Proč to všechno, prosím, podnikáte? Vždyť je to organizačně náročné a finančně jakbysmet. To se vás asi lidé často ptají, ne?
Jiří: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Tenhle moudrý citát Jana Wericha měla řada z nás vyvěšený nad svým pracovním stolem – a to po celou dobu husákovského oblbování. Bylo to vlastně takové očkování, díky němuž se člověk stával imunním proti totalitnímu režimu. Jan Werich nás vybízel k odvaze být sám sebou a nebát se rozvíjet to, co nám dala příroda do vínku. Vybízel k pěstování tvořivosti, neboť si, jako mnozí před ním i po něm, uvědomoval nebezpečí zblbnutí z pohodlného konformismu. Ne proto, že by tu domnělou pohodu života z něho plynoucí lidem nepřál, ale jistě proto, že si uvědomoval, že jim nepřináší skutečnou radost, která je pro překonávání strastí života nezbytná. Werich lidi upozorňoval, že o tvořivost je zapotřebí pečovat, nechtějí-li ztratit svobodu. Právě o tu v našich projektech jde a pro ni to děláme.

Co vám to samotným osobně ještě dává?
Radana: Setkávání s dětmi z dětských domovů mi činilo velké potěšení. A činí stále. Protože to nebylo jen léto, kdy jsme byli spolu, ale děti se na nás obracely i během roku, některým z nich jsme pomohli najít práci, uplatnění. Všichni jsou s námi dál v kontaktu, vracejí se. To mi jasně signalizuje, že se tenhle projekt neminul účinkem a že to, co děláme, má smysl. Tohle vědomí mi samozřejmě hodně dává i osobně pomáhá.

A proč ty hravé výstavy?
Radana: Víte, je to pokaždé ohromující pocit: přijdu do nové expozice a vidím množství lidí nejrůznějšího věku, nejrůznějších povolání, kteří jsou najednou všichni jakoby stejní. Všichni se totiž právě uvolnili, odložili kravaty, mobily i starosti, a teď si hrají. A radují se. Úžasná atmosféra. Doma i v zahraničí.

Myslíte, že si tu radost dovedou odnést domů?
Radana: O tom nepochybuji. Určitě je to zaujalo, vyvedlo ze zaběhaných cestiček a způsobů, obohatilo je to. Výstava je určitě skvělý impulz. Ale když v sobě tu radost neumíte pěstovat, za pár dní zase zapadnete do konzumního stereotypu.
Jiří: Narodíme se a naše okolí se zpravidla hned začne snažit, abychom byli něco jiného, než doopravdy jsme. Člověk si na to nějak zvykne. Je málo těch, kteří později naleznou odvahu zkoumat, nejsou- li někým úplně jiným, než kým se narodili. A ještě méně je těch, kteří odolají onomu výchovnému procesu a do dospělosti vejdou jsouce skutečně sami sebou. Takových lidí není mnoho, jsou jiní, pro ostatní zpravidla divní a nemají to v životě jednoduché. Proto se mezi ně ostatní nehrnou. Totalitní systémy takovým lidem nepřejí, neboť narušují jednobarevnost. Jsou na překážku při pohodlném ovládání mas. Tyto systémy vytvářejí řadu nástrojů směřujících k potlačování tvůrčích schopností jednotlivců. V demokratických systémech se o potlačování tvořivosti stará zpravidla blahobyt.

To je přece jen příjemnější způsob...
Jiří: ... ale výsledek je úplně stejně smutný, bohužel. Když se v lidech ubíjí tvořivost, je to vždycky špatně. Tvořivost je bohatstvím společnosti, předpokladem radostného života a nikdo nemá právo upírat lidem možnost ji rozvíjet. Naopak, přirozenou snahou každé vlády by mělo být zajištění dostatku financí pro kulturu, která posiluje představivost a tvůrčí schopnosti člověka systematicky a celoživotně. Ano, nestačí jen jeden nahodilý impulz. A nestačí jen aktivity několika soukromníků. Moudrá vláda by měla mít na paměti, že na síle tvořivé vrstvy společnosti závisí prosperita země.

Předpokládám, že státní dotace – máte-li je vůbec – neuhradí náklady spojené s výstavami. Anebo se mýlím?
Jiří: Stát nás podporuje, ale velmi málo, přestože jej významně reprezentujeme i v zahraničí. Naše interaktivní expozice přitahuje všude tisíce lidí, o výstavách se vede i rozsáhlá následná komunikace. Zadáte-li si v internetových vyhledávačích Google nebo Seznam heslo „Orbis pictus aneb“, pochopíte, že jde skutečně o nový fenomén – a my se ho samozřejmě snažíme co nejvíce lidem zpřístupnit. Do Labyrintu světla v Praze mají třeba všechny děti do 15 let vstup zdarma. Je tedy jasné, že příjmy ze vstupenek nemohou pokrýt naše náklady. Podle mého názoru by takovéto kulturní projekty měly být hrazeny třetinou ze státních dotací, třetinou ze soukromých zdrojů a třetinou z činnosti vlastní, třeba z prodeje vstupenek. To bych považoval za ideální, moudré a spravedlivé.
 

Radana a Jiří Waldovi se po několikaletém pobytu v jižní Francii vrátili domů a v Čechách se věnují především projektům zaměřeným na neziskové organizace (řada projektů získala národní i zahraniční ocenění). Jak sami říkají, v soukromém i profesním životě jsou dokladem fungování synergie: „Úžasného efektu, který nastává, když se dvě síly setkají takovým způsobem, že velikost toho, čeho dosahují společně, mnohonásobně přesahuje součet toho, čeho by dosáhly každá zvlášť.“ Waldovi v tomto duchu vychovali a vychovávají svých pět dětí a princip synergie se snaží uplatňovat i ve všech projektech.

 Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.