Pro větší část české veřejnosti jako by neexistoval. Pomýlený intelektuál, říkali někteří, a navíc(!) umělec, který se znal od první světové války s Masarykem... Jeho úspěchy byly posléze programově zapírány. Kdo byl ten umělec? František Kupka.

Je to už dost dávno. Navštívil jsem Centre Pompidou v Paříži a narazil jsem tam v expozici na rozměrné Kupkovo plátno. Na štítku pod obrazem stálo: Frantisek Kupka, Opocno, Tchécoslovaquie. Přesvědčen, že se hlídač v uniformě nedívá, vytáhl jsem z kapsy propisovačku a dopsal oba háčky. Jakýpak Frantisek a jaképak Opocno!

K čemu obrazy?
Narodil se v Opočně roku 1871 jako prvorozený syn zámeckého úředníka, avšak z rodného města si prý zapamatoval jen jedno štípnutí labutím zobákem, když ho ctižádostivá matka nesla na ruce zámeckým parkem na odiv ostatním. Po roce se Kupkovi odstěhovali do blízké Dobrušky, kterou si František zamiloval mnohem víc a snad i proto, že tu později nalezl příznivce a nakonec i svého mecenáše. Františkův otec přijal místo úředníka na radnici. Dnes tam visí jeho podobizna, synovo dílo.
Opočno a Dobruška? Co pro mladého Kupku znamenala ta dvě východočeská města, tak si blízká a tak si vzdálená? Vzdušnou čarou je dělí pouhé čtyři kilometry, svým vznikem a historií se ovšem liší dodnes. Opočno rostlo postupně kolem zámku Colloredů jako věnec domů a domků těch, kteří měli něco společného se zámkem. Takové lepší podzámčí. Ale Dobruška byla dílem řemeslníků, kupců, živnostníků a sedláků. Však o tom podali zprávu dva Aloisové: Jirásek a Beer, dobrušský kronikář.
Ze sympatií k Dobrušce chtěl Kupka v roce 1947 darovat městu rozsáhlou kolekci svých obrazů. Přijel vlakem na malé nádraží už jako světem uznávaný umělec, a umíme si snadno představit, co mu asi probíhalo hlavou, když pomalu kráčel přes náměstí k radnici. Nejvíc určitě vzpomínal, jak tudy chodil za svým mecenášem Josefem Archlebem, díky jemuž se stal tím, čím teď je. Malířem. Právě Archleb záhy uvěřil ve Františkův velký talent a usnadnil mu jeho postup vzhůru. A nebyl sám. I jeho mistr sedlářský, u kterého ho otec nechal učit řemeslu, to vycítil. Odpouštěl mu prohřešky v dílně a podporoval ho v kreslení.
„Jsou už oba na pravdě Boží,“ povzdechl si návštěvník z Paříže a vzal za kliku radniční budovy. Vešel a nesměle zaťukal na dveře. Schůzovali. Zaťukal podruhé, hlasitěji. Dveře se otevřely, pak zase zavřely... „Je tam nějaký člověk a nabízí nám obrazy.“ Soudruzi, kteří už tehdy vládli městu, se u stolu blahosklonně usmáli. Asi nějaký podomní obchodník, zpožděný v čase. Dnes přece takové lidi podporovat nemusíme. Nevyslyšeli ho, nepřijali, schůzovali... Portrét svého otce Kupka na radnicí nakonec zanechal, snad v jiné kanceláři, a beze slova. Cestou k nádraží počítal dlažební kostky milované Dobrušky. Vlak měl hodinu zpoždění, pak konečně velký malíř nastoupil do prkenného kupé a odjel. Navždy.

Nejbližší cíl: Akademie
Než voják jde do pole, musí být vybaven a připraven, aby byl schopen vůbec vystřelit, aby byl schopen se poprat. Podobnost čistě náhodná. František toužil po pražské Akademii. Dostat se na ní nebylo snadné. Musel se připravit a vyzbrojit jako voják. Pomohl mu právě Josef Archleb, tehdy už známý podnikatel, který ho poslal do Jaroměře na řemeslnickou školu. Kupka tam pobyl několik měsíců u učitele kreslení Hniličky. V Jaroměři se poprvé zamiloval. Křehká dívka bydlela poblíž hřbitova, takže František byl na pohřebišti pečený vařený. To už proti kovaným vratům stála Braunova socha-náhrobek jeho tchyni, paní Miceliusové, z roku 1711. Že je to socha nádherná, poznal Kupka okamžitě. Přinesl si dřevěnou sochařskou špachtličku a jal se z povrchu pískovce opatrně odlupovat ztvrdlý lišejník i zelený mech a přitom pozoroval domek u silnice. Viděl dívku svých snů, jak vychází, ale až naponěkolikáté si dodal odvahy a zastoupil jí cestu. Tázavý pohled modrých očí však jeho nezkušenost neunesla, otočil se na podpatku a z místa utekl.
Jaroměř v jeho životě sehrála významnou roli. Na přijímací zkoušku do Prahy se skvěle připravil, kreslil nejen ve škole a povinně, ale i na privátě. Bydlel u paní Haasové na Jakubském předměstí. Mimo jiné u ní v roce 1886 nakreslil malý portrétek vnučky paní bytné. To mu bylo kolem šestnácti... Ten malý kouzelný portrétek jsem po mnoha letech, když jsem sám studoval na hořické škole, objevil u pana Václava Šubrta a koupil jsem ho. Pan Šubrt byl v té době městským lepičem plakátů, leč člověk vzdělaný, svérázný. Taková figurka jaroměřská. Rád na něho vzpomínám, protože mi právě o Kupkovi vyprávěl věci, které bych se odjinud nedozvěděl.

Pouť do říše snů
Student měl dva nedostižné vzory: Mikoláše Alše a Josefa Mánesa. S oběma se později setkal v Praze osobně, ale nakonec se přiklonil k Mánesovi. Poznamenán trochu spiritismem, pěstovaným už v Dobrušce, vyhledával Kupka témata hlubší a tajemná. Okultní vědy a věci nadpřirozené ho dráždily, a k tomu jednodušší Mikoláš Aleš jaksi nepasoval. Mladý malíř se také nechával příležitostně najímat na spiritistické seance jako médium (čímž mimochodem získával i další peníze na studium), jeho kresby pak sdělovaly víc, než oko divákovo mohlo spatřit.
Kupka rostl jako zdravý a vzácný strom. Dobruška, Jaroměř, Praha a Vídeň mu byly letorosty, které ho přibližovaly slunci. Svítilo nad Paříží.
Z jeho obrazů mívám pocit výlučnosti chvíle jako citový poutník v říši snů. Nečtu z nich poučení krajinou, nevidím v nich žádné lidské příběhy. Jsou svobodné, provokují fantazii, podtrhují zkrystalizovanou vášeň autorovu pro svobodu uměleckého projevu.
Věřil v pokrok, ne náhodou ho nazývali otcem abstraktního malířství. Nevím, možná, že otců bylo přece jen víc, ale pak tedy Kupka byl alespoň apoštolem. Jeho obrazům, které se na světových dražbách vyšplhaly do nejvyšších cenových relací, nesvědčí termín abstraktní. Ubližuje jim. Řadí je do těsných škatulek teoretiků umění, kteří si s nimi vlastně nevědí rady, a tak je posílají do vzorečků a definic. Musí jim tam být těsno.
Kupka je ve svém projevu bohatý. Škála jeho barevnosti dává tiše rozeznít komorní orchestr, jindy zase dává slovo symfonickému orchestru, tympány zdůrazněnému. Odhalil kořeny možností soudobé světové malby, kdy se malíři nabízí výtvarná myšlenka nahá, ladná a ukojitelná. Napnuté plátno je potom jen svátečním hřištěm uspokojování.

Doma a ve světě
Když minulý režim konečně pochopil, že František Kupka je malíř světového formátu, připustil, patrně po nátlaku ze zahraničí, otevřít v Opočně galerii nesoucí jeho jméno. Navenek bohumilý kulturní čin, všechna čest, leč bez obrazů autorových. Jaká by to byla sláva, kdyby tenkrát v roce 1947 nechali v Dobrušce vstoupit toho podomního obchodníka s obrazy! Kupku odvrhli, a nutno podotknout, že ani po letech, při otevírání jeho galerie, kapitáni socialistické kultury o velkou slávu zase moc nestáli. Darmo by ovlivňovala výchovu k socialistickému realismu, který byl prozíravě a vehementně pašován do hlav dospělých i hlaviček jejich potomků!
Nakonec však přece jen došlo k slavnostnímu odhalení Kupkova portrétu nad vchodem do galerie. Byl to památný okamžik. Řečník, kterým byl tehdejší ministr kultury Brůžek, nešetřil slovy o úspěších zemědělství, zmínil se o agresi ve Vietnamu, dával příklad hospodaření ve Varšavské smlouvě a zakončil svou ohnivou řeč apoteózou o výhodách socialismu. Asi uprostřed oné plamenné řeči se však cosi přihodilo. Zafoukal vítr, zvedla se plachetka, kterou byla bronzová busta /dílo sochaře Kotrby/ zakryta, a levé oko Františka Kupky se mrazivě zadívalo na Brůžka. „Nevydržel, už to nemohl poslouchat,“ smáli se lidé, kteří se přišli památce velkého malíře poklonit a kteří se radovali, že alespoň nějaká stopa po skvělém rodákovi v jejich městě zbude.
A kde hledat jeho stopy v Paříži? Tamní konšelé odkaz Kupkův vyřešili svérázně a s typickým francouzským vtipem. Když se v Paříži rozhodlo, že se bude stavět hypermoderní čtvrť La Défense, Kupkův ateliér, kde vznikla většina jeho děl, se ocitl v asanačním pásmu. Na jeho místě mělo být a také nakonec bylo postaveno nákupní středisko. Hádejte, jak se jmenuje? Kupka.

Kdo byl Kupka, kdo Picasso
Láká mě srovnání Kupky s Picassem. Katalánec Picasso kreslil snad už v kolébce. V jeho muzeu v Barceloně jsem našel kresby, suverénně zvládnuté, které kreslil jako šestiletý chlapec. A jestliže mladý Kupka zvládl portrétek malé holčičky, kterému se nedá nic vytknout, v šestnácti, měli oba dva od Boha naděleno talentu za deset. Picassův otec byl ovšem učitelem kreslení, malý Pablo se tedy měl od koho učit.
Kupka se seznamoval s uměním složitě, při svých výpravách na poutní místa, při bedlivém pozorováním přírody a života v ní. Nicméně je jisté, že oba měli dost pádných důvodů nepokračovat v obkreslování viděného a vršit brilantní kresby do štosů, ale že hledali a nalézali nové možnosti malířského projevu.
Co mají ještě společného? Oba měli potíže se svým okolím, publikum je dlouho nechápalo. Neměli na růžích ustláno a zpočátku nebyli přijati ani laickou, ani odbornou veřejností. Zpochybnili zavedené způsoby konzumování umění a zprvu se nezdálo, že nabízejí za rozbitý džbán nádobu přijatelnější. To vše se odehrávalo v Paříži, městě mezinárodním, tolerantnějším, než byla Barcelona či Praha. Jsem přesvědčen, že Kupka by v Praze nevytvořil dílo, kterým postavil svět do pozoru, a Picasso by asi bez Paříže byl také někdo trochu jiný...
Pokud se ovšem mělo zdát, že Paříž se ochotně stala kvočnou ukrývající přivandrovalé umělce pod svými křídly, pak to není ten správný úsudek. Alespoň co se týká Františka Kupky. Nečekala ho otevřená náruč a květiny. Navíc byl spíš samotář, nevyhledával spojenectví v pařížských kavárničkách, kde umělci chtěli držet palec na tepu světa. Odstěhoval se do městečka Puteaux a tam sledoval jen zpovzdálí cvrkot velkoměsta, v němž žily tisíce malířů dychtivých na sebe upozornit, vydat ze sebe to poslední, aby byli bráni a vybráni.

Silokřivky nálad
Potlačil Kupka ve svých obrazech přírodu? Maloval příběhy tvarů, barev, kruhů, úhlů a smyček. Jeho obrazy jako by byly projekty příštích zázraků. Byly narýsovány jako silokřivky nálad a pokušení z tvorby? Neohlížely se vpravo ani vlevo a trousily své objevy jako košatý javor vysílá do kraje křidélka svých semen.
Lhali bychom tvrdíce, že tvorbu Františka Kupky berou všichni bez výhrad a s nadšením. Nedůvěra k dílu současných umělců a jejich předchůdců je v Čechách patrně pozůstatkem doby, kdy bylo o podobných obrazech, včetně těch Kupkových, rozhodnuto shora, že jsou zavrženíhodné a nesrozumitelné lidem. Starostlivostí tehdejších nositelů východní kultury, která byla nesmyslně roubovaná na naši kulturu, se podařilo jedy napustit myšlení mnoha pohodlných. Plete-li se politika do umění, je navařen pokrm nakyslý a těžko stravitelný. Tehdejší požadavek, že umění se musí dělat pro lidi, bych drobně poopravil: Ano, dělat pro lidi, ale ne pro každého. A Kupkovo dílo také není pro každého!
Dost dlouho jsem si myslel, že talent je dar Stvořitele a že je osobním vlastnictvím obdarovaného, se kterým si může libovolně pohrávat. Buď ho rozprodá na drobné, nebo ho prohospodaří, anebo rozvine a připraví ho pro štafetu obdarovávání. Dnes však docházím k názoru, že spíš než dar je talent půjčkou. Bylo mi něco propůjčeno, očekává se tedy, že přijdu jednou s navrátilem, a že není důležité kdy, jak a ke komu, ale přijdu vrátit. Jsem přesvědčen, že František Kupka svůj talent neprohospodařil, ani ho nenechal zplanět, ani nezůstal nikomu nic dlužen.
Od dobrušských krůčků přes lekci kreslení v Jaroměři, akademické vzdělávání v Praze a ve Vídni vybrousil své nadání do vysokého lesku. Když v roce 1957 v městečku Puteaux zemřel, zůstalo po něm dílo svítící na dálku.
—
V roce 1989 majitelé všemocných razítek konečně odešli do české historie a Kupkovy obrazy se k nám mohly přiblížit. Velkou zásluhu na tom má paní Meda Mládková, která v Praze zřídila Galerii Kampa. V ní se můžeme s Františkem Kupkou pravidelně setkávat...