Dům v Petrkově, kde dnes žijí Jiří a Daniel Reynkovi a také Danielovy děti Michael a Veronika, to nejsou jenom zdi stavby - tvrze, jejíž původ sahá do šestnáctého století. Říká-li se, že prostorné stavení s vížkou a hodinami má svou duši, své tajemství, nemusí vždy jít jen o poetickou nadsázku. V atmosféře tohoto domu vnímáme zcela neidylicky přítomnost několika generací jednoho selského rodu, i když Reynkům patří teprve od roku 1866, kdy jej koupil děd Bohuslava Reynka Josef, původem z Bohušic u Světlé nad Sázavou.

Francouzské, či španělské kořeny?
Je zajímavé, že na Světelsku se jméno vyskytuje ve více počeštěné podobě Rejnek. Sám původ jména je nejasný. Koncem první světové války Bohuslav Reynek v psaní Josefu Florianovi hovoří o francouzské genealogii, ale přání bylo coby výraz tehdejšího básníkova protirakouského smýšlení nejspíš otcem myšlenky. V matrikách zjištěný dávný zápis Reňk odkazuje ke španělským kořenům. Je tedy dost pravděpodobné, že zakladatelem rodu Reynků byl příslušník nižší španělské šlechty, voják, který se za třicetileté války nebo po ní ve vylidněných Čechách usadil. Nebo sem přišel rovnou až jako kolonista? To se už nedovíme. Pro nás důležitější je duchovní spřízněnost s Cervantesovým donem Quijotem: s touto postavou se Bohuslav Reynek identifikoval a věnoval jí také velký grafický cyklus. Don Quijote podobně jako biblické postavy vstupuje do básníkova vnitřního světa a prolíná s přímým okolím, s domem, dvorem, krajinou za humny.
I přes nelehký úděl několika pokolení jeho obyvatel v minulém století si dům uchovává pokojnou magii a přitahuje téměř se stejnou silou jako básnické a grafické dílo Bohuslava Reynka a verše jeho ženy Suzanne Renaudové. Dům dnes už není - jak někdo příliš romantický v počátku šedesátých let napsal - „polorozpadlou zemanskou tvrzí“. Ty tam jsou naštěstí doby, kdy vyvlastnění majitelé museli bezmocně přihlížet jeho chátrání. Za nacistické okupace byli Reynkovi v roce 1944 z domu vystěhováni a v padesátých letech podobnému vystěhování unikli jen zázrakem. Na zdeúřední příkaz do týdne se vystěhovat, uzavřený pozdravem Světu mír!, naštěstí nereagovali - a kupodivu se nic nedělo.

Krajina duše
Bohuslav Reynek je opakem básníka putujícího - i když v životě poměrně hodně cestoval. V mládí podnikl magický výlet do Bretaně, později se spolu se ženou Suzanne Renaudovou a oběma syny na zimu stěhovali do Grenoblu, města Suzannina dětství a mládí, v létě se vraceli do Petrkova. Po návratech z cest si básník často připadal bezmocný jako brouk obrácený nějakým zlomyslným trapičem na záda a potřeboval vždy několik dní, aby se v zahradě zotavil z „jedů“ městského světa. Bohuslav Reynek byl však rovněž opakem extatického romantika - do světa své prvotní a posléze každodenní zkušenosti se vhluboval po léta, po celý svůj život. Na mši děkanského kostela v Havlíčkově (Německém) Brodě chodíval zásadně pěšky, ale v okolní krajině jej bylo možné potkat také s loveckou puškou, na koni, v zimě prý s oblibou lyžoval. Měl rád bahenní rybniční vůni při podzimních výlovech. Ojíněný les v mlze, pole pod sněhem. V pozdějších letech chodíval „statkář“ Reynek také pást malé stádo ovcí. A pouze skrze tento zvnitřnělý svět, krajinu duše, přicházel básníkovi a umělci naproti svět jiný, svět božího vykoupení a nového stvoření. A to i ve chvílích, kdy pro vepře vařil v prasečáku brambory. Suzanne Renaudová uvykala světu svého muže pozvolna. Nikdy se nezbavila nostalgie po rodném Dauphiné - proč by se ostatně měla zříkat svých kořenů. Její básně dosvědčují, jakou podivuhodnou měrou si zdejší krajinu osvojila i ona.

Nezištné a neúčelové přebývání
To, že v domě u Reynků v Petrkově nevnímáme přítomnost jen jako součást minulosti či její stín, způsobuje v nemalé míře skutečnost, že tu jsou synové Suzanne a Bohuslava Daniel a Jiří. Nejen proto, že by oba synové s náležitou pietou pečovali o odkaz svých rodičů, ale že v nich jejich v určitém zásadním smyslu nezištné, „neužitné“ a neúčelové přebývání zcela přirozeně dále pokračuje. Daniel (1928) a Jiří (1929) Reynkovi představují stejně jako jejich rodiče dva odlišné temperamenty, a i když oba mají od každého z nich něco, je Daniel více po matce, zatímco Jiří se stále víc podobá otci. Při jednom z rozhovorů se mi Jiří svěřil: „V dětství jsme si dlouho nestačili všimnout, že oba naši rodiče jsou básníci. Tatínek byl jako malíř přece jen nápadnější: ráno přicházíval zvenku, mnohdy zmrzlý, v podpaží nesl karton a měl v něm obrázek. To nám tak v sedmi osmi letech začalo být příjemně nápadné - byli jsme zvědaví a chtěli jsme si o tom povídat.“ Zjištění, že otec je básník, bylo pro něho prý šokující: „Po smrti babičky, to mi bylo kolem devíti, jsem u ní po šuplících hledal staré dopisy, protože jsem sbíral známky. A našel jsem knihu, která pro mě měla nepochopitelný název Rty a zuby. A když jsem zjistil, že jejím autorem je můj otec, až jsem se zastyděl, že jej mohlo něco takového napadnout. Považoval jsem ten název za něco nepatřičného.“ Otec synům četl pohádky, ale své verše nikdy nepředčítal. „U maminky to bylo trochu jiné. Když byla v dobré náladě, stávalo se - to se týkalo mě, trochu mě rozmazlovala -, že mi nějaké snadnější verše, které jsem byl schopen pochopit, zarecitovala. Velice pěkně, čistě, bez afektu,“ vzpomíná mladší ze synů.
Jiří i Daniel rozumějí hudbě a poezii, „na vlastní vrub“, jak říká Vladimír Holan. Daniel je citlivý a vnímavý fotograf, Jiří vynikající překladatel. Představují dvě odlišné roviny svědectví: Jiří ovládá umění být ve světě a nebýt z tohoto světa, Danielovi je vlastní být více při zemi. Oba také charakterizuje velice jemný humor a vytříbený, občas sarkastický smysl i pro méně humorné polohy našeho světa.
Zvláštní klid v domě a okolí je až dílem posledních let, v minulosti tomu tak nebylo. V době Reynkova mládí zde dojista panoval čilý ruch - bydleli zde deputátníci, ve stájích pofrkávali koně, přežvykovaly krávy nebo kvičela prasata, na dvoře křičela nebo štěbetala drůbež. V dobách, kdy všechno patřilo JZD, to bylo v podstatě stejné, jen rámusu přibylo, neboť nastala rostlinná a živočišná „výroba“. To až dnes se ve chlévech choulí několik jalůvek a na dvůr se při krmení slétá hejno holubů. Zvláštní kapitolou jsou v Petrkově kočky, jichž je zde většinou dvojciferný počet. Mají zde přirozené prostředí - zahradu, půdy, chlévy, ale nejraději se zdržují uvnitř domu, na chodbě nebo v kuchyni. Některé z nich si dokážou samy otevřít dveře tím, že vyskočí na kliku. A všechny mají svá jména - Mařenka, Facinka, Réza, Vašek, Cikán, Čert, Počasí nebo Silberstein -,
namátkou uvádím jména některých žijících i těch, jejichž kočičí život se uzavřel už před více lety. A mají nejen jména, ale také svou ustálenou a nezaměnitelnou stopu a s ní spojené vidění světa nebo odlišný vztah k návštěvníkům, které dávají prostřednictvím „médií“, tj. hlasů Daniela a Jiřího, nenapodobitelným způsobem najevo. V dobách, kdy se vozily do prasečáku pomyje z psychiatrické léčebny, čekaly je večer co večer lukulské hody v podobě masitých zbytků jídel. Loni v srpnu nějaký dobrodinec, vycházeje patrně z povědomí o výsadním postavení koček u Reynků, tajně v noci vypustil na dvůr k dosavadním dvanácti dalších dvacet, které patrně podědil a potřeboval se jich zbavit. Dlouho s nimi byla starost navíc, ale postupně je převzal do péče zvířecí útulek z druhého konce Čech.

Zahrada: Stromy
umírají vestoje
K Reynkům do Petrkova je možné se dostat z různých směrů. Lze přijet autobusem od Havlíčkova Brodu, ale to je cesta velice prozaická, ne-li fádní, neboť při ní neuvidíme z krajiny téměř nic. Nejlépe je přijet do Petrkova vlakem od Humpolce nebo od Havlíčkova Brodu. Poprvé to bylo možné už před sto lety a v dávné minulosti prý průvodčí svolával v Německém Brodě cestující těmito slovy: K Lípě, Herálci, Humpolci, nastupujte, pitomci! V tuhých zimách bylo nutné zaváté koleje často prohrabovat a sníh odhazovat lopatami. Ale letošní leden byl mimořádně mírný - některé stromy dokonce kvetly. Hnědé pásy polí se střídaly se zelenými, les dýchal, jako kdyby už byl konec března. Při dešti se na nebi vyklenula duha, protože zároveň svítilo slunce.
Teplomilná Francouzka Suzanne Renaudová nemohla drsnému počasí Vysočiny uvyknout. V době, kdy se nemohla vracet do Francie, pro ni byly petrkovské zimy obzvlášť kruté. U zdi domu na jižní straně tu vyrostla ještě za jejího života nádherná broskev, která nesla veliké žluté plody. Když jsem je viděl poprvé, před nějakými třiceti lety, v kuchyni na stole, měl jsem dojem, že je někdo musel přivézt z ciziny. Ale vypěstoval ji z pecky Bohuslav Reynek. Velká zahrada za domem už dlouhá léta vypadá jakoby ponechaná sama sobě. Stromy umírají vestoje. Pod vrcholkem obrovského modřínu poblíž domu se jednou objevilo obrovské sršní hnízdo, připomínající báň imperiálního byzantského chrámu. Jiří vzpomíná, že v zahradě byly původně cestičky sypané pískem, před domem kdysi dokonce býval francouzský parter a vzadu anglický park. Avšak všechno, co bylo moc uhrabané, otec prý rychle zrušil a rostliny v zahradě začaly divočet už za něj. „Rodiče rostliny a jejich pěstování zajímalo a bavilo, ale jejich zaujetí byla odlišná. Tatínek byl sadař, nerad se s něčím piplal, přál si, aby všechno rostlo spontánně. Maminka byla naproti tomu dost typická pěstitelka kytiček a zeleniny. To ji oslovovalo více, hrubé sadařině moc nerozuměla,“ vzpomíná starší z obou synů. V zahradě, v její zadní části, pěstovali Reynkovi před válkou chřest. Říkalo se tomu místu „šparglovna“. Pěstovat chřest není prý žádná legrace, musí se vykopat jáma hluboká a široká jeden metr, do ní se naveze koňský hnůj, který se zakryje hlínou. Několik let trvá, než zasazené rostliny zesílí a může se začít sklízet. Šparglovna vzala zasvé po nuceném vystěhování rodiny za války: Němci udělali v místě, kde se nacházela, výběh pro dobytek... Naopak zůstal uchován dřevěný altán, kam se básník uchyloval, aby si mohl odpočinout nebo měl klid. Na dochované fotografii mu v altánu sedí na klíně asi šestiletý Daniel - synové pochopitelně rádi za tatínkem do altánu lezli, protože jim něco vyprávěl nebo četl. Ale po druhé odpolední za ním už nesměli.

Reynkovské pečení
Dům Reynkových má duši, jeho duše má nezaměnitelný hlas a vnitřek domu si uchovává neopakovatelné kouzlo. Po letech umlčování a zapomnění vyšly Reynkovy sebrané spisy, vycházejí i jednotlivé knihy a různé výbory, objevila se řada knih o něm. Ve Francii vyšlo též souborné dílo Suzanne Renaudové. V posledních letech jako by naopak Petrkovu hrozila inflace, na níž sami Reynkovi nemají žádný podíl. Jak se jí bránit? Režisér Jan Nebeský vytvořil před pěti roky divadelní performanci s názvem Pečení, která se stále hraje. Jde o záznam jednoho odpoledne stráveného v přítomnosti Jiřího a Daniela Reynkových v Petrkově přenesený na divadelní scénu.
Shodou okolností vpadla při záznamu do domu zcela neplánovaně mladá novinářka, která dostala za úkol udělat rozhovor do novin, a o básníkovi toho příliš nevěděla. Zpočátku kladla - eufemisticky řečeno - hodně naivní otázky, ale prostředí si ji podmanilo do té míry, že nakonec seděla a mlčela, popíjejíc s ostatními víno. V představení čtou slova Daniela Reynka a Jiřího Reynka zčásti herci, místy je jejich hlas slyšet ze záznamu. Novinářku hraje v představení pochopitelně herečka, a nechce se věřit, že její part napsal „sám život“. V závěru se obecenstvo dělí o koláč upečený podle petrkovského receptu během představení a jehož vůně dotváří důvěrnou, milou atmosféru. Ne každé setkání se v petrkovské tvrzi povede, ale jde o to, abychom se při reynkovském „pečení“ neocitli v podobném postavení jako ona mladá adeptka žurnalistiky.

Autor je básník, kritik a překladatel
Foto Otakar Pajer

Básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu, zemřel tamtéž
28. září 1971. V rozpětí téměř šedesáti let vydal více než deset básnických knih, od prvotiny Žízně po Odlet vlaštovek z roku 1971. Od roku 1914 spolupracoval s Josefem Florianem ze Staré Říše, pro kterého překládal z francouzštiny (Péguy, Claudel a další) a z němčiny - objevitelské jsou především překlady poezie Georga Trakla. Malovat začal záhy, po roce 1910, vedle linorytů z dvacátých let, uhlů a pastelů z let třicátých, které vznikaly rovněž při pobytech v Grenoblu, tvoří nejrozsáhlejší část jeho díla grafika. Grafické tvorbě se věnoval zhruba od druhé poloviny třicátých let. Se svou ženou Suzanne Renaudovou se oženil v roce 1926, měli syny Daniela (1928) a Jiřího (1929).

Básnířka Suzanne Renaudová se narodila 30. září 1889 v Lyonu, dětství a mládí prožila v Grenoblu, kde také studovala na tamní univerzitě. V roce 1922 vydala svou první sbírku Zde tvůj život; rok nato za ní přijel do Grenoblu Bohuslav Reynek, aby ji požádal o svolení přeložit její knihu: její český překlad vyšel v roce jejich svatby (1926) v edici Sešity poezie, kterou básník vydával vlastním nákladem v Petrkově. Po narození synů manželé střídavě až do roku 1936 pobývali v Čechách a ve Francii. Po válce se do Francie dostala poprvé a naposledy v roce 1947. Z dalších básnických knih je třeba připomenout Křídla z popele (1932), Dveře v přítmí (1947), Chvála oběti (1948). Verše z padesátých let jsou zahrnuty ve sbírce Neviditelný úsvit. Do francouzštiny překládala českou lidovou poezii. Zemřela 21. ledna 1964 v Havlíčkově Brodě.