Naproti  černé  růži

Tak jako bych byl omráčený letním hromem,
tak jako když se kácím do sna na divan,
tak často na Vás do skříně světlé hledívám,
jak prodáváte hračky v Dětském domě,

tak jako před časem v prodejně u Zinnerů,
kdy šlapala jste kramflíčkem to srdce mé,
že teď, když na Vás hledí, je stále drcené
a tíhne zase k Vám a milostnému podvečeru

jenž želvu stříbrnou do vzduchu unášel
a řeka leskla se jak rukáv Franze Halse,
zatímco ruka má hledala ruce Vaše.

Nač láska myslívá o tom prý často zdá se
a sny do srdcí laskavých roznáší ether.
Židovičko krásná, kam jdete dneska večer?

Židovský  hřbitov

Proto hra ta krásná měla splavný spád.
Vy milovala jste jen nepřítomnost mou,
byla jste v květu a já byl listopad.

Však přece, tam na lavičce pod Letnou
jste dovolila abych zamknul ústa Vaše
na klíč. Byla jste tehdy úzká v pase

a bolestivá jak růže chvějící se slovy,
kterými zdobil jsem svou lásku k Vám.
Dneska jen chodím mezi štípanými hroby
a zapaluji svíce vzpomínkám,

ohřívaje si ruce nad posmrtnou maskou
lásky, která ač nevolána navrací se
zpět. Že nevybledla Tvá tvář lásko!
Jsi vrtošivá luna, jsi nedopitá číše.

Restaurace  u  Zlatého  tygra

A venku vítr vál a padal v kusech sníh,
Když jsem s Vámi stál v klášterním ambitu,
Maje radost, že jste zcela bez citu,

když Vaše tělo hýčká kostel v loktech svých
a ani že Vás nedojímá čtvrthorní strach,
když z varhan vyřítí se Sebatian Bach

a počne kolem sebe bít niklovou protézou,
že stromy zelené jsou náhle celé bez kůr.
Měl jsem radost, že Vaším patronem je Merkur,
který tak kontrastuje s mojí Teresou,

která se vznáší po nebi jak závoj víly.
Největší radost jsem ale měl, když nedojata
jste řekla hlasem plným přesnosti a zlata:
Nač bát se, doktore, když vše jsme popravili?

Hlava  bez  hvězdy

A kdyby Vaše ruce byly z wolframu
a vlasy z manganu a oči z molybdenu,
přece ze sna bude ztráceti se k ránu
kdosi, kdo ve Vás hledal ženu.

A kdyby Vaše rety byly z vanadia
a nárty kadmiové a ňadra z feroslitin,
přece již nezaprosím: Dejte mi, milá,
strusky napít, tak láskou žízním.

A kdyby Vaše šťávy byly slity
z platin a dovedla jste zvracet rtuť,
přece již nechci z Vašich rtů

pít rozžhavený křemík a vroucí city,
které mi srdce proštípaly jako lístek.
Chromované nehty, proč se tak chvíte?

U Modré štiky

Abych se nevracel, musím být plný třeskutosti,
jak lahev od piva pak mohu sebe odhodit,
proto dnes mohu všechny niti přestřihnouti,
abych mohl sebe sama porodit,

tak zmučila mne neláska Tvá, Tvoje surovosti,
Tvá pánev nehořící jako služka-sirky-petrolej,
dneska již mohu klidně ukrývat se v houští,
dneska už nemusím lízati pravdě obličej

a doznat barvu, že oheň v místech stydkých
nebudu již hasit. To dopřáno je jiné smrti,
až její prsty započnou to Tvoje hrdlo škrtit

a věčný plamen odtékati z kyčlí Tvých,
které mi na neštěstí nevbily kramli do zad.
Buďte sbohem! Otvírám okna do jiných zahrad.