Vysvětlil legionářům svůj strategický záměr: „Jde o to projet co nejrychleji po sibiřské magistrále k východním přístavům - aby cestou nedošlo ke komplikacím, nutno udržovat neutralitu. Sám se vydám napřed, abych v Japonsku zajistil přepravu a v Americe pak pracoval na uznání samostatnosti Československa.“
Když nastoupil do vagonu 3. třídy, měl jenom žíněnku a houni. Cestou pracoval na knize „Nová Evropa“, v níž vypsal svoji představu o budoucím uspořádání kontinentu. Po dvou měsících strastiplného trmácení konečně dorazil do Spojených států amerických.
Když v květnu 1918 dorazil do Chicaga, což bylo druhé největší české město na světě, čekalo ho velkolepé přivítání: 200 000 krajanů ho oslavovalo již jako prezidenta Československé republiky. Obdobné přivítání se konalo i v New Yorku. Masaryk se ovšem ubytoval ve Washingtonu, aby byl nablízku Bílému domu a prezidentu Wilsonovi. Ale tady - navzdory tomu, že pro Wilsona vypracoval rozsáhlé memorandum - žádné pozvání nečekalo. Protože Masaryk věděl, že Amerika je klasická země žurnalismu, neztrácel čas a stýkal se zatím velice intenzivně s novináři, poskytoval řadu rozhovorů, přednášel na univerzitách. Teprve po šesti týdnech, až 14. června 1918, Wilson Masaryka přijal. Na 45 minut. Jejich rozhovor se poněkud podobal rozpojenému dialogu, neboť Masaryk se soustředil na transport legií a rozbití Rakouska-Uherska, zatímco Wilson mluvil o bolševismu a otázce intervenčního tažení. Mezi velmocemi nepanoval shodný názor: Francie žádala, aby legie byly přesunuty jako posila na západní frontu, Anglie dávala přednost tomu, aby byly podrženy na Sibiři, Wilson sám nebyl rozhodnut, protože se obával, že při intervenci by do Ruska současně vpadli i Japonci... A tak rozhovor skončil rozpačitě a bez výsledku.
Současně s úsilím o osvobození Československa i ostatních dosud porobených evropských národů pracoval Masaryk již také na organizaci jejich budoucího soužití, sjednával zárodek jakýchsi Spojených států evropských. Byl zvolen prezidentem Evropské demokratické unie a jejím jménem pak podepsal slavnostní prohlášení ve Philadelphii. Američané pro tu chvíli propůjčili stůl, na kterém kdysi dávno Washington stvrdil deklaraci nezávislosti Spojených států amerických. Po podpisu byl Masaryk pověřen symbolickým úderem do Zvonu svobody.
Po dalších týdnech napjatého čekání a prodlev a mlčení - v čase, kdy se situace na frontách krvavě zauzlovala, zaskočilo Masaryka, že president Wilson i jeho státní sekretář Lansing odjeli na dovolenou. Tehdy Masaryk nasadil ve svých článcích a v novém memorandu k rozhodnému, tvrdému tónu: „Uvádí se o mně, že jsem pánem Sibiře, většího území, než je Evropa, a že disponuji třemi armádami ve třech státech - a přesto stále figuruji jako soukromá osoba. Žádná velmoc přece nemůže jednat o využití legií, aniž by je uznala. Československo má armádu a nemá statut. Hodláte snad uchránit Rakousko, tento zlý sen s německou páteří?!“ Apeloval na tradiční americké ideály, na pomoc nesvobodným a slabým. Už se nedoprošoval: „Jsme tady a svými skutky jsme prokázali, že máme právo na svobodu!“ Masaryk už se mohl dovolávat uznání, jehož dosáhl Beneš ve Francii i v Anglii anebo Štefánik v Itálii. Poukazoval na hrdinské činy československých legií nejen na Rusi, ale i na francouzské a italské frontě. A především, mohl už se opřít o masivní odbojové akce, které rozvinul československý lid doma. Proto s horečnou naléhavostí za sedm dní a nocí vypracoval T. G. M. se svým odborným týmem Prohlášení nezávislosti a poslal je do Bílého domu a tentýž den s textem seznámil tisk a veřejnost a nad svým sídlem vztyčil československou vlajku. Prezident Wilson se s Masarykovým prohlášením ztotožnil - 18. října 1918 odmítl kompromisní nabídky císaře Karla, čímž nad rakouským mocnářstvím vlastně vynesl ortel. Habsburská monarchie kapitulovala. Nato československý lid 28. října 1918 provedl převrat, byla ustavena samostatná svobodná Československá republika. Masaryk byl konečně u svého cíle.

Úryvek z knihy