Není tu nikdo...

Kdo přechází po zápraží,
čí kroky šeptají v duši,
čí blízkost samota tuší,
kdo vchází, koho se táži?

Nikoho nevidím! Kročeje skryté
slyšet je stále, a vůně se vkrádá
v chrupotu blízkého stáda.
Kde je? Kdo o něm víte?

Kdo vrátil se na zápraží,
čí touha pod okny dýchá?
Vůně neb úsměv ticha?
Není tu nikdo. Káva se praží.

Větrnou růži...

Větrnou růži pavouk mi přede
nad čelem, mapu čí domoviny?
U nohou kotě do tlapky šedé
lupeny loví, stíhá jich stíny.

V topole holém hřadují straky,
lupeny spadly do aster keře.
Větrů a slunce přízrak křivolaký
s šepotem sahá na dveře.

Podzimní motýli

Za zdmi a za ploty,
podzimní motýli,
spolu jsme skryli se,
steskem se živili.

Poslední motýli,
za zdmi a za ploty,
závětří hřálo nás
v nadějích samoty.

Tajemní motýli,
na dlaních jeseně
v tichu jste zářili
zlatě a ruměnně.

Podzimní motýli,
ještě mi vzlétněte,
zasviťte na chvíli
touze, v tmu zakleté...
Doma

Knihu a kotě zšeřelé
mám na klíně.
Dech soboty a neděle
šumí v krajině.

Vzpomíná lampa tlumená -
a přede kotě.
Písmo a přástev ozvěna
šeptají o sobotě.

Nachýlila se nová noc,
Sedmá, odvěká.
Snad má už blízko do vánoc,
kdo ještě čeká.

Jitřní dvůr

Východu blízký nach.
Tmou bloudí vůně sena.
Čí stíny na stěnách,
Kým znamenaná stěna?

Stáj vešla do oblak,
žebř ve vidění taje.
Jde koza jako mrak,
jde v zastínění stáje,

dvůr, šedá, obchází.
Z tušené přišla dáli
se sny a obrazy,
jež zdály se, nezdály.

Jde k živým po hlase,
k ozvěnám jde se pásti.
Na hvězdy dívá se,
jak trnou nad propastí.

Ještě

Odejít v soumraku do dáli
- kdy na návrat je pozdě?
Ještě se blesky potkaly
v krvi a hvozdě.

Otmět se v předvečer jeseně
s plameny posledními,
políbit vroucně a zděšeně,
plachý prs zimy.