Cestou k pramenům se dozvíme mnohé o lidech, kteří v téhle zemi žili před stovkami let

Nikdo a nic tu nemá starší pojmenování než ony: řeky větší a menší, delší i kratší, klidnější či divočejší. Jejich jména existovala už v dobách, kdy Řekové dobývali Troju a biblický Mojžíš odváděl Židy z Egypta.

Původ názvů Labe, Dunaje, Ohře, Jizery, Cidliny, Odry či Moravy zřejmě sahá ještě před doby, kdy v Anglii vznikalo Stonehenge a v Egyptě vyrůstaly první pyramidy.

Tak třeba Odra, pramenící na severní Moravě... Její název vznikl ze slova uod/ued, které svého času znamenalo prostě „voda“. Přidáním -r- vzniklo z nového uedr/uodr nejen prapůvodní jméno řeky, ale také základ pro slova odor, water a wasser. Tak se dodnes říká vodě v řečtině, angličtině a němčině. Tato příbuznost jmen a slov nás vede k tvůrcům nejstarších názvů českých řek - k lidem, kteří s sebou přinesli řeč, z níž vznikly téměř všechny jazyky dnešní Evropy. Jejich společné jméno, pokud vůbec nějaké měli, se už dávno ztratilo. Vědci jim říkají Indoevropané.
Tito lidé, o jejichž existenci a původu se stále vedou spory, mohli do střední Evropy přijít před pěti až šesti tisíci lety. A právě oni zřejmě vytvořili systém říčních jmen, který zlomkovitě přežil až dodnes. Proč to vše vymysleli Indoevropané? Snad to bylo proto, že byli prvními zemědělci u nás a vodní toky pro ně nebyly jen překážkou při lovu nebo zdrojem ryb, nýbrž něčím mnohem důležitějším: místem, u nějž se usazovali.

Řeky rychlé, bílé a kamenité
Jména, která Indoevropané dávali řekám, byla jednoduchá, prostá. Jejich tvůrci si nejčastěji všímali toho, jak je řeka rychlá, kudy protéká, co s sebou přináší a zda je čistá („bílá“). Vzpomínka na dávnou čistotu řeky přetrvává nejen ve jménu Labe (albh znamená bílý), ale i Cidlina, jejíž jméno je zřejmě odvozeno od indoevropského „skeid“, tedy „čistý“.
Tak nevznikaly názvy řek jen v Česku, ale i v dalších částech Evropy, jak připomíná jméno severočeské Jizery, na první pohled velmi slovanské. Téměř stejně se ale jmenuje německý Isar, vlámský Ijser, francouzská Isére či britská Aire (dříve Isara). Taková shoda není náhodou. Všechny tyto názvy asi vznikly už za prvních Indoevropanů a všechny označují totéž: bystře proudící, rychle se pohybující vodu - takovou, jakou najdeme i u Jizery.
Podobný význam má i pojmenování západočeské Ohře, která se v dávných dobách jmenovala Agira. Rovněž toto jméno najdeme v řadě míst Evropy -ve Francii (Aire), v Německu (Eger u města Nördlingen) či v Rakousku (Ager).
Dávný původ má i jméno řeky Hané, která protéká dolinami střední Moravy. Název Ganna, označující kamenitou, neúrodnou půdu, se totiž vyskytuje i ve Francii či v Itálii. Rozdíl mezi G a H by nás neměl mást - před tisíci lety také dávní Češi používali G tam, kde jsme dnes zvyklí na H (stačí připomenout slovo hrad, které vzniklo z dávného „grad“). Podivnější je to, že pro řeku, která protéká úrodnou nížinou, někdo použil označení, které evokuje kamenitý, neúrodný kraj. Haná však dodnes přináší do moravských rovin kamení z hor - a právě to zřejmě zaujalo tvůrce jejího jména před mnoha tisíci let.
U Moravy, do níž se Haná vlévá, byly zase nejnápadnější močály, které tuto řeku ještě nedávno obklopovaly. Však se také jméno Morava (u římského historika Tacita Marus) odvozuje od dávného „mar-“, označení pro vodu a močál. Toto slovo přežilo dodnes, i když nyní by jej už asi nikdo nespojoval s řekou: z dávného mar- je dnes totiž naše moře, latinské mare a německé Meer: tři pojmy, které ve třech různých řečech znamenají totéž.

Kelti, Germáni a „voda-voda“
Indoevropanům často stačilo k pojmenování řek jen to, že někde teče, běží, proudí voda. A tak se Dunaj jmenuje Dunaj od základu danu - voda, proud, řeka; Dyje je Dyjí (odvozeno od dheu - běžet, téci), Elstera, pramenící u Aše, je Elsterou (od el/ol - téci, proudit) a Úpa zřejmě pochází z indoevropského apa/opa - voda, proud.
To poslední jméno najdeme v různých podobách na rozsáhlém území od Sicílie až po Balt a daleko do východní Evropy, až k ruské Oce. Jedna z variant dávné Apy ukazuje, jak podivně se jména řek během tisíciletí měnila.
Přítokem severomoravské Odry je dnes Opava. Toto jméno vzniklo spojením indoevropského apa/opa (voda) a germánského ahwa, což je rovněž označení pro vodu - takže slovo Opava vlastně znamená „voda-voda“.
Germánské kmeny, které osídlily střední Evropu okolo roku nula, podobně „dotvořily“ i jména dalších řek (Morava, Vltava, snad i Jihlava). Zdá se, že tito předchůdci Slovanů byli jako tvůrci říčních jmen úspěšnější než starší a známější Keltové.
Těm jazykovědci přisuzují snad jen název jihočeské říčky Křemže (keltská kremisa znamená potok s česnekovým porostem) - a také „velký říční omyl“, tedy triumf Labe nad Vltavou. Když se obě řeky severně od Prahy spojují, je Vltava tím větším, silnějším přítokem. Společný tok však nese jméno slabšího a kratšího Labe. Podobné „říční omyly“ se totiž na území dávných Keltů vyskytují častěji. I Dunaj by se měl jmenovat spíše Inn - když se obě řeky stékají, je právě on tím větším a silnějším přítokem. A stejné je to i s Odrou a Opavou, třebaže povodí těchto dvou řek už možná ležela mimo oblast ovládanou Kelty.

Jména stará a mladá
V názvu Labe se dochoval starý indoevropský základ albh (bílý), který najdeme i u francouzské Aube. Dnešní jméno Vltavy však pochází teprve od Germánů - jejich „wildahwa“ je označením pro „divokou řeku“. Starší, keltské či předkeltské jméno Vltavy z paměti lidí bůhvíproč zcela vymizelo.
Ještě příkřejší časový nesoulad zjistíme u jmen tří východočeských řek, Úpy, Metuje a Orlice. První dvě dodnes nesou jméno, které jim zřejmě dali už první indoevropští usedlíci. Úpa znamená zřejmě totéž co výše zmíněná Apa/Opa a jméno Metuje je odvozeno od slova „medh“, které znamená prostřední - a tato řeka je skutečně prostřední ze tří jmenovaných. Zato Orlice je čistě české jméno, které vzniklo asi teprve ve středověku...
Od Germánů pochází nejen přípona ahwa/ava ve jménech řady českých řek, ale i celá jména jako třeba jihomoravská Svratka. Germánské swarta, z nějž název Svratky zřejmě vznikl, znamenalo „černou vodu“. Takové jméno mohlo vzniknout jen v sousedství nějaké jiné, „bílé“ či „světlé“ řeky. Tu skutečně najdeme hned vedle Svratky: je to Svitava. Její jméno znamená, že kdysi šlo o světlý, průzračný tok. Název je však na rozdíl od Svratky slovanský. Ukazuje to, jak různě kdysi lidé přebírali říční jména. Některá prostě používali dál a jiná si bůhvíproč zase přeložili.

Olešnice, Jilemnice, Bobrava...
Zdá se, že až později si lidé začali při pojmenování řek všímat nejen vlastností tekoucí vody, ale i jejího okolí. Germánská Granahwa teče Slovenskem a dnes je z ní hromově znějící Hron. Kdysi však její jméno říkalo, že voda této řeky vytéká ze smrkových lesů a přináší odtamtud množství jehličí. Je to jedno z nejstarších jmen blízké řeky, které bylo odvozeno tímto způsobem.
Na území Čech jsou podobná jména ještě mladší. Možná to byli první Slované v 6. století, ale možná teprve staří Češi a Moravané, kdo vytvořil jména jako Losenice a Bobrava (losí a bobří řeka) či Jilemnice, Olešnice, Vtelnice a Třtěnice/Trstenice (od jilmů, olší, vetlí čili vrb a trstí, což je staré označení pro rákosí).
Dnes už jsou říční jména jen slovy, která se nám zautomatizovala, ale když se je pokusíme pochopit, dozvíme se mnohé. Uvědomíme si, jak lidé dříve vnímali svět kolem sebe, co v něm považovali za důležité.