Snad proto, že Špála sledoval odmalička, jak se tvaruje poddajná červenice v otcově cihelně, zatímco Šíma vyrostl v rodině profesora kreslení? Však oba otcové jistě pěstovali víru v jejich budoucnost. Šíma otec občas podstrčil synovi kvalitní papír na kreslení a otec Špála zase dovolil Václavovi čmárat tesařskou tužkou po čelech manželských postelí. Zřejmě v duchu oba věřili, že ze syna může jednou být umělec... Špála byl krotitelem a ochočil si barvy. Snad mu samy z palety klouzaly na plátno a svou pastózností vytvářely strukturu prostoru a pocit pohybu. Toužily dosáhnout bodu varu? Šíma naopak u stojanu občas zastavil štětec nad plochou plátna a počkal si, až barva pochopí jeho výtvarný záměr a uvědomí si svou schopnost sdělovat. Na vrcholu své tvorby používat Šíma jen skromně barev, jako by si přál, aby zůstalo dost místa a času k našemu domýšlení. Barevný orchestr měl spíš charakter komorního tělesa. Žádné tympány. Vedle houslí byla slyšet viola a zdáli kontrabas přizvukoval violoncellu. Ke kubismu se Šíma vlastně jen opatrně přiblížil. Nevezl se s ním na jeho prudce vzedmuté vlně. Spíš o kubismu přemýšlel, než aby ho vzal v podpaží a vyrazil s ním do českého povětří. Povětří tehdy dost rozfoukaného, jako když se na vydlážděném náměstí divoce roztančí pár již vyčtených stránek novin a vznáší se ve větrném víru. Tam, kde začínají luka... Tam, kde se jaroměřská Husova třída, míjející výjimečnou Gočárovu stavbu - Wenkeův dům, strefuje do kruhového objezdu dnešních dnů, naproti někdejší Polického továrně na zpracování kůží, stojí dvoupatrový dům číslo 100. Je výjimečný tím, že na jeho oprýskané fasádě dosud chybí bronzová deska oznamující, že se zde narodil malíř světového jména Josef Šíma. Je nevysvětlitelné, jak bohorovně naše města a městečka přehlížejí své slavné rodáky, jako by jich měla na každém prstě deset. V domě číslo 100 nebydlel však Šíma dlouho. Jeho rodiče se časem přestěhovali o kilometr dále, na Jakubské předměstí, kdysi klidnější, kterým dnes uhání s rachotem stovky aut a kamionů k České Skalici, Ratibořicím a Náchodu. Snad se profesoru Šímovi zdál byt na Husovce příliš hlučný, málo slunný nebo poznamenaný odérem Polického koželužny. Udělal dobře. Josef měl mnohem blíže na luka za městem, kterými protéká chladná Úpa, spěchající z Krkonoš, jako by se obávala, že dole v rovině něco zmešká. Její kalup ale v Jaroměři končí, odevzdá své vody podmračenému Labi vlekoucímu se městem. Je tmavé a nepřitažlivé, i když právě Úpa jeho náladu zlepšuje. Spolu pak pod Josefovem přibírají do vodního mariáše dívku Metuji, která protékajíc Peklem, zachovává si bujnost čertova kopýtka. Věž josefovského kostela má v merku toto vodní hospodářství zelených luk a závidí očividně Jaroměři její historii staršího sourozence. Jako vojenská pevnost je hmatatelným dokladem strategické neschopnosti císaře Josefa II. Pruská vojska v roce 1866 draze vybudovanou pevnost jednoduše obešla a ona snad dodnes touží si aspoň jednou vystřelit z kanonu. Krutá vřava bitvy se pak odehrála u Králového Hradce, kde lítaly koule prudce... Josef Šíma později v daleké cizině vzpomínal právě na tato luka pod městem a znalci vyčetli z jeho obrazů hloubku dětských prožitků, které, jak víme, dovedou být souřadnicemi příštího života. Když Šíma mluví o zeleni luk, má před očima zeleň za Jakubským předměstím, které od luk odděluje jen malý můstek přes Úpu. Ano, znám ho také velmi dobře. Nechybělo moc a mohlo se podařit poznamenat mou sochařskou prací právě soutok Úpy s Labem. To bylo tak: Psal se rok 1955. Chystal jsem se na diplomní práci v ateliéru Josefa Wagnera na VŠUP v Praze. Jako téma jsem si vybral lidový zvyk házení věnečků do proudící vody s přáním, aby dopluly co nejdál a tam někde je vylovila ruka švarného jinocha. Kompozice vycházela z trojúhelníku dvou břehů řek. Sochou v životní velikosti jsem absolvoval, ale pro nedostatek místa i zájmu o ni jsem ji nakonec daroval jednomu zahrádkáři v Kobylisích. Byla ze sádry, a protože je to řádka let, určitě ji dávno zub času schroupal. Soutok Labe a Úpy toho jistě nelituje, já možná. Barvy rodného kraje Jižní stranu Velkého náměstí v Hradci Králové lemuje strohá fasáda Nového Albertina. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století hradecké reálné gymnázium. Studovali zde nejen Bohumil Kubišta a Vincenc Beneš, ale i Josef Šíma, když tu učil po dva roky kreslení jeho otec. Ten krátký pobyt v Hradci Králové je nám cudně ukryt pod jemnou rouškou nevědomosti, nelze však pominout možnost, že se mladíci znali a že šestnáctiletý Kubišta se mohl s jedenáctiletým Šímou na chodbě hradecké reálky vídat. Jak ovšem známe hrdého a svérázného Kubištu, možné právě proto, že mladší chlapec byl synem pedagoga, nebyl zřejmě jeho zájem o prvňáčka nijak výrazný. Ať či onak, mohli se občas ve škole potkávat dva velcí čeští malíři, Východočeši, na samém počátku svého uměleckého života. Jen jeden z nich více spěchal, jako by tušil, že na všechno, co chce vykonat, má zatraceně málo času. Šímova rodina se dost často stěhovala a Josef, jak se zdá, neprožíval změny nijak těžce. Jaroměř, Hradec Králové, Brno. Všechna tři města žila vlastně maloměstským životem. Stejní lidé, stejné mužské klobouky a dlouhé sukně žen, stejně chladný vítr, pod nehty zalézal stejný mráz. Jen náměstí se mohla lišit svou velikostí a pátečními trhy. Josef byl trpělivý. Co mu nemohla dát Jaroměř, o co ho ošidil Hradec, co mu jen slibovalo Brno, to jistě zažije díky Praze, na kterou se těšil. Půjde od vrat Akademie přímo k ateliéru Preislerovu... Nicméně na svůj rodný kraj nikdy nezapomněl. Důkazem může být úryvek z dopisu, který psal Adolfu Hoffmeisterovi do Říček: „Jezdili jsme s otcem už z Brna na léto do Nového Hrádku. Odtud jsem prošel a zčásti projel na kole Orlické hory a Krkonoše. Myslím, že se už nevykoupu v tak krásných řekách jako Divoká Orlice, Metuje či Úpa. Zvláštní něžnost se mne zmocňuje, když pomyslím na říčku, která se jmenuje Bělá a teče od Deštného dolů do Orlice u Častolovic. Napadá mi celá spousta jmen míst, malých měst a vesnic, bylo by jich na celou stránku. Všechny moje barvy pocházejí z těchto míst. Všechno je to těžká keltská lyrika, kde se Keltové nejdéle udrželi. V trojúhelníku Náchod - Nové Město - Jaroměř se prý nalézají praslovanské mohyly, na nich bývá nahoře malý menhir, někdy prý obětní stůl-dolmén. Menhiry a dolmény tohoto koutu Čech čekají však na svého Hrozného, aby je rozluštil...“ Dali jsme si s Františkem Šmejkalem práci a hledali stopy Šímou zmiňovaných kamenů. Neměli jsme štěstí a patrně ani dost času. Já sám jsem našel pak za dlouhých deset let několik desítek kamenů tzv. smírčích, které však neměly nic společného s kameny Šímovými. Šmejkal mi však nasadil brouka do hlavy a díky jim oběma jsem prošmejdil Královéhradecký kraj křížem krážem a uvědomil si krásu jeho krajiny, její bohatou členitost, měkkost horizontů Orlických hor, drama Krkonoš, pohádkovou scenerii Adršpachu, schoulenou Dobrušku Aloise Beera i do sebe uzavřenou Jaroměř, o nichž bych možná tak nepřemýšlel, nebýt Šímových zpovědí. Otevřel mi oči? Kde hledat štěstí? V šedesátém pátém roce, v době, kdy vycestovat na Západ bylo spojeno s horou těžkostí, se nám se ženou podařilo dostat se do Paříže. Když Paříž, tak současný kumšt, když současný kumšt, tak Josef Šíma! Žil v Paříži a já sehnal jeho adresu přímo od Adolfa Hoffmeistera, který nám díky svému mezinárodnímu rozhledu a kupě přátel v cizině zajistil pobyt v jedné francouzské nadaci na jihu Francie v městečku Vence. Odtud jsme se pak vypravili do hlavního města. Učarovalo nám a my měli chuť tam zůstat rozhodně déle, než nám přikazovalo cestovní vízum. Třesoucí se rukou jsem tehdy vytočil Šímovo telefonní číslo a byl skoro přesvědčen, že nikdo nezvedne na druhé straně drátu sluchátko. Mýlil jsem se. Zvedl a ohlásil se tichým hlasem. Já naopak velmi silným /jak člověku velí přemíra trémy/ hlasem se představil a již opatrněji požádal o slyšení. Tichý hlas souhlasil, ale s podmínkou, že návštěva bude jen velmi krátká, nejlépe čtvrt hodiny. Nasedli jsme do auta a rychlostí, kterou nám naše stařenka Škoda dovolila, letěli na danou adresu. Šíma nás přijal velmi vlídně otcovsky, plynou prvorepublikovou češtinou a posadil nás do dvou měkkých křesel. Když jsem vyřizoval pozdrav od Hoffmeistera, mile se usmál. Čtvrthodinka uběhla a z nás tří nikoho nenapadlo, že bychom měli zmizet. Využil jsem přívětivé nálady a otevřeně se Mistra zeptal, zda by mi doporučoval ve Francii zůstat, když mi jedna významná galerie v Paříži nabídla spolupráci. Pokynul hlavou a řekl, že nejsem první, kdo mu z Čechů takovou otázku dal, a že odpoví tak, jako všem ostatním: „Zůstat venku znamená splnit tři podmínky: za prvé musíte mít železné zdraví, za druhé vás v cizině už někdo musí čekat, aby vám pomohl aspoň ze začátku, a za třetí musíte mít z pekla štěstí.“ Bylo rozhodnuto. Zdravý jsem nebyl, nikoho v cizině neměl a štěstí se mi tehdy vyhýbalo na sto honů. Uklidnil jsem se. I když jsem o emigraci nikdy vážně nepřemýšlel, měl jsem o důvod víc vrátit se do Prahy a vařit dál z české vody, i když byla cítit tak trochu zatuchlinou. Původní čtvrthodinka v Šímově ateliéru se protáhla na celých šest hodin, nesmírně krásných a přátelských. Poznal jsem v životě pár velkých osobností, Šíma mezi nimi zaujímá první místo. Solitér s vlastním programem Prožitky vojáka v zákopech a vojenských lazaretech přivodily tomuto umělci trauma z poznání. Přestal malovat. Později na vyzvání československé ambasády v Paříži, jíž velel Adolf Hoffmeister, přijímá funkci kulturního atašé. Teprve v padesátých letech se však rozpomíná na svá plátna, zavoní mu znovu barvy a z navršených myšlenek o vzniku Země i zkušeností životních z Mekky umělců nastupuje svou vlastní cestu. Nevstupuje do žádných seskupení umělců. Stává se vlastně dobrovolným solitérem s vlastním programem. Otevírá takřka dvacetiletou etapu soustředěné práce a maluje svá nejlepší plátna, která jsou již pevně zakotvena v evropské klenotnici umění. Vzdává se funkce na velvyslanectví, protože je přesvědčen, že po ochladnutí kulturních styků obou zemí je jeho post zcela bezvýznamný. Nevěnuje se již ani ilustracím, které byly před časem hlavní součástí jeho tvorby, a veškerý čas a energii dává malbě. V obrazech, které jsou vrcholem jeho celoživotního snažení, se dotýká samého zrodu Země, vkládá do nich své vize ponořen do problému Stvoření, jako by se chtěl stát jeho přímým svědkem, přemýšlí nad malbou o neurčitých zárodcích forem, o předdějinné pralátce podobající se chaosu. Snaží se hloubku historie vynést na povrch a zpodobit vznik kosmu, touží si sáhnout na vlastní podstatu vzniku hmoty, vegetace i rozpadu. Noří se hlouběji, než jeho ostatní souputníci mohou dohlédnout... V letech 1959 a 1960 pařížská galerie Facchetti uspořádala výstavy, které Šímu vynesly skutečně na Olymp. Malíř umírá na srdeční selhání v Rothschildově nemocnici 24. července 1971. V září téhož roku Národní galerie v Praze v čele s profesorem Jiřím Kotalíkem pořádá výstavu v pražském letohrádku Belveder nazvanou Pocta Josefu Šímovi. Jak už to bývá, teprve odchod ze scény může být důvodem k zaslouženému potlesku. Hrob Šímův v Čechách nehledejme. Umělec odpočívá na pařížském hřbitově. Ilustrace: Repro z knihy František Šmejkal: Josef Šíma, Odeon 1988
|