S velkým zájmem jej četla i má maminka, čtou jej příležitostně i členové mé rodiny včetně mých dětí, a to přes rozdílnost věku, zájmů a povolání, což je pro každý časopis dobrá vizitka.
Co znamená sedm let v našem životě? Je to hodně, nebo málo? Zestárnutí o 7 let jistě vnímají jinak naše děti (v určitém věku, zvláště doplněním si vzdělání a nástupem do práce se změní během této doby jejich život zcela zásadně). Sedm let může být velmi dlouhá doba pro staré lidi -má maminka v těchto posledních 7 letech zemřela. A pro ostatní? Pokud je jim dáno zdraví, určitá celková spokojenost a nepostihne nás některá z všelijakých možných katastrof, sedm let může utéci tak rychle, že to ani nestačíme zaznamenat.
A co znamená 7 let ve vývoji lékařského oboru, v mém případě kardiologie? Nemusí znamenat nic - např. v době mého studia medicíny a několik let po něm (zhruba sedmdesátá léta) se v našem oboru z dnešního pohledu nic podstatnějšího nestalo. Nemocní s infarktem myokardu se stále léčili absolutním klidem na lůžku téměř po celou dobu až několikatýdenní hospitalizace. Osud nemocných se terapií příliš neovlivnil. Mezi základní léky patřily nitráty, Mesocain, Digoxin, Diazepam, teprve později se začaly zkoušet betablokátory a ještě daleko později fibrinolytika. O vlivu cholesterolu, a především jeho léčbě, jakož i prevenci a léčbě většiny ostatních rizikových faktorů panovaly z dnešního pohledu jen velmi úsměvné představy. Léčba hypertenze představovala nepřekonatelný problém a během uvedených let se v ní nic podstatnějšího nepřihodilo, v starším věku byla hypertenze pokládána za přiměřený a v podstatě „fyziologický“ nález. Onemocnění typu disekujícího aneuryzmatu aorty, těžké infekční endokarditidy a podobných akutních závažných stavů nešlo léčit a rozpoznal je většinou pouze patolog na pitevním stole. Péče o kardiovaskulární onemocnění v tehdejším Československu nemohla být v žádném ohledu srovnávána s péčí ve vyspělých státech, ale spíše v rozvojových zemích. Pokud se někomu podařilo vycestovat na kardiologická pracoviště vyspělé Evropy nebo USA, což bylo ovšem spíše výjimečné, připadal si jako ona příslovečná Alenka v říši divů (mám nyní na mysli úroveň kardiologie v těchto zemích na rozdíl od nás, o rozdílech v jiných sférách lidské činnosti ani nemluvě).
A posledních 7 let ve vývoji kardiologie v České republice? Pokud pojmeme celé toto období poněkud šířeji (ne pouze 2000-2007, kdy pokračoval obrovským tempem příznivý trend z několika minulých let) - zhruba v 10letém období, nebudeme vycházet z údivu. Česká kardiologie se dostala nejen zcela na úroveň nejvyspělejších států, ale v mnoha směrech ji i podstatně překročila. Počty diagnostických koronarografií, tedy diagnostické metody zobrazující hlavní úseky věnčitých tepen, vzrostly za 12 let o více než o 1 řád (obr. 1), počty léčebných zákroků na věnčitých tepnách - koronárních angioplastik, které vedou k jejich znovuzprůchodnění, dokonce narostly ještě mnohonásobně více (obr. 2). Jsme stále ještě na chvostu vyspělé Evropy ve všech těchto procedurách? Ne, naopak, my jsme se stali naprostými premianty v rámci nejvyspělejších zemí! Například nejefektivnější léčbou infarktu myokardu je časné zprůchodnění předtím uzavřené věnčité tepny, které může nejlépe zachránit odumírající srdeční sval a zlepšit osud nemocného (jeden z důkazů přinesl dokonce český kardiolog prof. Petr Widimský s týmem českých a moravských pracovišť ve studii PRAGUE, která se dostala až do doporučení Evropské kardiologické společnosti). Jak je na tom tedy v tomto směru ČR? Nejlépe ze všech evropských zemí, rozdíl oproti řadě nejvyspělejších z nich ve prospěch ČR je často opravdu propastný (například poslední Velké Britanie - obr. 3). Uvědomujeme si to vůbec a víme o tom? Pokud čtu běžná česká periodika, dozvídám se pouze o tom, jak to v zdravotnictví nefunguje, jaký je tam nepořádek. Konkrétními příklady, jak to údajně všechno nefunguje, nás média zásobují opravdu vydatně (a to čtu pouze tzv. seriózní noviny a časopisy a sleduji pouze televizní noviny na dvou programech, nečtu žádný bulvár). V našem zdravotnictví přece každou chvíli někdo někoho zabije, ať již úmyslně nebo neúmyslně. Být nepoučeným laikem, už bych raději uvažoval o emigraci nebo alespoň o konzumaci zdravotní péče v některém jiném evropském státě. Problém asi není jen v oněch periodikách, ale trochu i v nás - pozitivní informace přece nikoho nezajímají, prodej tisku či sledovanost televizního pořadu zvyšují katastrofické informace, a nevadí, že se v nich pojednává pouze o nich (předem se omlouvám Sanquisu, že můj převážně pozitivní článek mu tedy asi prodej nezvýší).
A to nehovořím podrobněji o implantacích kardiostimulátorů, implantabilních defibrilátorů a řadě dalších zákroků, které využíváme v celé šíři našeho oboru a kde je pozice ČR v evropském i světovém kontextu podobná jako u výše uvedených výkonů na věnčitých tepnách. Vůbec se nezmiňuji o problematice kardiochirurgie, která je s naším oborem spjata pupeční šňůrou a která zaznamenala podobný vývoj jako kardiologie - nárůst počtu operací, jejich kvalita a krátkost čekacích dob jsou podobně impresivní, což pro naše nemocné vytváří unikátně skvělé podmínky, které často nemají ani pacienti v nejvyspělejších zemích.
Rozhodně jsem neměl v úmyslu napsat oslavný článek na situaci v kardiologii a ve zdravotnictví vůbec. Šlo jen o okamžitou reakci na žádost redakce napsat něco v kontextu vývoje let v našem oboru, vlastní práci a na druhé straně poněkud jednostranných informací, které se valí k naší veřejnosti na téma zdravotnictví v ČR. Určitě tím nechci sdělit, že je vše v české kardiologii optimální. V našem oboru se promítají současné problémy zdravotnictví, které jej postihují jako celek. Nelze jistě očekávat, že by v dohledné době (pokud někdy vůbec) došlo k situaci, že bude dost finančních prostředků na všechny léky a přístroje, jejichž rychlý vývoj a zdokonalování navíc nutí „pumpovat“ do systému více financí, rozšiřují se indikace k jejich užití (implantabilní defibrilátory atd.) a jsou dostupné prakticky všem občanům ČR. Takováto optimální situace pravděpodobně téměř nikde neexistuje (snad pouze v nejbohatších ropných zemích tyto problémy nemají, ale s tím nemám vlastní zkušenost). Spíše je smutné, že není stále ještě řádně definováno, na jakou péči stát má vlastně prostředky, zdravotnická politika je nekonzistentní pro časté střídání politických formací a vrcholných představitelů, kteří mají o její podobě diametrálně odlišné představy. Platy zdravotníků, kteří se velmi podstatnou měrou zasloužili o uvedený pozitivní vývoj, jsou v často nedostatečné, jejich vytíženost mnohdy obrovská, je zde řada problémů personálních (odchod mnoha odborníků pro nedostatečnou motivaci, problematika pohotovostních služeb) a jiných. Tak bych se volně mohl dostat i k různým negativním, nebo dokonce katastrofickým vizím. Tam se však dostat nechci, neboť se nám jich dostává - jak jsem již uvedl - všem v míře vrchovaté. Spíše jsem chtěl zdůraznit to, na co v přemíře informací o zdravotnictví v ČR jaksi nezbývá čas a co posluchače a čtenáře možná zajímá méně. Možná však ne, alespoň některé z nich, kdo ví.

III. interní-kardiologická klinika, 3. LF UK a FN Královské Vinohrady