Tu malou vesničku Piber nedaleko Štýrského Hradce by určitě nikdo neznal, snad jen návštěvníci sousedního Barnbächu, které tam přiláká půvabně rekonstruovaný kostel podle návrhu slavného rakouského malíře Hundertwassera. Ve skutečnosti je tomu naopak - větším tahákem půvabného koutku Štýrska jsou koně.

Zelené svahy okolo zámečku s hřebčínem zdobí nádherná stáda převážně bílých koní - lipicánů. Do Piberu za nimi každoročně jezdí desítky tisíc turistů, aby obdivovaly vyšlechtěné krasavce, prohlédly si stáje i několik císařských kočárů. A protože lipicáni vynikají inteligencí, jsou velmi učenliví a mají výbornou paměť, nepostrádají temperament, ale zároveň jsou poslušní, velmi dobře se hodí k vysoké drezuře. Při ní se používají hlavně bílí lipicáni, ale v piberském hřebčínu se najdou i hnědáci a vraníci; ostatně žádné hříbě lipicána se nerodí jako bílé.

Ohrožené dědictví
Španělská dvorská jezdecká škola (Spanische Hofreitschule) ve vídeňském Hofburgu patří k dědictví po zaniklé monarchii a spolu s lipicány se stala rakouským rodinným stříbrem. V jízdárně někdejšího sídla císařů, kde se původně cvičili v jezdeckých dovednostech mladí aristokraté, předvádějí jezdci v tradičních zelených uniformách a kloboucích drezuru bílých lipicánů a diváci z celého světa obdivují složité a těžké figury, jaké nejsou k vidění v žádném cirkusu. Však si také šikovných krasavců v piberském hřebčíně považují natolik, že vysloužilé klisny a hřebce nechávají v klidu dožít. Když pak přijde chvíle, kdy „starouškům“ začnou mladší koně ubližovat, uspí je a jejich těla zakopou.
Přitom nechybělo mnoho a stádo lipicánů, chlouba rakouského státu, téměř zašla v roce 1983 na úbytě zdecimovaná smrtelně nebezpečnou chorobou se zdánlivě neškodným názvem metání klisen. A nebylo to jenom kvůli zákeřné chorobě.
Na záchranu piberských lipicánů povolal tehdejší ministr zemědělství českého emigranta Jaromíra Oulehlu, který v té době už šéfoval jednomu ze dvou státních hřebčínů. „Tuhle nabídku jsem nemohl odmítnout, ale v Piberu mě čekal šok. Našel jsem zanedbané stáje a stádo s pouhými třiceti klisnami, což k udržení zdravého chovu nestačí. Koně oslabovala příbuzenská plemenitba, a tak jsem se pustil do nákupu v Maďarsku, Rumunsku i tehdejší Jugoslávii. Lipicány chovali také v Československu. Jenže odtamtud jsem po srpnu 1968 utekl a odsoudili mě na dva a půl roku vězení. Když ale Rakušané trvali na tom, že koně musím osobně převzít, najednou byl můj ,zločin“ zapomenut a já mohl překročit hranice,“ vzpomíná na kritické období chovu Jaromír Oulehla, ředitel státního hřebčína v Piberu i Španělské dvorské jezdecké škole.
„Jako dítě jsem s koňmi vlastně ani nepřišel do styku. Až na vysoké škole jsem začal jezdit na vysloužilé klisně. Ale ani tehdy jsem netušil, že koně - a samozřejmě hlavně lipicáni - se stanou mou celoživotní láskou,“ říká muž s titulem dvorní rada, který ovšem pochází z Velkého Meziříčí a v bývalém Československu vystudoval veterinární fakultu.

Čistokrevná historie
Lipicáni se mohou se chlubit pečlivě vedenými rodokmeny a dlouhou tradicí, která začala už před více než čtyřmi sty lety. Už v roce 1580 založil štýrský arcivévoda Karel II. v Lipici nedaleko Terstu - dnes leží ve Slovinsku - hřebčín. A protože tehdy byli v módě španělští koně, nechal ze země za Pyrenejemi přivézt malé stádo hřebců, ale hlavně klisen. V průběhu staletí byli tito původně berberští koně, které do Španělska kdysi přivedli arabští dobyvatelé, kříženi s německými, italskými a dánskými a později s temperamentními arabskými koňmi. Od té doby jsou lipicáni čistokrevní a každý má mezi svými předky jednoho z legendárních hřebců zakladatelů z konce osmnáctého či začátku devatenáctého století.
Do hřebčína ve štýrské vesničce Piber se lipicáni dostali po první světové válce, kdy nově vzniklá Rakouská republika získala polovinu císařského stáda, tu druhou si rozdělily další země, které patřily k monarchii. Druhá světová válka znamenala druhé velké stěhování - tehdy k Horšovského Týnu, ale po jejím skončení se koně s pomocí americké armády a slavného generála Pattona vrátili do Štýrska. To už nejspíš definitivně.