Otvírá velké vchodové dveře. Pak odemyká plechová vrata. Vyšlápneme pár schodů. Ještě železná mříž a další dveře, chodba - a konečně vstupujeme do tmavého, přízemního ateliéru. Tak tady již téměř dvacet let tvoří jeden z našich nejznámějších malířů střední generace Antonín Střížek. Člověk by čekal vysoké stropy, spoustu slunečního světla - a za léta, kdy se s jeho tvorbou potkáváme na nejrůznějších výstavách (poprvé snad koncem 80. let na slavných Konfrontacích), - také ateliér, ve kterém nebude k hnutí. Tolik obrazů tam bude.
Místo toho temná místnost, tři rozmalovaná plátna na stojanu a pár rámů opřených v chodbě... „Moc obrazů tady nemám, prodávám, a z toho žiju, cestuju, mám děti,“ vysvětluje. Malování ho živí, to znamená, překládám si, že všechny obrazy chce pokud možno rychle vystavit a prodat. Ale samozřejmě, v jeho odpovědi je kus nadsázky. Pěknou řádku obrazů má právě na výstavě v Mnichově, další desítku si zakrátko pojede vyzvednout do Číny, kde před rokem maloval a vystavoval v patnáctimilionovém městě nedaleko Hongkongu obrazy „na čínské motivy“.

Hledí do krajiny
Svou cestu do malířského i tohoto světa zahájil Antonín Střížek 22. května 1959 v Rumburku. Vyrůstal v Ostravě-Porubě, ale od svých devatenácti let, kdy se oženil, je věrným obyvatelem pražského Karlína. Tam získal v roce 1988, ještě jako student posledního ročníku Akademie výtvarných umění, svůj ateliér. Tam také přišel někdy před 17 lety známý milovník umění Daniel Dvořák - a koupil na místě šest obrazů. Pamatuje si Antonín Střížek vůbec, kdo získal ten úplně první obraz? „Josef Pleskot? Asi.“ A první Střížkův obraz, který se dostal „do terénu“, visí v Centru teoretických studií v Husově ulici v Praze, které založil v devadesátých letech Ivan Havel. „Koupili dvě labutě, které hledí do krajiny. Vědci mají hezký vztah k výtvarnému umění, tyhle dva světy se často propojují,“ dodává k tomu Střížek.
Dnes už prodané obrazy nepočítá. Patří k těm šťastným umělcům, o jejichž dílo je zájem doma i venku. I když on by to takto neřekl. Není to pro něj otázka štěstí, ale práce, kterou za sebou člověk má. Bez toho, aby člověk ukázal, že za ním stojí kvalitní dílo, by do něj žádný galerista a obchodník s uměním neinvestoval.

Malování není múza
Každý malíř přistupuje ke své práci osobitým způsobem. „Většinou musím, mám nějaký termín,“ klidně přiznává Střížek. On ostatně boří, evidentně rád, veškeré romantické mýty o umělcích svého druhu. Rozhlédne se po ateliéru, plném věcí, knih, katalogů, čajových šálků, štětců a barev, přehlédne stojany se třemi rozmalovanými obrazy. „Snažím se malovat, mít režim, ale je to těžké. Soustředění na něco nového je opravdu namáhavé. Každý umělec musí nejdřív poznat a vyjít z toho, jaký je, jak s tím, co má, naloží. Já už dnes vím, kdo jsem a co chci, ale stejně v sobě musím najít obrovskou koncentraci, když hledám objekt v obrazu a chci, aby měl napětí.“
Čtyři hodiny usilovného malování mu úplně stačí. „Opravdu to není, jak si to lidé někdy představují, múza, úžasný život, kdy se člověk zabývá jen sám sebou. Musím se do práce nutit, musím mít chuť malovat.“ Chce-li pracovat, nepije alkohol, chodí na procházky se psem, cvičí. „Snažím se každý den a zjišťuji, že na sobě musím, jakkoli to zní banálně, pořád pracovat, chci-li, aby vznikl nějaký obraz. Musím být pořád otevřený novému poznání. Když je člověk unavený a nesoustředěný, tak si věcí nevšimne.“
Antonín Střížek si nedělá dopředu skici na papír, než přistoupí k plátnu. „Mám něco v hlavě, něčeho si všimnu, třeba teď“ - ukáže k rozmalovanému obrazu - „maluji stožár, ale řeším to přímo na plátně. Jsme obklopeni moderní technikou, fotoaparáty, promítačkami, skenery, nepotřebuji si dělat záznam. A skica už má svou energii a svůj svět a mě by to svazovalo při malování. Výsledek už by byl řečený, ale v jiném materiálu. Říkal bych si pak, není ten akvarel lepší než olej?“
A co malovat? Jaké nové věci zkoušet? I o tom si povídáme. Dívám se přitom na obraz, který je na hranici abstrakce, tedy pro Střížka vlastně velmi netypický. „To je neonové město. Dostal jsem zakázku na obraz od jednoho obchodníka se žárovkami a kabely. Docela mě inspiroval, otvírám si tady tak trochu dvířka k abstrakci.“ A pak se zahledím na třetí obraz, ano, to je „typický“ Střížek. Městská scenérie, dva bílí psíci v popředí. „Tenhle už je prodaný, ale vzal jsem si ho zpátky. Předělávám ho, připadalo mi, že postrádá tajemství, napětí. Vstupuji do něj znovu a prostor se mi znovu otevírá.“
A psíci jako námět? „Když dostanu zakázku, sám si vymyslím, čím udělat kupci radost. Fascinují mě věci, které lidé milují. Nezačal jsem dělat vlaky, protože mě zajímají dráhy, ale protože jsem poznal pár lidí, kteří jim propadli.“

Mizející svět
Kromě toho stále maluje svá, jak tomu říká, „pošahaná zátiší“. To jsou ona „obyčejná“ vajíčka, demižon, kuchyňský robot. „Chtěl bych malovat něco jako nový pop art. V 60. letech reagoval na konzumní společnost. Dnes má tato společnost jiný charakter, globální, vznikají sociálně nové věci, zboží je paradoxně méně, protože všude na světě se prodávají do značné míry stejné výrobky nadnárodních gigantů.“ Čeští výrobci limonád a spousta dalších už mizí a s nimi i typické výrobky se svým designem - „a proto maluji ta vajíčka, chci mizející věci zaznamenávat“. Má však ještě i další, doslova velké plány. Rozměrná plátna, téma už je jasné: Kino. Vzpomínáte na velké poutače nad vchodem do kina, markýzy, které kýčovitou malbou lákaly diváky? „To, co zamýšlím, samozřejmě budou normální obrazy, spíš asociace, žádné prvoplánové věci. První už mám v hlavě: starší český film Ucho, a na obraze bude zátiší s lampou ze starého rádia. Další bude pointilistický, složený jen z teček. Láká mě hrát si s formami a věcmi...“ Kde to však chce dělat? Rozhlížím se bezradně po ateliéru. A on mě vede jinam.
Dům ve stejném traktu, stoupáme vzhůru, pět pater bez výtahu. A tady se otevírá úplně jiný svět. Zářivě čisté stěny, bílý gauč, prostor, světlo proudí ze stran i shora, z okna výhled na Petřín. Tady, v novém ateliéru, začne malovat, možná už za měsíc, svá velká plátna. Starý ateliér bude propříště jen skladištěm, Antonín Střížek se nechce „zbavovat“ všech svých obrazů. „Už je načase si vytvořit vlastní sbírku,“ říká. Vážně, nebo zase s nadsázkou?
Antonín Střížek
22. května 1959 narozen v Rumburku
1983 - 1988 studium na Akademii výtvarných umění v Praze
1997 - 2002 vedoucí ateliéru malby na AVU
Jeho tvorba je zastoupena například ve sbírkách Národní galerie v Praze, Středočeské galerie v Praze, v Galerii výtvarného umění v Roudnici nad Labem, v Galerii nationale d’arte moderna v San Marinu, v soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí. Je autorem opony pro Státní operu.
Žije a pracuje v Praze.