Posvátným údolím
k Machu Picchu
Nejvíce dochovaných památek incké architektury je soustředěno severně od Cuzka, v Posvátném údolí řeky Urubamby. A jako vrchol stavitelského umění se na hřebeni hory Machu Picchu nalézá stejnojmenné „Ztracené město Inků“.
Posvátné údolí zvané Vilcanota je oblast ležící necelých 30 kilometrů severně od Cuzka v úrodném říčním údolí s příjemným klimatem v nadmořské výšce o 600 metrů nižší než leží Cuzco. Jméno údolí, řeky a pravděpodobně celé oblasti je odvozeno od slova Vilcapampa, které lze přeložit jako pampa, kde roste huilca. Huilca je strom rostoucí v subtropickém pásmu. Jeho semena se používala k léčebným účelům a měla i narkotické účinky, vyvolávající u kněží a čarodějů extatické stavy. Místa, kde se tyto stromy nacházely, byla proto pro incké společenství velmi důležitá.
Posvátné údolí je dnes hustě osídlená oblast s městečky a vesnicemi, jejichž obyvatelé se zabývají převážně zemědělskou činností a pohostinskými službami nabízenými turistům. Historickými atrakcemi jsou pozůstatky starých inckých pevností, které se nacházejí ve vysokohorském skalnatém terénu vysoko nad současným osídlením. Cesty k nim vedou po úzkých pěšinách, kudy mnohdy projde pouze jeden člověk. Vinou se vysoko po strmých svazích nad řekou Urubambou a šplhají prudce vzhůru po vytesaných schodištích spojujících jednotlivé terasy. Nejznámějšími z inckých pevností díky své velikosti a míře zachování jsou Pisac, Ollantaytambo a Chinchero.

Incká pevnost Pisac
Zříceniny pevnosti stojící na skalním ostrohu mezi řekami Chongo a Urubamba byly odkryté v roce 1934. Vypínají se na trojúhelníkové skalní plošině o 600 metrů výše než stejnojmenná vesnice s dvěma tisíci obyvateli. Pisac je důležitá zemědělská oblast známá svými terasovitými poli, která se táhnou po jižním a východním svahu hory. Základem každé terasy byla kamenná zeď vysoká od 2,5 do 5 metrů, za ní byl ve třech vrstvách navršen materiál. Nejprve drenážní vrstva z kamenů, na ní místní jílovitá zemina a jako poslední úrodná vrstva ptačího trusu - guána, dováženého z ptačích ostrovů u peruánského pobřeží. Šířka teras se pohybovala od dvou do pěti metrů a závisela na příkrosti svahu. Úrodnost takto založených teras se nezměnila ani po staletích. Indiáni je využívají k pěstování obilí dodnes. Důmyslným zavlažovacím systémem byli Inkové schopni regulovat přítok a odtok vody na jednotlivé terasy tak, aby pole nebyla ohrožena erozí nebo podemletím.
Nejzachovalejší částí pevnosti je sakrální část s Intihuatanou, která je přibližně čtyřikrát větší než obdobná v Machu Picchu. Intihuatana, čili kámen, který poutá slunce, byl důležitou součástí všech svatyní zasvěcených slunci, měsíci a hvězdám. Intihuatana byla údajně udělána z jednoho velkého kamene tak, že byl v horizontální rovině odříznut jeho vršek. Uprostřed byl ponechán pravoúhlý kolmý sloupek o výšce asi 30 centimetrů. Význam Intihuatany se vysvětluje různými způsoby. Některé prameny mluví o určitém druhu slunečních hodin, místní obyvatelé vyprávějí, že ke kamenným trnům uměli kněží přivázat slunce v červnu, v době slunovratu, kdy přicházela zima, a přinutit je tak, aby se vrátilo zpět.
V blízkosti Intihuatany jsou patrné stěny Slunečního chrámu a větší množství stěn menších chrámů se systémem funkčních vodních kanálů.

Ollantaytambo
Město Ollantaytambo, ležící 75 kilometrů severozápadně od Cuzka v nadmořské výšce 2880 metrů, je na rozdíl od Pisaku živoucí a nejzachovalejší ukázkou incké architektury. Název města a nad ním se vypínající pevnosti vznikl podle pověstí v polovině patnáctého století na základě příběhu o lásce inckého generála Ollantaya a Kusi Qoyllur (Šťastné hvězdy), dcery inky Pachacúteka Yupanqui, zakladatele pevnosti. Protože Ollantaya nebyl inkou (tedy šlechticem), byl jako její případný ženich odmítnut. Zvedl proti inkovi povstání, jehož centrem byla Tampu, část Ollantaytamby, a prohlásil se za inku. Jeho povstání bylo potlačeno a sám byl uvězněn v Cuzku. Až po smrti Pachacúteka nový inka povýšil Ollantaya do šlechtického stavu, povolil sňatek a přiznal dítěti, princezně Imě Sumaq, která se mezitím Kusi Qoyllur narodila, statut manželského dítěte. Na počest statečného inckého kapitána stojí dodnes na náměstí Plaza de Armas jeho socha.
Ještě jednou sehrála pevnost Ollantaymbo důležitou roli v dějinách Inků. Bylo to v roce 1536, kdy se tam uchýlil Manco inka, když utíkal po porážce u Sacsayhuamanu před svými španělskými pronásledovateli. Místo leželo na hranicích inckého státu mezi úrodným údolím Urubamby a nehostinnými oblastmi deštného pralesa. Mělo strategicky významnou polohu, relativně malý počet vojáků mohl pevnost ubránit. Manco odrazil první útok Španělů, vedený Hernandem Pizzarem, tak, že otevřením zavlažovacích kanálů zaplavil planinu pod pevností, dalšímu útoku však již vzdorovat nemohl. Opustil Ollantaytambo v roce 1537 a ustoupil do pralesní oblasti Vilcapampy.
Ollantaytambo nemělo jen vojenský význam, bylo zejména sakrálním místem. Centrem byl Sluneční chrám, na jehož prostranství se dochovala zeď složená z šesti monolitických obdélníkových kvádrů, každý o váze 15 až 20 tun. Největší z nich je čtyři metry vysoký, dva metry široký a je do něj vytesán reliéf schodiště. O něco výše, nad dvěma horizontálními řadami zdí, jsou do skály vytesána kamenná sedadla a nacházejí se tam pozůstatky základů věží.
V okolí je mnoho obvodových zdí dvoupodlažních domů. Centrální prostranství je obehnáno hradbami, na nichž je patrné, že v době dobývání byly teprve ve výstavbě a již nikdy nebyly dokončeny. Dodnes jsou dobře zřetelné stopy po dopravě kamenů z blízkého kamenolomu. Přes řeku byly kameny údajně dopravovány tak, že byl okolo kamenného kvádru odkloněn její tok. Poté byly posunovány po rampách, dosud viditelných z vrcholu pevnosti. Stavitelskou činnost Inků dokládá i řada opracovaných kamenů, které již nedosáhly svého cíle a zůstaly po staletí ležet na místech, kde je stavbaři zanechali. Říká se jim „unavené kameny“ a jsou stejně tak jako úzké kamenné uličky Ollantaytamba němým svědkem starých časů.

Chinchero
Půvabná vesnička ve výšce 3762 metrů, nazývaná Rodiště duhy, leží na cestě údolím k Machu Picchu. Většina z dvou tisíc obyvatel žije v původních, po předcích zděděných malých domcích omítnutých jílem. Úzké uličky vedou strmě k náměstí, kde v popředí stojí malebný koloniální kostel. Kostel i stavby lemující obdélníkové náměstí byly postaveny na pozůstatcích základů inckých staveb. Náměstí ohraničuje kamenná zeď s dvanácti lichoběžníkovými výklenky, z nichž každý je vysoký dva metry. Byly prý využívány k uložení a vystavení mumií předků, kterým tam bylo též předkládáno jídlo a pití. Paláce vystavěné Inky v roce 1480 byly zničeny požáry založenými v době dobyvatelských španělských výpadů ještě předtím, než inka Manco definitivně opustil Posvátné údolí. Na náměstí se každou neděli konají trhy, které jsou převážně směnným obchodem zemědělských plodin a řemeslných výrobků.

Machu Picchu
- Stará Vilcapampa
Machu Picchu bylo oficiálně objeveno v červenci 1911 americkým historikem Hiramem Binghamem. Podle pramenů však místní obyvatelé toto místo znali a v době objevení byly některé jeho terasy využívány několika rodinami indiánů k zemědělským účelům. Bingham při svých výzkumných cestách do Peru hledal poslední útočiště Inků - město v džungli nazývané Victos, kde žil poslední z inckých vládců Tupak Amaru. To se mu také podařilo. Avšak ruiny města, zarostlého subtropickou džunglí, nebyly tak úchvatné jako již dříve „objevená“ zachovaná Stará Vilcapampa, později označovaná jako Machu Picchu. Zachovalé terasy, stavby a náměstí byly nejzajímavějším výsledkem archeologicky motivované výpravy, která se uskutečnila v roce 1911. Teprve v roce 1948 se ale zrodil pojem Ztracené město Inků a legenda o městě ležícím na úbočí hory Machu Picchu, což v překladu znamená Velká hora. Podle indiánských pověstí bylo místo pro výstavbu Staré Vilcapampy vybráno s ohledem na jeho sakrální charakter.
Machu Picchu leží na úpatí skalního výběžku hory Huayana Picchu (2743 metrů n. m.), která představovala hlavu pumy chránící město z východní strany. Směrem do údolí řeky Urubamby bylo hlavní náměstí zaštítěno skálou, která představuje kondora s roztaženými křídly.

Posvátné náměstí a chrám
Tří oken
Nejzajímavější budovy se nacházejí na západní straně města. Na vrcholku výšiny, pod níž se v sedmisetmetrové hloubce klikatí řeka Urubamba, je hlavní svatyně Itihuatana s pravidelně opracovaným kamenným sloupkem. Tento neporušený symbol uctívání slunce je důkazem, že do Machu Picchu nikdy nevkročila noha španělských dobyvatelů. Sestoupíme-li po schodištích jižním svahem, dostaneme se na prostranství hlavního náměstí, označovaného jako Posvátné. Je zarostlé nízkým travnatým porostem, který udržují v patřičné výšce stádečka lam. Ze západní části na něj shlížejí okna Hlavního chrámu se sedmi výklenky, který pro svou dokonalou konstrukci byl původně považován za palác hlavního kněze. Později byl spíše označován jako mauzoleum, s kamennou lavicí uvnitř, používanou údajně pro ukládání mumií. Patrné je poškození pravého zadního rohu, které je způsobené sedáním podloží, nikoliv nedokonalostí stavby. Napravo od Hlavního chrámu stojí chrám Tří oken. Podobně jako Hlavní chrám má jenom tři zdi, čtvrtá strana je otevřená. Základy chrámu tvoří obrovské kamenné bloky, které jsou u bočních stěn spojovány v tupém úhlu. Výška přední stěny s okny měří od spodních teras po hranu okenního otvoru téměř čtyři metry. Okna byla vytvořena tak, že jejich spodní části byly vyřezány přímo do bloků bílé žuly, které tvoří zeď. Když si představíme, že Inkové neměli žádné měřící přístroje, pracovali kamennými nástroji a bronzovými sochory a k hlazení povrchu používali vodu a písek, pak jsou tato dokonalá architektonická díla, která přetrvala staletí, dokladem jejich houževnatosti a důkladnosti.

Skupina Slunečního chrámu
Skupina Slunečního chrámu sestává z polokruhovité stavby s centrálním vystupujícím kamenným oltářem a z obytného komplexu s věží, který je spojen s chrámem terasou na úrovni druhého podlaží. V podzemí věže, ve skalní jeskyni, označované jako královská hrobka, jsou dokonale hladce opracovaná dvě schodiště se třemi a čtyřmi schody zakončená malou oltářní plošinou. V okolí byly nalezeny výklenky, do kterých byly usazovány mumie. Sluneční chrám měl dvě lichoběžníková okna, umístěna ve stěnách směřujících do údolí tak, aby jimi mohly vnikat paprsky slunce pouze v době letního a zimního slunovratu. Třetí okno je větší a jeho význam je sporný. Mohlo se jednat o rituální okno, zakrývané zlatou okenicí přinesenou z Cuzka, na které bylo zavěšováno zlaté slunce.

Jak se v Machu Picchu stavělo
Jednou z mála obytných budov, které byly restaurovány ve své původní podobě, je chýše správce pohřební skály, stojící u hlavní přístupové cesty nad jihozápadním systémem zemědělských teras. Dům má okna nasměrovaná do údolí a restaurovanou doškovou střechu. Z ostatních domů jsou zachovány pouze obvodové zdi a štítové stěny. Budovy jsou převážně obdélníkového půdorysu, seskupené do čtvercových bloků s vnitřním dvorem. Vchody do obydlí mají lichoběžníkový tvar ukončený kamenným překladem, který někde sestává ze dvou a více kusů kamenů. U některých staveb je tvořen monolitem o váze až tři tuny. Ve štítové stěně jsou zapuštěny kamenné trny válcovitého tvaru, které z venkovní strany přečnívají zdivo asi o třicet centimetrů. Kolíky sloužily k připevňování vaznic, na které se uvazovaly došky, vyráběné z trávy nebo větviček. Vaznice byly ještě uvazovány ke kamenným poutkům, která byla zapuštěna v lomenici. Jedná se o ploché kameny s otvorem. Otvory byly údajně vyvrtány bambusem, který se prudce otáčel v dlaních a do vznikající jamky se přilévala voda s pískem.
Téměř ve všech domech jsou ve vnitřních kamenných zdech výklenky přibližně 90 cm vysoké a 60 cm široké, které sloužily k ukládání potravin a dalších věcí nezbytných pro domácnost. Na vnitřní straně stěn byly zabudovány i kamenné kolíky, které se používaly jako háky na zavěšování nebo k upevňování ručního stavu. Tkaní látek a pletení oblečení z lamí a ovčí vlny patří k nejrozšířenější činnosti andského obyvatelstva dodnes. Není žádnou zvláštností potkat na horských stezkách muže nebo ženu, jak za chůze plete nebo navíjí vlnu na malý dřevěný člunek.

Původ Machu Picchu
O tom, jak a proč bylo založeno Ztracené město Inků, bylo vysloveno mnoho názorů a hypotéz. Všechny jsou ale opřeny pouze o lidová vyprávění, která se předávala z generace na generaci, nebo vycházejí ze zápisků učiněných Španěly či jejich potomky po příchodu do Jižní Ameriky. Nezvratná fakta mohly přinést jen výsledky archeologických vykopávek, které slouží jako základ pro objasnění a dokreslení domněnek. Inkové si předávali informace pouze pomocí uzlíků a provazů zvaných „kipu“, což byl systém spíše určený k vyjádření velikosti majetku, případně počtu nepřátel.
Neexistuje tedy žádný vlastní písemný záznam o způsobu jejich života a znalostech. Díky stavitelskému umění a šlechtitelské dovednosti, což obojí vyžaduje velice dlouhou dobu, se usuzuje, že incká civilizace se rozvíjela staletí a možná i tisíciletí.
Ale vraťme se k legendám. Svůj původ Inkové odvozují od Amautů, kteří vládli v peruánských Andách před Inky. Jim se také připisují některé dovednosti, zejména v oblasti stavebnictví, které byly Inky převzaty. Amauté museli vzdorovat náporu kmenů přicházejících z jihu od jezera Titicaca. Za vlády krále Pachacutiho byli Amauté definitivně poraženi a stáhli se do míst, kde byl „pohostinný dům s okny“. Tento dům byl později ztotožněn s Hlavním chrámem, který je jednou z nejmasivnějších a nejdokonalejších centrálních staveb v Machu Picchu. Údajně byl v Machu Picchu pohřben v podzemí Slunečního chrámu i král Pachacuti. Narodil se tam též Manco Capac, první vládce, kterému se začalo říkat inka. Manco dal údajně postavit v místě, kde se narodil, „kamennou zeď se třemi okny“ na počest svých předků. Chrám tří oken, Hlavní chrám a Sluneční chrám s podzemní hrobkou jsou jediné doklady, z nichž je možné usuzovat, že současné Machu Picchu bylo kdysi útočištěm pro amautský civilizovaný národ, původně nazývané Tampu-tocco, a zároveň hlavním městem za vlády inky Manka, slavná Vilcapampa. Zdali tomu tak opravdu bylo, zůstane pravděpodobně nadlouho a možná navždy nedořešenou otázkou, přitahující svou tajuplností archeology i turisty. Krása a jedinečnost Machu Pichu a úchvatná scenerie And jsou nezapomenutelným zážitkem, který nutí každého zamyslet se nad mírou dokonalosti incké civilizace.