Vaše nejnovější knížka „Slepování střepů“ je o Komenském. Stáváte se komeniologem?
Spíš se vidím jako zábavný popularizátor principu svobody lidského ducha a tvořivosti. To mně teď tak nějak vychází, když si pokládám otázku, o čem vlastně většina mých dosavadních knížek byla. Snažím se v nich vždycky prokousat obrovským množstvím často těžko srozumitelných písemností a informací, ty pak zhušťuji do nějakých sto padesáti stránek, které by měly jednotnou dramatickou nit a co možná nejvíc příběhů, zápletek a anekdot, do nichž pak propašovávám nějakou tu hlubokou moudrost, takže ji čtenář dokáže snadněji vstřebat a často ani nepostřehne, že se uprostřed zábavy dověděl něco kolosálně důležitého. To je ostatně i Komenského metoda učení novým věcem. Vlastně jen provádím dramatizaci - pokud možno s nádechem komedie - konkrétních událostí, prací a historických osobností spojených s bojem za svobodu ducha. Potřebujeme si je připomínat tak, aby nám byly srozumitelné v kontextu našeho dnešního rámce vzdělanosti, chápacích schopností a záplavy informačních trivialit. Aby nám ožily jako dramatické zápletky a postavy. Vynořovat je z mlhy dějin na dnešní světlo. Jestliže je necháme upadnout v zapomnění, riskujeme, že ztratíme vědomí samotného smyslu lidské existence. V dějinách boje za svobodu lidského ducha je Komenský jedním z velikánů.

Mezi jeho současníky ho řadíte vedle koho například?
Do stejné kategorie jako třeba Giordana Bruna, o němž jsem před dvaceti lety napsal hru, které se dost dařilo v Anglii a v Německu - někdy letos ji bude vysílat i Český rozhlas. Nebo Jehudu Löwa, jehož filozofii jsem se pokusil zpopularizovat v knížce „Nebýt golema“. Löwova pedagogika, mimochodem, se tak blízce podobá pedagogice Komenského, že z nich někdy máte pocit, jakoby pracovali společně, v každém případě zjevně stavěli na stejných duchovních a metodologických principech. Bruno a Löw byli Komenského bezprostřední generační předchůdci a Komenský jejich práce musel znát. Z přímých generačních současníků je to samozřejmě Descartes, s jehož dualismem ducha a hmoty Komenský polemizuje a naopak usiluje o holistické udržení ducha a hmoty pohromadě. A na druhém konci vidím na stejné úrovni o generaci mladšího Spinozu, který se pravděpodobně s Komenským znal, publikovali v Amsterdamu u téhož nakladatele.

Je to tedy nějaký úplně nový či převratný pohled na Komenského?
„Slepování střepů“ objevuje Komenského jako velkého univerzalistického filozofa, zatímco Češi ho mají v povědomí jen jako jakéhosi lepšího venkovského učitýlka, který utekl do světa a tam se někde ztratil. Česká kultura si s jeho velikostí nevěděla rady, tak si ho zaškatulkovala do pedagogiky. Taky nám nějak zapadl v mlhách exilu, takže se mu touto knížkou pokouším i proklestit důstojný návrat domů. Mám pocit, že jako „emigrantský spisovatelský kolega“ ho možná chápu trochu víc zblízka, s empatií, možná osobněji, „zevnitř“, než domácí komeniologická věda.

Proč slepování střepů?
Když Komenský dorazil do Holandska na poslední etapu svého života, zadal si „slepování střepů“ jako svůj úkol. V plamenech třicetileté války mu mizely haldy rozepsaných rukopisů, byla by to víc než stovka ztracených knih. Slepováním střepů myslel opětné sepsání prací, které pokládal za důležité a které věděl, že jeho nová vlast Holandsko bude chtít. Za posledních čtrnáct let života jich stihl vydat ještě šedesát. Tato knížka mu taky skládá poklonu jako neúnavnému a nezdolnému workoholikovi, jakých se mezi spisovateli najde málo. Celý život se mu stále tříštil, umíraly mu ženy i děti, ztrácel všechen majetek, všechno musel pořád znovu začínat. A nikde v jeho pracích nenajdeme jediné slovo sebelítosti, bezmocnosti nebo remcání na osud. Tu a tam běduje za poraženou a poníženou vlast a národ, nikdy za sebe.

Necháváte se studiem historických velikánů a dramatizací jejich života a myšlenek ovlivňovat ve svém vlastním životě nebo pohledu na svět?
Často se přistihnu v úžasu nad jejich statečností, pracovitostí, moudrostí a tu a tam s povděkem zjišťuji, že ve mně po nich zůstává nějaký nános moudra, potvrzení víry, morální jasno, pracovní zápal, jasnější rozlišování dobra od zla nebo správného od chybného. To pak doufám, že postřehne i čtenář a nechá se tím ovlivnit i on, vlastně častěji ona, neboť podle průzkumů mých nakladatelů mám víc čtenářek než čtenářů. Při brouzdání Komenským jsem si například s hrůzou uvědomil, jak vedle Komenského dvou stovek titulů jsem se svými šestnácti hrami a dvaceti knížkami ostudně neproduktivní až lenivý, a trochu mě začíná přepadat pocit naléhavosti. Je mně zhruba tolik let, kolik bylo Komenskému, když přišel do Holandska slepovat svoje střepy. Tak začínám počítat, kolik bych toho ještě měl stihnout udělat a kolik mně na to zbývá času, kolika pitomostmi ještě musím přestat mrhat čas, abych to zvládl. Naštěstí mám několik nakladatelů, kteří mně už nedovolují zlenivět a stále mě nutí do nové práce s novými nápady na nové knížky. Bůh jim žehnej, a ať na mých knížkách ještě dlouho vydělávají.

To dramatické zhušťování, zestručňování a oživování informací, idejí, událostí a postav, o kterém mluvíte, je zřejmě vaší specializací. Zhuštěné české dějiny, zhuštěné dějiny padoušství, zhuštěné dějiny čínských sexuálních technik, zhuštěný Löw, zhuštěná bible, zhuštěný talmud a teď Komenský - jak jste na tuto zajímavou techniku přišel?
Objevil jsem ji už, když jsem před dvaceti lety studoval Giordana Bruna, celý jeho život a filozofii, a pak to vše musel napěchovat do dvouhodinové hry. Ujasnila a vytříbila - a taky zrychlila - se mně při studiu Löwa, v metodě učení, kterou najdeme i u Komenského. Je to učení s už předem stanoveným účelem, jak naučený materiál tvořivě používat - buď na učení jiných, nebo psaní o naučeném tématu. Dává to k učení větší motivaci a jasnější linii, po které se dá při studování šlapat, spojovat a navazovat na všechno předchozí a známé. Umožňuje to okamžité rozlišování mezi tím, co ze studovaných textů je relevantní, tedy použitelné, a co se může přelétnout rychlým skanováním. Vzniká z toho pocit - možná iluze - že takovýmto studiem tvoříte něco vlastního, co tu po vás zůstane a někomu udělá radost. A dokonce i hmotný podnět, když se pouštíte do studia určitého námětu už s vědomím, že vám za to brzy někdo zaplatí, takže to jde všechno snadněji a radostněji. Proto se vždycky tetelím, když mně nakladatel zadá nějaký námět, o němž nic nevím, ale rád bych si jej nastudoval. Mám takto naložené úkoly na rok dopředu, s více méně přesnými termíny dodání. Občas na mě padá hrůza, že ty často krkolomné termíny nezvládnu, ale zatím se mně to vždycky podařilo. Taky si někdy představuji, o kolik víc bychom toho všichni věděli a uměli, kdyby nás to takhle naučili už ve škole. Kdybychom celý život neplýtvali časem na triviality a uměli rozeznávat mezi užitečnostmi a zbytečnostmi. Takže i proto se potřebujeme vracet ke Komenskému a jeho metodám učení podle určité škály důležitosti věcí, idejí a témat. A děkovat dějinám, že nám ho nadělily.

Děkuji za rozhovor
Petr Cincibuch