Příběh o vzniku legendy, v němž se snoubí realita venkovského života s prvky magického realismu, nahrává svěží imaginaci a fantazijnímu uvolnění nového představení, současně však i uchovává místo pro tragikomickou symboliku věčné touhy člověka odpoutat se a vzlétnout.

Ačkoliv Divadlo v Dlouhé oslavilo již deset let své existence a za tuto dobu zaslouženě získalo pevnou pozici nejen mezi pražskými divadly, má velká část diváků spojeno jeho sídlo hlavně s divadlem pro děti. Od konce 40. let minulého století začalo v budově postavené ve stylu art-deka, s charakteristickou pasáží, hrát Městské divadlo pro mládež, které vzniklo sloučením Divadla mladých pionýrů a Pražského divadla pro mládež.
V letech 1953-1991 se prostor stal působištěm Divadla Jiřího Wolkera -scény určené téměř výhradně dětem a mládeži. V roce 1991 bylo Wolkerovo divadlo přejmenováno na Divadlo na Starém Městě a o čtyři roky později vyhlásil magistrát na scénu konkurz, z nějž vítězně vyšla skupina složená ze dvou režisérů - Hany Burešové a Jana Borny, dramaturga Štěpána Otčenáška a budoucí ředitelky Daniely Šálkové. Koncepce jejich projektu nabízela divadlo otevřené rozličným žánrům a typům divadelního umění a zároveň také všem věkovým skupinám diváků.

Ve stopách divadla pro děti
Tvůrci Divadla v Dlouhé navázali velice úspěšně na předchozí tradici a povýšili často podceňovaný žánr na inteligentní zábavu pro děti i jejich rodiče. Ba co víc - daří se jim oslovovat i „náctileté“, mezi nimi například fanoušky anglického spisovatele Terryho Pratchetta, na jehož Soudné sestry navázali nedávnou Maškarádou. Divadlo pravidelně pořádá dopolední představení pro školy a na každou sezonu připravuje inscenace vhodné pro nejrůznější stupně škol.
Nejen rodinné návštěvy potěší představení Myška z bříška, plné divadelní poezie, hudby a chytrých písniček, stejně jako starší inscenace podle Ludvíka Aškenazyho Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka či divadelní setkání s Petrem Skoumalem a jeho dětskými písničkami na texty Emanuela Frynty, Pavla Šruta a Jana Vodňanského s názvem Kdyby prase mělo křídla. Kromě toho organizuje Divadlo v Dlouhé již po osm let jarní týdenní festival Dítě v Dlouhé, určený dětem a jejich dospělým.

„...trochu jako divadelní manželství“
Umělecké vedení i herecký soubor Divadla v Dlouhé by se daly jednoduše a výstižně nazvat rodinou profesionálů. Dramaturg Štěpán Otčenášek spolupracuje na většině inscenací se svou ženou, režisérkou Hanou Burešovou. Současnou tvář vtiskli divadlu společně s Janem Bornou a hostujícími režiséry rovněž řadou divadelních úprav, scénářů a dramatizací, příznačnou širokou žánrovou a stylovou pestrostí - stačí jen vzpomenout několika dřívějších inscenací, ať už jsou to Létavý lékař, Sestra úzkost, Kouzelný vrch, Velkolepý paroháč, Konec masopustu, Obrazy z Francouzské revoluce, Hrdina západu, Garderobiér či Goldbergovské variace.
A byl to právě režisér Jan Borna, který do divadla přivedl jádro stálého souboru, jež beze změn věrně vytrvalo až dodneška. Tvoří je devět herců a hereček, absolventů loutkářské katedry DAMU, kteří působili v totožném složení nejprve v Dejvickém divadle. Jan Vondráček, jedna z výrazných hereckých osobností, ale také kabaretiér, konferenciér a především skladatel mající na kontě hudbu asi ke dvacítce představení, charakterizuje výjimečnou stálost souboru s mírnou nadsázkou v rozhovoru pro Divadelní noviny: „Je to trochu jako divadelní manželství, které se udrželo pohromadě - přes všechny nešvary, rozpory a hádky. Mám pocit, že základ téhle soudržnosti vznikl na škole a v Dejvicích, kde jsme začínali společně a hodně jsme cestovali po festivalech. Fungovali jsme jako tzv. dobrá partička, která se jeden den na zkoušce zhádá do krve a druhý den zase bez problémů pracuje. Asi máme nějaké pojistné ventily. (...) Jsme vůči sobě otevření a ironičtí, a sotva někdo začne s nějakými manýrami, tak mu to ostatní dají sežrat.“
Vedle tohoto „zdravého jádra“ - Lenky Veliké, Martina Velikého, Pavla Tesaře a dalších - patří ke členům hereckého souboru například Miroslav Táborský, Ilona Svobodová, Jiří Wohanka nebo Vlastimil Zavřel. Diváci však mají samozřejmě možnost zhlédnout i hostující umělce v inscenacích domácích či opět hostujících režisérů -v této sezoně jsou to vyjma již jmenovaných Bulgakovův Moliere v režii Sergeje Fedotova, Dostojevského Běsi, Königgratzův text Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou (oboje režírovala H. Burešová), Čechův Epochální výlet pana Broučka do XV. století v úpravě a režii J. Borny. Po lednovém uvedení hry Jordana Radičkova chystá divadlo jarní premiéry Senekovy Faidry a Shakespearovy tragédie Titus Andronicus.
Jestliže jednou ze silných stránek Divadla v Dlouhé je přesně vyvážená profesionalita a hravost souboru, je tou druhou úspěch v pohybu na křehkém ledu aktualizace. Jeho potvrzením je nesporně představení Lhář. Hana Burešová vykouzlila z komediálního textu Carla Goldoniho hru zcela současnou, životně veselou, hlubokou i mírně nostalgickou. Už trochu okoukané postavičky ve stylu commedie dell’arte jsou navzdory opojení karnevalovými Benátkami a příslušným maskám a kostýmům lidmi 21. století. Setřená hranice mezi snovým oparem a skutečností tu funguje v závislosti na čase převrácené identity, kdy se všechny touhy zdají být na dosah ruky a kdy kraluje nenapravitelný lhář Lelio (J. Vondráček získal za roli Cenu Alfréda Radoka), navíc ve městě, které se i zasazené do naší doby zdá být kulisou. Sen ale neúprosně mizí s odhozením masek karnevalových a nakonec i těch hereckých. Snící jsou nuceni se probouzet, velký lhář bojuje v závěrečném fantaskním a fantastickém monologu o zbytky vlastní důstojnosti, lehký nádech smutku rozptylují herci před svým civilním odchodem ze scény bujarým tancem - oslavou právě skončeného vyprávění, a vlastně všech dobře končících příběhů.
Podobně vytříbený cit pro aktualizaci Ibsenovy Divoké kachny - aniž by se samotný dramatik kamsi ztratil -prokázal rovněž režisér Jan Nebeský, pod jehož vedením vytvořili herci tragickou grotesku nejen z naší nedávné minulosti. Vyprázdněnost emocí a zmechanizování vztahů, které jevištní podoba hry postavila do středu zájmu, jsou problémem stále ryze současným.

Od kabaretu ke scénickému čtení
Divadelníci z Dlouhé se rozhodli využívat ke svému hraní jak tradiční jeviště, tak i další prostory divadla. Už v inscenaci Don Juan a Faust byli diváci vyhnáni pouze na jeviště a doslova obklíčeni herci hrajícími po celém divadelním sálu. Z touhy po jiném žánru a komornějším vyznění vznikly „trháky“ divadla - kabarety, z nichž stále zůstávají na repertoáru Kabaret Vian-Cami a Kabaret Prévert-Bulis. Hraje se, muzicíruje, zpívá a konferuje v improvizovaném divadelním prostoru mezi lóžemi a divadelní kavárnou. Zrod kabaretů umožnila výborná kombinace šansonů Borise Viana s minidramaty Pierra-Henriho Camiho a písní Jiřího Bulise s texty Jacquese Préverta (scénáře a režie J. Borny), muzikálnost celého souboru a existence přirozeně talentovaného kabaretiéra J. Vondráčka.
Divadlo však neuzavírá své snahy pouze těmito aktivitami. Pravidelně zve do svého sídla pražské i mimopražské hosty, mezi nimi například Jiřího Dědečka s jeho šansonovým recitálem, a nabízí možnost prezentovat nové divadelní hry v podobě scénických čtení. Na jeho prknech se tak vystřídala již úctyhodná řádka známých, méně známých nebo začínajících dramatiků, kteří si praktickým způsobem ověřují dramatický potenciál svých textů.
Jen málokteré divadlo je schopno nabídnout divákům všech věkových kategorií chytrou zábavu a zároveň hodnotný umělecký výtvor s profesionálním nasazením, jakými se může chlubit Divadlo v Dlouhé. Jistě právem bylo kromě jiných poct právě toto divadlo loni vyhlášeno Nadačním fondem Cen Alfréda Radoka Divadlem roku 2005.
Foto Bohdan Holomíček
a Eva Hrubá