V tu neděli 28. června 1914 byl krásný letní den, když v jedenáct hodin dopoledne padly osudné výstřely z revolveru srbského studenta Gavrila Principa. Neskutečná souhra tragických náhod mu umožnila spáchat atentát, jenž ukončil život arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženy Žofie, arcivévodkyně z Hohenbergu. Smrt následníka se stala roznětkou, která zažehla obludný požár první světové války.

Když František Ferdinand d’Este opouštěl 17. června své konopišťské sídlo, jistě jej ani ve snu nenapadlo, že se do své rezidence již nikdy nevrátí. Vždyť teprve před několika dny otevřel poprvé brány zámku pro veřejnost, aby se pochlubil vším, co zde za posledních téměř dvacet let stihl vybudovat. Ještě osudného
28. června pilně probíhaly práce na přestavbě zámku. Sarajevské výstřely však přervaly smělé plány na dokončení stavby hodné habsburského následníka rakouského trůnu, rezidence budoucího císaře. Válečný požár a následný vznik samostatného československého státu vzdálily zámek Konopiště i jeho dětem, když poslanecká sněmovna Národního shromáždění v srpnu 1921 přijala zákon, kterým byl neprávem majetek následníka a jeho potomků -Hohenbergů - zahrnut do majetku Habsburků, a tak připadl novému státu. Proto můžeme dodnes procházet soukromými komnatami arcivévodovy rodiny; přitom máme pocit, že jejich obyvatelé se jen na chvíli vzdálili a vpustili nás do svého soukromí.

Jak se staví sídlo císaře
František Ferdinand koupil konopišťské panství a zámek v roce 1887 od Františka Eugena Lobkowicze za šest milionů zlatých. Před ním se na Konopišti vystřídal rod Šternberků, kterým patřil zámek až do roku 1590, v letech 1590 - 1603 byl majitelem Arkleb z Kunovic, Hodějovským z Hodějova pak patřil do roku 1623, kdy jej získal Albrecht z Valdštejna, po něm Konopiště vlastnili celých padesát let Michnové z Vacínova. Roku 1673 přešel na Jiřího Ludvíka ze Sinzendorfu, který zámek prodal v roce 1701 Františku Karlu Přehořovskému z Kvasejovic. Roku 1716 jej získali páni z Vrtby, po kterých se stali v roce 1830 majiteli právě Lobkowiczové.
František Ferdinand záhy započal s velkorysou rekonstrukcí původně gotického hradu rodu Benešoviců, zasaženého renesanční a barokní přestavbou. Úpravou svého sídla pověřil českého architekta Josefa Mockera (1835-1899), zastánce novogotické architektury a puristické obnovy středověkých památek, známého přestavbou Karlštejna, rekonstrukcí Prašné brány v Praze a dostavbou chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Na přeměně barokních interiérů v pohodlné a tehdy moderní bydlení v duchu neogotického pozdního romantismu se podílel další český architekt František Schmoranz (1814-1902), autor restauračních prací na zámku ve Žlebech.
Od roku 1889, kdy spáchal sebevraždu jediný syn císaře Františka Josefa I. Rudolf a následníkem rakouského trůnu se stal vladařův bratr Karel Ludvík, otec majitele konopišťského panství, se i před Františkem Ferdinandem otevřela perspektiva nástupu na panovnický stolec podunajské habsburské monarchie. A tak se v jeho představách začala rýsovat podoba Konopiště jako velkolepého sídla rakouského císaře. Svým záměrům podřídil vše i v okolí zámku, zrušil cukrovar a mlýn, pivovar přestěhoval do Benešova, vykoupil vesnici v podzámčí a srovnal ji se zemí.
Kolem jeho rezidence vznikl rozsáhlý park, který vybudovali vídeňský císařský zahradník Karl Mössmer a vrchní zahradník pražské Královské obory Karel Rozínek, roku 1898 byla založena Růžová zahrada se skleníky pro teplomilné květiny. Parková úprava zasahovala celé panství, podél cest nechal arcivévoda vysázet miliony šípkových růží.
Hlavní stavební práce na úpravě zámku probíhaly od dubna 1893 do konce roku 1896 a byly prováděny stavitelem Františkem Kinzlem z Plané u Tábora a Emanuelem Vrzalem z Votic. Postupně byly předělány všechny vnitřní omítky a vyzdobeny tapetami, všude položeny nové parketové podlahy. K pohodlí a komfortu následníkova sídla patřilo moderní technické a hygienické vybavení. V roce 1895 byl do zámku zaveden vodovod a zřízena kanalizace. Následující léta obohatila zámek o ústřední topení a elektrické osvětlení. Rozšiřovala se vodovodní instalace a zvětšoval se počet koupelen. Ve středním traktu byl vedle hlavního schodiště zřízen salonní výtah, který obdivujeme i dnes po sto letech.

Rodinný dům i muzeum
Při úpravách a vybavování interiérů sehrála velmi důležitou roli i otázka umístění velkého množství uměleckých předmětů. Jejich základem byla nesmírně cenná tzv. estenská sbírka z italského arcivévodova dědictví, původně uložená v Modeně, kterou v průběhu let František Ferdinand značně rozšířil - byl totiž vytrvalým a nadšeným sběratelem uměleckých předmětů, starožitností a kuriozit. V budoucnosti chtěl na Konopišti vytvořit rozsáhlou sbírku - muzeum -lidového umění ze všech koutů podunajské monarchie. Výsledek jeho sběratelského úsilí byl impozantní. Konopišťská sbírka představuje rozsáhlou, umělecky a historicky cennou kolekci obrazů, plastik, váz, tapisérií, gobelínů, hodin a dalších zajímavostí. V roce 1904 František Ferdinand umístil na zámku estenskou sbírku historických a uměleckých zbraní a zbroje, po Vídni a Madridu nejvýznamnější světovou kolekci, kterou sám pilně doplňoval. K instalaci zbrojnice ve druhém patře severního křídla si pozval vídeňského sochaře Carla Costenobleho. Stejně proslavená je i kolekce předmětů s tematikou sv. Jiří. Samostatnou kapitolu pak tvoří lovecké trofeje, produkt lovecké vášně následníka trůnu, který během svého života skolil více než 300 000 kusů zvěře.
Soukromý byt Františka Ferdinanda a jeho rodiny zabírá celé jižní křídlo druhého patra zámku. Pokoje a příslušenství jsou řazeny za sebou a sestávají z celkem patnácti prostorných místností. Dospělým obyvatelům slouží k jejich práci i odpočinku samostatné pracovny a společná ložnice, dětem pak chlapecká a dívčí ložnice a dětský pokoj. Nedílnou součást domácnosti tvořili i vychovatelka s vychovatelem, pro každého z nich byl určen samostatný pokoj. Celá rodina se scházela v prostorné jídelně, hygienickým potřebám byly vyhrazeny dvě koupelny.

Jako by právě odešli...
Když procházíme soukromými pokoji arcivévodovy rodiny, padne na nás neopakovatelná atmosféra starých časů a bezděky čekáme, kdy nás vyruší některý z jejích členů. Vše zůstalo na svém místě téměř netknuto, v očekávání svých pánů. Ač je to neslušné, můžeme zalistovat v deníku vévodkyně Žofie položeného na jejím stole, který si vedla od dívčích let; z něho se dozvíme, že vánoční dárky u Chotků byly vždy schovány ve spíži, i to, jak mladou dámu zaujali mládenci v belgickém Bruselu. Dětský pokoj s indiánským tee-pee obou chlapců a psacím stolem mladé Žofinky jako by vybízel k usednutí k rozehrané partii karetní hry a návratu do dětských dob, stejně jako v hudebním salonku podvědomě slyšíme tóny klavíru. Máme chuť zasednout k prostřenému stolu v jídelně či vychutnat vůni kávy v některém ze sedacích a odpočinkových koutů rozměrného bytu, zapálit si cigaretu ve věžní kuřárně, přitom si prohlížet nádherný soubor delftské fajáns a kochat se výhledem z okna do rozsáhlého parku, na rybník a do lesů hluboko pod námi. A posedíme-li tiše v parůžkovém pokoji, vidíme samotného domácího pána, jak láskyplně zavěšuje další z nových trofejí na stěny svého přijímacího salonku.

Stále se milujeme...
Arcivévoda trávil na Konopišti šťastné chvíle. Zámek a jeho okolí pro něho znamenaly klidný rodinný azyl po jeho vyvzdorované svatbě s nerovnorodou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojnína, kterou dvorský ceremoniál vídeňského dvora odmítal přijmout a neustále ji odstrkoval.
O tom, jak bylo Františku Ferdinandovi a jeho rodině na Konopišti dobře, svědčí dopis, který napsal 23. září 1904 své nevlastní matce, arcivévodkyni Marii Terezii: „Díky Bohu, všem se vede dobře. Žofinka tloustne, Pinki (přezdívka dcery Žofie) je roztomilá k sežrání. Max je chytrý a skvostný chlapec. Ernst je tak hodný a stává se krasavcem. Nevíš, milá maminko, jak šťastný jsem s mou rodinou a jak se nemohu milému pánu Bohu dost naděkovat za všechno moje štěstí. A hned po milém pánu Bohu musím děkovat tobě, protože Ty jsi to byla, která jsi mi dopomohla k mému štěstí! To ze všeho nejchytřejší, co jsem v životě udělal, bylo, že jsem si vzal Žofinku, ona je pro mne všechno: má žena, má rádkyně, můj doktor, můj kamarád, jedním slovem: všechno mé štěstí! Nyní po čtyřech letech se milujeme jako první den našeho manželství a naše štěstí se nezkalilo ani na vteřinu. A naše děti! To je moje rozkoš a má pýcha. Sedím u nich celý den a obdivuji je, protože je mám tak rád. A ty večery doma, když kouřím své cigáro a čtu časopisy, Žofie plete, děti se kolem válejí, všechno shazují ze stolu, to je tak skvostné a útulné...“

Autor je historik, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze