurgem prof. Davidem vedl praktika z chirurgické a topografické anatomie. Zahájil výuku anatomie a kineziologie v Kladrubech, pro niž sepsal příručku s vlastními ilustracemi.
Ve výzkumu studoval funkční význam vnitřní krkavice a funkční význam variací očnicové tepny, což bylo oceněno kliniky. Měl práce o venae pulmonales, o transperikardiální pneumonektomii, o sezamských kostech. Stanovil syndrom neurenterochordální adheze, který prof. Diviš ocenil jako významnou pomoc při diagnóze enterocyst.
S prof. Kurzem provedl operaci anomálie slzného aparátu. S prof. Kunzem sledoval variety žil páteře. Anatomické znalosti nervové soustavy přivedly Lince jako konzultanta k prof. Hennerovi a prof. Jiroutovi. Tato rozsáhlá aktivita spěla k habilitačnímu řízení. Jenže stranická skupina na anatomii s doporučením váhala, přejíc zřejmě jinému adeptovi z mladší generace. V té době děkan nově vzniklé fakulty tělesné výchovy a sportu vypsal konkurz na státní docenturu pro obor anatomie a kineziologie. Linc se přihlásil. Po posudku prof. Borovanského byl v roce 1969 ustanoven docentem. Odborně se pak zaměřil na morfologické problémy živého organismu. Tím navázal na antropologické výzkumy juvenilní populace, které ještě před válkou prováděli Borovanský a Hněvkovský. Výsledkem byla monografie „K problematice růstu mládeže“. V pozdějších návazných pracích sledoval podíl jednotlivých svalových vláken, strukturu svalu vyšetřoval pomocí magnetické rezonance a FMB.
Tímto syntetickým pohledem se dostával k problematice antropologické. Já ho blíže poznal právě v Antropologické společnosti. Anatomii pojímal v darwinistickém vývojovém pojetí, „jako Čech“ byl tradičně zaměřen na vývoj ontogenetický, pak na funkce a biomechaniku. Neznám druhého, který by měl tak zvládnutou a zažitou kineziologii. K biomechanickému, rehabilitačnímu a neurologickému pojetí svalového pohybu přidával reliéf vlnícího se povrchu těla. Fenomény morfologické, funkční se tak promítají do estetiky. Kineziologie byla na lékařské fakultě popelkou, Linc měl ale možnost využívat svých mimořádných znalostí i na dalších místech: pro studující tělesné výchovy, u baletek na konzervatoři...
Ruda z dějin svého oboru ví, že mnoho vynikajících anatomů upadlo v zapomenutí, protože publikovali bez ilustrací. Ve svých knihách proto věnoval výtvarné stránce velkou pozornost. Mám v ruce jeho „Nauku o pohybu“, plnou nádherných vyobrazení ak. malíře Kutila. Když tato monografie vyšla v italském překladu jako „Anatomia umana applicata etc“, na knižním veletrhu v Itálii byla oceněna jako kniha roku 1981.
Linc je známý jako znalec anatomického názvosloví s mezinárodní nomenklaturou BNA, INA a PNA. Dlouho působil jako expert v Ústavu pro jazyk český, sepsal publikaci o české anatomické nomenklatuře.
V hutné učebnici „Nauka o pohybu pro zdravotnické školy“ pragmaticky propojil české a latinské názvosloví.
Po dlouhá léta přednášel a zkoušel na vyšších zdravotnických školách. Byl u toho, když bylo založeno vysokoškolské studium fyzioterapie při fakultě tělesné výchovy a sportu. Z četných absolventů jmenujme P. Koláře, dnešního vedoucího katedry fyzioterapie na 2. LF UK. V Lincově publikaci ho spatříme na fotografiích jako gymnastu.
Pro výtvarníky na AVU a VŠUP připravil scénář a dokumentaci k vysokoškolskému filmu „Plastika lidského těla“. Se svými bývalými žáky vydal učebnici „Technika figurální kresby“, která vyšla již v druhém vydání.
Za více než padesátileté působení na třech vysokých školách Rudolf Linc slovem, písmem, obrazem, demonstracemi vzdělal stovky mediků a lékařů v anatomii, tisíce fyzioterapeutů v kineziologické anatomii a stovky výtvarníků v plastické anatomii. Měli ho rádi kolegové i studenti (a zvlášť studentky - Ruda byl krasavec).
Pro mě je jedním z nejbližších přátel. V posledních letech úzce spolupracujeme. Oceňujeme jeho serióznost, znalosti a zkušenosti, preciznost, skromnost a kulturnost.
O stáří Linc nemedituje, on ukazuje cestu. Verba docent exempla trahunt. Nejde o to, přežívat jako nervosvalový preparát, ale důstojně. Při vysokém věku se nejedná jen o složku racionální, poznávací, ale především o složku praktickou, o pragmatiku prožívání.
Měří 176 cm, hmotnost si trvale udržuje na 75 kg, TK na 130/85, EKG je v normě. Dobře snáší odpovídající fyzickou zátěž, výkyvy teploty, má vynikající termoregulaci, u mne si občas smlsne na kávě s čokoládou.
Po stránce fyzické nespoléhá na nepochybně existující Churchillovy geny, ale léta na sobě pracuje. Střídmě jí, vyhýbá se abúzu alkoholu, nekouří, kolegové jedoucí po Nuselském mostě mohou spatřit, jak on tam rázuje. Na FTVS měl určitý odstup od vrcholových sportů, měl zdravý rozum, a tak má uchované úpony šlach i chrupavky kloubů. V cévním systému mu nepochybně proudí dobře okysličená krev, která zásobuje mozek, kde je nejen mnohé uloženo, ale je i pohotově k dispozici. Nevím, jaká teorie paměti je v současnosti platná, na Lince se hodí nejlépe teorie holografická. Musel mít po čertech dobrý porod, že má tolik neuronů ještě dnes.
Psychiatr Plzák mi kdysi řekl, že optimisté by měli platit menší daně než skuhrající pesimisté, neustále vyžadující společenskou pomoc. Podle toho by Ruda neměl daně platit vůbec. Neví, co je zahálka, stále nemá čas, pořád musí něco zařizovat, někdo na něj čeká, chodí do divadel, na výstavy, sleduje významné lékařské akce, přednáší a zkouší na AVU a na VŠUP, konzultují ho kolegové, nezištně opravuje texty, kde nalézá přehlédnuté chyby, navštěvuje depozitář Národního muzea, kde oceňuje kosterní preparáty i „kompoty“... Je vysloveně sociogenní.
Lišejníkům radím: zde se nesnažte, nemáte šanci, na letícím kameni mech nenaroste!
|
|
|
 |
obsah čísla 47 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
