O vás se sice často mluví jako o zázraku, já na to ale moc nevěřím. Váš úspěch spočívá podle mého přesvědčení právě v tom, že jste si vědom spojených nádob v nás a navíc se nebráníte učením či metodám, které ve skriptech pro mediky chybějí. Jak byste však podstatu svého úspěchu charakterizoval vy sám?
Myslím, že v medicíně je důležité, aby byl vedle úzké specializace respektován holistický přístup, založený na určité systémové funkční provázanosti. Dnešní systém vzdělání i vlastní přístup k léčbě však organismus atomizuje, čímž se celostní přístup vytrácí. Vezměme si jako příklad rostlinu. Její chování můžeme pochopit na základě toho, že ji rozpitváme na miničástice, abychom zjistili, jak struktury, z nichž je kytka složena, fungují. Naše úroveň poznání nám však neumožní pochopit její chování plně. Proto je tak důležité sledovat, jak kytka reaguje na teplo, světlo, vlhko, tmu či podnebí, tedy jak se chová na základě různých podnětů, aniž bychom nutně museli znát detailně její strukturu. Zrovna tak považuji za důležité, aby lékař léčící ledvinu nebo srdce nezapomněl, že člověk má také mozek, který je řadě funkcí nadřazen, a duši, která není od nemoci odtržena. Medicína opustila při své atomizaci a respektování výhradně objektivních kritérií subjektivní prostor. Do jisté míry se z ní vytratil prvek „já“ a dominuje veterinární přístup. Navzdory technickému pokroku přetrvává v našem myšlení descartovský dualismus.

Tuším dobře, že jednou z vašich silných zbraní je reflektologie? Když jsem o ní před lety napsala článek do MF DNES, stěžovala si na mě u šéfredaktora řada rozhořčených lékařů, zatímco třeba v Londýně najdete reflektologické ambulance na každém rohu a na lékařských kongresech si o přestávkách nechávají od reflexologů jejich kolegové zahánět bolesti hlavy, zad, únavu... Zoufalé nevyužití potenciálu... Vidíte vůbec nějakou šanci na změnu?
Pojem reflektologie není dobrý. Často se pod ním schovává řada zcela pochybných postupů nerespektujících už dosažené poznatky. Setkávám se s tím i ve své praxi. Řada přístupů se holisticky či reflektologicky jen tváří, a tak se nedivím, že lékaři, kteří mají nějakou negativní zkušenost, cítí v tomto směru jistou zášť. Koneckonců v nemocnici a na fakultě zůstávám také proto, že se snažím, aby naše postupy a metody získaly vědecké opodstatnění a respektovaly metody ostatních oborů. Avšak získat objektivní výstupy v oboru dominantně vycházejícím z funkce je mnohem těžší než v některých jiných lékařských oborech.
Místo reflektologie bych tedy raději hovořil o klinické neurofyziologii. V našich přístupech se snažíme respektovat určité funkce mozku. Každý organismus se ve svých reakcích individuálně liší, ale v řadě funkcí je geneticky determinován, tedy se chová podle určitých šablon a vzorů. Pacient s určitým onemocněním má některé projevy, které jsou v řadě charakteristik stejné. A právě těchto stereotypních reakcí na patologii i na léčebné podněty hojně využíváme.
Musím nicméně připustit, že ne vždy je přístup lidí používajících jiné formy léčby než ryze medicínské seriózní a zaintegrovaný do určitých vědeckých poznatků.

Kde se vlastně učíte?
Hodně cestuji, a tak mám možnost sledovat ve světě vše nové. V nemocnici mohu zase vidět nové trendy v ostatních medicínských oborech. Stejně tak mi pomáhá i vlastní praxe: pacientů, kteří naší klinikou prošli, jsou už kvanta.

Co byste z hlediska své odbornosti vytkl specialistům, jejichž pacienty přebíráte?
Asi nejvíc mě trápí motivační struktura naší medicíny. V řadě případů není prvotním zájmem, i když se to tak vznosně tváří, uzdravení pacienta, ale pacient se stává spíš prostředkem. Hlavním zájmem však je mít potřebný počet odoperovaných pacientů, a to z důvodu ekonomického nebo třeba kvůli dosažení potřebného statistického souboru či primátu v zavedení určitého postupu. Odráží se zde snaha prosadit se, proslavit, být citován, ekonomicky profitovat... Autentický cíl, zaměřený na konkrétního pacienta či jeho rodinu, bývá mnohdy v pozadí.
Druhým problémem je podceňování ošetřovatelské péče. Denně jsem konfrontován s tím, jak je důležitá. Medicínský postup může být z pohledu léčby sice vynikající, ale co je to platné, když během ošetřování vzniká řada komplikací, které pacienta handicapují stejně, jako by byl špatně léčen. Snažím se upozorňovat na to, jak důležité je tuto práci povýšit, a to nejen ekonomicky, ale i společensky. S takovým sanitářem každý vytře podlahu, i když od jeho práce výrazně odvisí jak subjektivní spokojenost pacientů, tak objektivní výsledky zdravotní péče.

Od vašich kolegů rehabilitačních lékařů a fyzioterapeutů slýchám stesky na to, že u nás momentálně nelze zajistit důslednou a kvalitní následnou rehabilitační péči pro lidi po operacích, úrazech, onemocněních, protože je málo pracovišť i lůžek. Souhlasíte?
Osobně se domnívám, že lůžek je skutečně nedostatek, ale problém je také v jejich obsazování. Na mnoho lůžek vymezených jako rehabilitační se nemocnice brání vzít ošetřovatelsky těžkého pacienta. Je jednodušší nabrat lidi po operaci endoprotézy než s apalickým syndromem, vyžadujícím permanentní ošetřovatelskou péči. Stávající systém financování k tomu hodně přispívá: za lůžkoden dostaneme prakticky stejně tolik peněz bez ohledu na to, jak těžké případy máme. Pak chybí motivace.
Dalším problémem je návaznost rehabilitační péče. Velmi často nemáme možnost pacienta, jenž leží na našem lůžku, tedy na lůžku akutní rehabilitace, návazně umístit.
Zvažuji-li zároveň otázku kvality a rozsahu rehabilitační péče, pak musím konstatovat, že řada nemocných, kteří by měli ležet na lůžku rehabilitačním, leží na lůžku jiné specializace, kde se jim patřičný rozsah kvalitní rehabilitace nedostává. Což souvisí i s otázkou, kterou se hodně zabývám: má pacient s onemocněním, u něhož rehabilitace tvoří významnou součást péče, ležet na lůžku neurologickém, ortopedickém či interním, kam za ním dochází rehabilitační specialista, nebo má být na lůžku rehabilitačním, obklopen rehabilitačními lékaři s atestací neurologickou, ortopedickou, interní? Tento přístup balancuje specializační a mezioborový přístup, a i z tohoto pohledu je rehabilitačních lůžek nedostatek.
Lůžka je nutné dělit podle toho, pro jaké pacienty jsou určená - podle fáze onemocnění, tedy akutního nebo chronického. Existují ovšem i lůžka následné péče a měli bychom mít i nějaká pro pacienty připoutané k nim doživotně. Osobně se domnívám, že má-li Motol, nemocnice 1. typu, celkem 30 lůžek, je to počet nedostatečný. Vždyť jsme schopni uspokojit pouze každého třetího nebo čtvrtého.
Jsem přesvědčen, že je nutné ukotvit do systému péče těžkého pacienta tak, aby i on měl šanci na skutečně kvalitní rehabilitační péči.

Jak byste zrehabilitoval rehabilitaci podle svého, pane docente?
Vycházel bych z reálné struktury pacientů a jejich potřeb. Za dobrý příklad považuji spinální program. V jeho rámci vznikly před dvěma lety čtyři spinální jednotky přijímající pacienty v akutním stadiu, na ně navazují rehabilitační ústavy v Kladrubech, Košumberku, Hrabyni, což zajišťuje péči od akutního stadia až po integraci a resocializaci. Podobný systém však už neexistuje u pacientů s jinými poruchami, kde vznikne handicap. Nesystematicky jsou řešeni pacienti s kraniocerebrálním poraněním, po cévních mozkových příhodách nebo s neurologickými poruchami, kde je nutné zajistit rehabilitační léčbu doživotně.

Přístup mnoha pacientů bývá laxní: nápravě vlastního těla neobětují moc času ani energie. Neštve vás to? A co takovým lidem říkáte?
To už zkrátka k medicíně patří. Zaintegrovat pacienta aktivně do léčby je těžké, protože samotná filozofie medicíny ho staví do role pasivního spotřebitele, takže se ke své léčbě chová stejně, jako by šlo o auto nebo jakýkoli jiný porouchaný přístroj. Každý z nás má přitom vysoký stupeň autoreparace a kompenzace, ovšem jejich plné využití vyžaduje aktivní podíl. Ne každý člověk si to uvědomuje - ne že by snad pouze nechtěl, ale spíš to nedokáže. A na nás potom je, abychom ho přesvědčili a ukázali mu cestu.

Pořád víc se poukazuje na to, jak nás civilizace invalidizuje, o bolestech zad se mluví už jako o epidemii. Máme „computer spine“, „car spine“... Máme v této oblasti nějakou specialitu?
Ne, ve všem úspěšně kopírujeme vyspělejší země. Rád bych se ale zastavil u té bolesti. Momentálně je trend se bolestí intenzivně zabývat. Existuje už mnoho specializovaných pracovišť na její léčbu, často o ní píšou zdravotní přílohy deníků, časopisy. Jsem však přesvědčen, že je důležité vymezit pojem bolesti z hlediska jeho významu. Často se totiž stává, že člověka jen trošku něco zabolí, a už se obává, aby to nebylo to či ono. Zkrátka bolest se bere jako něco, co do života nepatří a čeho je třeba se obávat. Jistě, bolest, která má vážné příčiny, je třeba tlumit, protože je i zdrojem rozvoje onemocnění. U jiných typů bychom ale naopak měli její význam společensky potlačit. V dávných dobách se přece vrtaly zuby bez umrtvení, ve válce se řezaly nohy bez anestezie - našim bolestem v zádech by se každý vysmál. Bolest ostatně patřila zcela přirozeně i k porodu. Její dnešní pojetí vede k nadužívání zdravotní péče a k její chronizaci.

Paradoxní je, že to říkáte právě vy, kdo se tiše pere s Bechtěrevovou nemocí. Lubomír Voleník, dodnes respektovaný šéf Nejvyššího kontrolního úřadu, mi kdysi z klekátka ve své kanceláři vyprávěl, jak mu v nejkrušnějších chvílích pomáhá odpoutat se od bolestí Londonův Tulák po hvězdách. Co si berete na pomoc vy?
Prostě to beru, jak to je - nemoc se stala součástí mého života, naučil jsem se s ní žít. Žít s bolestí se dá, je však třeba hlouběji poznat sám sebe - a to se pacientovi strašně těžce vysvětluje. Takové poznání není možné bez určitého sebezapření. Kdo ráno vstává v deset a jde si zahrát golf, pak se přesune na pláž... ten nepozná nic. Ani naplnit vás to nemůže. Musí tu být vůle, a ta je spojena s překonáváním řady zlozvyků, pudů, vášní, což je často bolestné. Jestli jsem se v televizním dokumentu zmínil o Bechtěrevovi, pak pouze proto, abych lidem ukázal, že nesmí podlehnout strastím včetně bolestí. Že právě jejich prostřednictvím je člověk schopen poznat hodně věcí. Život přece není o tom, abychom si ho jen užívali. Jedině oběť a odříkání nám umožňují růst.

Existují lékaři, kteří mají despekt k těm, jimž před jménem chybí titul MUDr. I vy jste to jistě nesčetněkrát zažil. Jakou největší bariéru jste musel coby absolvent studijního oboru rehabilitace a tělesná výchova překonat?
Ačkoli mnohé bariéry se mi už překonat podařilo, má pozice zůstává těžká ve dvou situacích: když u pacienta dojde k nečekané a nezaviněné komplikaci, což se v medicíně stává, nebo v případném konfliktu při prosazování něčeho nového, což je v mé funkci zcela neodvratitelné. Často to končívá konstatováním - no jo, on není lékař. Lidé, kteří v sobě mají moudrost a leccos za sebou, však tento aspekt obvykle v potaz neberou.

Neměl jste někdy chuť se na to vykašlat a stáhnout se do privátní ambulance? Nebo jste si naopak pomyslel - tak já vám ukážu? Jako třeba profesor Magdi Yacoub, slavný britský transplantolog, ovšem s egyptskou barvou kůže. Kdysi v našem rozhovoru otevřeně připustil, že na operačním sále musel toho předvést asi desetkrát tolik co jeho méně snědí spoluobčané.
Ano, tu chuť jsem opravdu párkrát měl. Každý z nás bývá někdy unavený ze stereotypů, z pocitu, že bojuje proti větrným mlýnům, ale i to patří k životu. Pro mě je důležité mít určitou pevnou vizi a tu postupně naplňovat. Člověk tak víc nastavuje svou spokojenost v čase, nikoli v rámci bezprostřední situace. Vidím za sebou studenty, realizované projekty... a to je hlavní.

Co vám přineslo v poslední době největší profesní radost?
Asi to, že naše postupy začínají akceptovat některé zahraniční univerzity, naposledy v Austrálii. Zrovna teď se chystám do Dánska, kde už máme vyškolené lidi, kteří začínají vyučovat naši školu.

Co tím máte, pane docente, konkrétně na mysli? Léčebné metody založené na pohybových stereotypech?
Naše škola vychází z vývojové kineziologie, tedy z určitých stereotypů chování, které jsou součástí zrání mozku a spolu s tím i vývoje pohybu. Ty si pak neseme do dospělosti. Umožňují nám včas identifikovat postižení dítěte, léčit novorozence, kteří nespolupracují, a lépe nahlížet do některých onemocnění v pozdějším věku. Na těchto principech stavíme naše diagnostické terapeutické postupy.

A jaké potěšení jste zažil ve svém soukromí?
Nemám za sebou zrovna nejlepší období, protože mi náhle zemřel tatínek. Jinak mám ale největší radost ze svých tří celkem povedených a nekomplikovaných dětí.

Vy tvrdíte o třináctiletém dítěti, že je nekomplikované?
Ano. Kamilka, naše jediná dcera, je samostatná, nemusíme ji nutit do učení, vlastně do ničeho...

Co nejdůrazněji připomínáte svým studentům, kteří jsou jen o pár let starší než ona? Vaší zásluhou jste mimo jiné jedinou lékařskou fakultou, která má čtrnáctidenní blok výuky rehabilitace, navíc jste zakladatelem bakalářského a magisterského studia tohoto oboru.
Jde především o určitý způsob myšlení. Chci, aby studenti znali nejen fakta, ale i filozofii pohledu na organismus a na medicínu. Záleží mi také na tom, aby k práci přistupovali odpovědně a odpovědnost své práce si uvědomovali. A aby ji nezneužívali jenom komerčně. Můžete mít rozsáhlé znalosti, ale bez mravních souvislostí jsou to jen zlomky informací bez vzájemného živého vztahu.

Máte, pane docente, ještě nějaký sen?
Celou řadu! Sny se mění podle věku, no a já si teď vážím každé řekněme normální chvilky, protože jsem si už sáhl na něco, co mění motivační strukturu. Zvlášť teď, po smrti otce, začínám přemýšlet v kategorii další fáze života. Přeju si, aby probíhal alespoň tak bez komplikací jako dosud a směřoval k nějakému smyslu jako dosud. Bez dramatických ztrát a salt, které kolem sebe vidím den co den.
Doc. Paedr. Pavel Kolář (43)
- 1987 - absolvoval FTVS UK, obor TV - rehabilitace
- od roku 1987 - Klinika rehabilitace FDL UK, nyní 2. LF UK; v roce 1999 jmenován přednostou
- od roku 1991 - člen týmu odborníků-konzultantů, který zajišťuje zdravotní péči o prezidenta republiky; od roku 1998 stálý člen lékařského koncilia prezidenta republiky
- 1997 - habilitace prací v oblasti kinantropologie; stal se uznávaným odborníkem především na vývojovou kineziologii a její aplikaci v manuální terapii; je řešitelem a spoluřešitelem grantů a projektů s touto tematikou
- od roku 1999 - člen akademického senátu 2. LF UK
- zakladatel pětiletého studijního oboru rehabilitace na 2. LF UK
- přednáší na domácích i zahraničních vysokých školách a v postgraduálních a odborných kurzech
- člen zdravotního týmu na OH v Atlantě, Sydney, Salt Lake City, Aténách, Turíně
- člen Společnosti pro myoskeletální medicínu, České společnosti tělovýchovného lékařství, UNIFY
- člen správní rady Nadace Dětský mozek
- ženatý; manželka Michaela, děti Kamila (13), Jan (9) a Jakub (2)

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopise Readers Digest Výběr