Země kondora, pumy a hada
Peru je třetím největším státem Jižní Ameriky a svou rozlohou 1285 tisíc kilometrů čtverečních představuje více než patnáctinásobek rozlohy České republiky. Leží v tropické a subtropické oblasti na jih od nulté rovnoběžky. Jeho území je geograficky rozděleno pohořím And, které se ve výšce přes šest tisíc metrů táhnou od severu k jihu, na tři oblasti se specifickým podnebím a přírodními podmínkami.
Západní území mezi pobřežím Tichého oceánu až po podhůří And je kamenitopísčitou pouští s koryty vyschlých řek a větry vanoucími od oceánu. Vlhký vzduch, který přinášejí, se nad pevninou ohřívá a vytváří všudypřítomnou mlhu, kterou se jen těžko prodírají sluneční paprsky. Pouze v odpoledních hodinách se viditelnost někdy poněkud zlepšuje. Vzdušná vlhkost se vypařuje tak rychle, že mizí dřív, než dosáhne zemského povrchu. Důsledkem tohoto jevu je vznik jedné z nejsušších oblastí na kontinentu. V září minulého roku, když jsme tudy projížděli, tu prý nepršelo již pět let.
Zajímavější oblastí je horské pásmo Západních a Východních Kordiller, které na území Peru přechází hřebeny Černých a Bílých Kordiller s nejvyšší horou Huascarán - 6768 m. V jižní části Západních Kordiller se zvedají vulkány se zasněženými vrcholky. Asi nejznámější sopkou je Misty, tyčící se do výšky 5822 metrů n. m. nad městem Arequipa.
Třetí oblastí je východní strana And s bujným zeleným porost em deštných pralesů svažujících se do Amazonské nížiny.

Galapágy chudých
Dvě stě čtyřicet kilometrů na jih od hlavního města Peru Limy leží hodinu plavby od pobřeží guánové ostrovy Islas Ballestas, nazývané pro snadnou dostupnost Galapágy chudých. Ostrovy jsou domovem kolonií lvounů, kteří se rozvalují na malých písčitých plážích, dovádějí v příboji a mizí v obrovských jeskyních skalních dómů. Síla příboje vytvořila bizarní skalnaté útvary od vysokých oblouků po malé ostrůvky, uzavřené laguny a podmořské jeskyně. To vše je osídleno hejny kormoránů, racků a pelikánů. O letité existenci generací ptáků svědčí místy až několikametrové nánosy guána a jeho všudypřítomný charakteristický zápach. Při plavbě na ostrovy je na štítu obráceném k Pacifiku vidět obrazec trojzubce, zvaný Candelabro, o rozměrech asi 150 x 50 metrů, který údajně sloužil jako orientační bod pro mořeplavce. Podle jiných teorií je spojován s obrazci vyrytými do pouštní krajiny v Nazce.

Obrazce v poušti
Nazca přitahuje turisty z celého světa svými proslulými obrazci vytesanými do pouštního podloží. O jejich věhlas se zasloužil v sedmdesátých letech dvacátého století Erich von Däniken, který je označil za přistávací dráhy mimozemšťanů, ale objeveny byly mnohem dříve, v roce 1920. Podle historických pramenů objevil nazské geoglyfy - pozemské rýhy - americký vědec Paul Kosok, který v této pouštní oblasti studoval zavlažovací systémy starých indiánských kultur. Oblast planiny s dnešním centrem v Nazce byla kdysi sevřená dvěma řekami pramenícími v Andách, které přinášely vláhu a úrodnou naplaveninu. Kmeny paracaské a nazské, které v této oblasti žily v letech 900 př. n. l. až 600 n. l., byly na stavu říční vody životně závislé. Proto jedna z teorií považuje obrazce za projev uctívání božstev vody a čáry za spojení svatých míst.
Třicet kilometrů od Nazky se rozkládá jedno z nejrozsáhlejších pohřebišť - Chauchilla, kde v hloubce dvou až tří metrů jsou v jamách umístěny mumie příslušníků jednotlivých rodin. Mumie jsou uloženy v poloze nenarozeného dítěte, s obličejem obráceným k východu. Věřilo se totiž, že jim tato poloha, kdy dítě je ještě v těle matky, umožní znovu se vrátit na svět. Pouštní suché podnebí způsobilo, že se zachovaly vlasy a zbytky oblečení. V okolí pohřebiště jsou ještě stovky neotevřených jam. Pouštní vítr obnažuje tu tam bílé kostní pozůstatky, zbytky vlněných pokrývek a keramické střepy.
Příčina zániku místní kultury není známa, a tak vznik a poslání téměř tří set obrazců a sedmdesáti zobrazení zvířat v Nazce zůstává hypotetický.

Na úpatí sopky El Misty
Jižně od Nasky se v kotlině řeky Chili rozkládá jedno z nejhezčích měst Peru - Arequipa, nazývaná Bílé město podle staveb, které jsou z větší části postavené ze světlé vulkanické horniny. Arequipa je obklopena třemi vulkány, z nichž nejznámějším je El Misty (5822), nejvyšším Nevado Chachani (6075) a nejnižším Pichu-Pichu (5669). Centrem města je náměstí nazvané Plaza de Armas. Jméno náměstí napovídá, že každou neděli v deset hodin dopoledne před starostou města defilují vojáci a následují úředníci státní správy, zaměstnanci škol a fondů financovaných z veřejných zdrojů.
Severní stranu čtvercového náměstí s palmovým parkem a kašnami tvoří renesanční katedrála, postavená v polovině sedmnáctého století. Její současná podoba pochází však z roku 2002, neboť původní stavba byla zničena nejdříve požárem a následně zemětřeseními. Vedle oltáře z italského mramoru je vyvěšena vatikánská vlajka, což je privilegium, které papež uděluje pouze vybraným bazilikám.
K nejzajímavějším stavbám Arequipy patří rozsáhlý klášterní komplex Santa Catalina. Rozkládá se na 20 000 metrech čtverečních v centru města. Byl založen v roce 1580 Maríou de Guzmán, která měla velmi osobitý pohled na klášterní život: Jeptišky byly vybírány z předních šlechtických španělských rodin a musely při vstupu do kláštera přinést poměrně velké věno. Kromě toho se otec nebo bratr musel zavázat k placení roční renty, která sloužila k hrazení nákladů spojených s pobytem. Sestry v klášteře však dál mohly žít životem, na jaký byly zvyklé. V samostatných vilkách se služebnictvem si krátily čas pořádáním večírků a světských radovánek. Tento způsob života skončil až v 19. století, kdy Vatikán prostřednictvím dominikánské mnišky Josefy Cadeny zde zjednal nápravu.
Dnes žije v klášteře asi třicet sester, které obývají jen jeho malou část, pro veřejnost uzavřenou. Hlavní budovy včetně křížové cesty novicek, katedrály, společné ložnice, lázní, centrální kuchyně, to vše spojené křivolakými uličkami s malými náměstími s kašnami a zahrádkami, jsou návštěvníkům přístupné. Obytné i sakrální budovy včetně zařízení jsou zrestaurované a září plnými okrovými a modrými barvami.

Ledová princezna
Minulost horské oblasti Arequipy je poznamenaná tektonickou činností. Obavy z erupcí a zemětřesení provázely původní obyvatelstvo odnepaměti. Incká kultura se s touto skutečností vyrovnávala přinášením obětí božstvům sídlícím na vrcholech vulkánů. Výjimkou nebyly ani lidské oběti. Svědčí o tom řada dětských mumií, které byly při archeologických vykopávkách nalezeny v horách.
Jednou z dětských obětí je asi čtrnáctiletá dívka, nazývaná ledová princezna Juanita, která je nyní uložena ve vlastním muzeu v Arequipě, Muzeu Santuarios Andinos. Mumie byla nalezena v roce 1995 na vrcholu sopky Ampato v ledovém hrobě. Její stáří se odhaduje na 500 let. Byla zabalena do přikrývek, které jsou dodnes patrné, stejně jako vlasy a nehty. Na čele je viditelná rána, která pravděpodobně způsobila smrt.
Přestože je vystavovaná v hermeticky uzavřené schránce s minimálním osvětlením, vědci se obávají, že do několika let se může rozpadnout.

Canon del Colca
- země kondorů
Canon del Colca není sice tak známý jako Grand canyon ve Spojených státech amerických v Arizoně, ale je určitě hlubší - v nejhlubším místě dosahuje až 3182 metrů. Nalezneme jej v horách 170 kilometrů severně od Arequipy. Dobře udržovaná cesta stoupá oblastí pamp s pasoucími se vikuněmi až do průsmyku ve výšce 4800 m n. m., odkud je možné spatřit vrcholky vulkánu Ampata. Poté v serpentinách klesá do osídleného údolí řeky Rio Colca. Tam se ve výšce 3600 m n. m. rozkládá hlavní město provincie Cailloma Chivay, které slouží jako východisko pro výpravy, které směřují do kaňonu del Colca. Samotný kaňon je asi sto kilometrů dlouhé údolí, které se jihovýchodním směrem zužuje do těsné soutěsky. Jeho svahy jsou v obydlených částech pokryty terasovitými políčky. Půdu v údolí není možné koupit. Lze ji získat pouze zděděním nebo sňatkem. Na rozdíl od měst, kde většina obyvatelstva jsou mesticové, zde v horských oblastech se jedná o původní indiánské obyvatelstvo. V pestrém oblečení, s dětmi zabalenými v šátcích na zádech je možné je potkat na strmých stezkách, když ráno šplhají s jednoduchým nářadím a oslíky obdělávat malá políčka, na nichž se většinou pěstují brambory, obilí a kukuřice.
Cílem většiny výprav, které po mrazivé noci brzy ráno opouštějí město, je Cruz del Kondor, odkud je možné pozorovat v hlubině kaňonu volně se vznášející kondory. Při troše štěstí spatříte tohoto pro Peruánce posvátného ptáka o hmotnosti přibližně deseti kilogramů nikoli pouze jako malou tečku v hloubce pod vámi, ale v celé jeho majestátnosti, jak vám krouží nad hlavou.

Jezero Titicaca
- kolébka andských kultur
Pověsti vyprávějí o zrození prvního inky, jemuž bůh Slunce dovolil vystoupit z chladných vod jezera a založit dynastii Inků. Stalo se někdy na začátku třináctého století. Nebyla to ale pouze dynastie Inků, ale i dřívější, preincké kultury, které sídlily v okolí jezera Titicaca. Nejvyspělejší byla kultura nazývaná Tiahuanaco, jejímž centrem bylo město postavené na náhorní planině ve výšce 3843 metrů na bolivijské straně jezera, s 20 až 120 tisíci obyvateli.
Dnes je centrem oblasti jezerní přístavní město Puno, které bylo založeno v roce 1668 na úpatí okolních kopců v nadmořské výšce 3800 metrů n. m. Vysokohorské klima se vyznačuje poměrně velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. Po západu slunce jsou příjemné teplé lamí svetry a čepice, kterých je zde všude k dostání nepřeberné množství, zatímco ve dne stačí jen tričko a krátké kalhoty.
Samotné jezero se rozkládá na ploše 8560 km čtverečních, z čehož asi jedna třetina je na bolivijské straně. V pobřežních vodách je poměrně mělké a zarostlé rákosem - totorou. Rákos je prospěšnou surovinou pro místní obyvatelstvo, které jej používá hlavně ke stavbě obydlí. Původní jezerní lidé z kmene Uros si z něj stavěli rákosové plovoucí ostrovy, lodě a vyráběli z něj předměty denní potřeby. Jejich dnešní potomci pokračují v této činnosti, ale spíše pro pobavení turistů. Ochotně předvádějí stavbu plovoucího ostrova z pevně k sobě svázaných rákosových trsů, na které se křížem pokládají další vrstvy. Chýše jsou na každém ostrově postavené v kruhu a vytvářejí uprostřed prostor pro společná setkání a přístup k přístavišti loděk. Jednou z chýší je svatyně s jednoduchým oltářem a další je společná kuchyně. Většinu zbytků z kuchyně konzumují poloochočení vodní ptáci.

Amantaní
Labyrintem v rákosí prosekaných kanálů je možné se dostat na volné jezero ke vzdálenějším ostrovům, které již nejsou středem turistické pozornosti a Aymarové zde žijí svým tradičním životem. Ostrov Amantaní je vzdálen asi čtyři hodiny plavby z Puna. Jedná se o skalnatý ostrov s malými terasovitými políčky, na kterých se pasou ovce a pěstují brambory a obilí. Většina obyvatel žije v přízemních nebo jednopatrových domcích z vepřovic, vyráběných přímo na staveništi. Kuchyně bývají v přístěnku s kruhovou pecí a otvorem pro kouř. Jsou zároveň domovem slepic a morčat, která spolehlivě likvidují slupky z brambor a mrkve, což je obvyklá místní strava. Na ostrově nejsou silnice ani auta. Na úzkých stezkách vysoko nad modrou hladinou jezera je možné potkat osla nebo indiánku s vakem na zádech. Na několika vršcích jsou zbytky zřícenin, označovaných jako Pachamama a Pachatata, což v překladu znamená Matka Země a Otec Země. S tímto označením a kultem Pachamama je možné se v Peru potkat téměř na každém kroku. Symboly, které ji označují, jsou pro místní obyvatele svátostí stejně jako kondor, puma a had.

Cuzco - centrum incké říše
Svou největší slávu zažilo Cuzco pravděpodobně v polovině 15. století za vlády inky Pachacúteka Yupanquiha, nazývaného Nezapomenutelný král. Slovo pravděpodobně je více než namístě, protože historie Inků, kteří neznali písmo, byla zaznamenaná až po příchodu Španělů synem incké princezny a španělského dobyvatele. Proto jsou dějiny města i Inků směsí legend a pověstí, které se předávaly z generace na generaci ústním podáním, znalostmi a obrazotvorností autora.
Pověst říká, že Cuzco založil ve dvanáctém století první inka Manco Capac, syn Slunce, který byl vyzván bohem, aby našel pupek světa. Cuzco leželo na spojnici severo-jižních obchodních cest a za doby svého rozkvětu mělo až 200 000 obyvatel.
Z incké doby se zachovaly zbytky pevností a mytických míst, které dodnes udivují svým architektonickým ztvárněním a stavitelským uměním.
Na výšině nad Cuzkem ve výšce 3567 m je jeden z nejrozsáhlejších pevnostních komplexů - Scsayhuamán. Zachovaná zůstala 300 metrů dlouhá kamenná zeď hvězdicového tvaru, složená z kamenných bloků, které do sebe zapadají s naprostou přesností. Opevnění je postaveno ze tří na sebe navazujících stupňovitých teras, přičemž velikost bloků se směrem nahoru zmenšuje. Hvězdicovitý tvar stavby umožňoval lepší obranu pevnosti, protože útočníci mohli být napadeni z bočních stran. Pro představu: obranná zeď měla 25 hvězdicových výběžků tvořených vždy 50 kamennými bloky. Některé z nich vážily přes 100 tun a dosahovaly dvojnásobné výšky dospělého muže. Nad opevněním se tyčily tři věže, z nichž jsou však zachovány pouze kruhové základy jedné z nich. Součástí pevnosti byly i chrámy, obětiště, obytné budovy a zásobárny potravin.
Pevnost sehrála důležitou úlohu v bojích proti španělským dobyvatelům. Byla svědkem rozkvětu incké říše i její největší porážky v roce 1536, kdy bylo krvavě potlačeno povstání Inků za vlády Manka Capaka II. Od té doby ztratilo i Cuzko svůj význam a získalo jej až v roce 1911 po objevení ztraceného města Machu Picchu.

(pokračování)