Sochařství Quida Kociána (1874 - 1928), českého secesního sochaře, je poznamenáno nádechem smutku. Smutku nepředstíraného, hlubokého a povznášejícího. Svět není maškarní bál Kocián byl průvodcem po vlastním nitru. Křehkém nitru přecitlivělého muže. Jeho svět nebyl maškarním bálem. Psychická osnova bolesti mu byla vrozená. Ale ano, býval také veselý, ale to mladistvé veselí jako by odložil v hospůdce na pražském Betlémském náměstí, když byl studentem sochařství Myslbekova ateliéru. Ta hospůdka nesla hrdé jméno Monako a scházívali se tam studenti Akademie, aby si posteskli na svého profesora, vážného patrona veselí zcela nepřístupného. Myslbek byl přísný nejen na své žáky, ale jak se tradovalo, také na pražské policajty. Uznávaný sochař měl zvyk chodit zásadně po obrubníku. Musel-li z něho ukročit, jako by vstupoval do kaluže. Snad každý z tehdejší, maloměstským životem žijící Prahy to věděl, jenom jeden nový strážník s fedrpušem za kloboukem nikoliv. Jedno letní ráno vyšel Myslbek ze svého bytu na Novotného lávce a důstojně kráčel „po svém obrubníku“. Zády k přicházejícímu sochaři stál však v cestě policajt. Myslbek k němu došel, neobešel ho, zastavil se, píchl holí do uniformy a zařval: „Tak bude to!“ Strážce zákona se lekl, uskočil stranou a zasalutoval. Myslbek beze slova přešel a dál se věnoval svému obrubníku. Napříště ho prý strážník zdravil již z dálky s uctivou úklonou... Student Kocián Myslbeka přímo zbožňoval. Visel mu na rtech a jeho slova mu byla písmem svatým. Byl šťastný a vedle Myslbeka se cítil silný. V ateliéru, kde Kocián na Akademii pracoval, stála Myslbekova Hudba pro Národní divadlo. Kocián modeloval svou Šárku: dívku v bílé říze, s provinilým a smutným pohledem. Jenže smůla nechodí po horách... Velmi čtený a oblíbený časopis uveřejnil názor jistého novináře, že v porovnání s Hudbou je Šárka zdařilejší, že se opět potvrdilo úsloví, že někdy žák předčí svého mistra. Poněkud nekritický profesor se rozlítil, a místo aby žádal satisfakci od novináře, vyloučil Kociána ze školy. Mladíka zaplavil neviditelný proud slzí, které bolí více než jejich viditelný splav. Odchod z Akademie pro něho byl nejčernějším dnem života. Cítil se ponížený a nespravedlivě potrestaný. Najal si na Moráni ateliér, ale Praha mu byla najednou stálou připomínkou zklamání. Zatrpklý Prahu opouští a přijímá místo profesora na hořické škole, kterou v roce 1893 absolvoval a ze které plný nadšení a důvěry ve svého příštího učitele odjížděl do Prahy... Hořická předehra Učitelé měšťanské školy rodného Ústí nad Orlicí už dávno, celé roky radili otci, aby s Quidem nepočítal do krámu se střížním zbožím, který rodiče úspěšně provozovali na náměstí, ale aby se někdo včas ujal Quidova kreslířského talentu. A tak po dvou letech na ústecké měšťance putoval mladý Kocián, celý v černém svátečním obleku, do podkrkonošského městečka na c.k. Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Byla tehdy jedinou, a vyhlášenou, školou tohoto typu ve střední Evropě. Přesun pouhých šedesát kilometrů z Ústí do Hořic byl snad nejdůležitější krok v jeho životě. Drápkem se zachytil a jeho talent se potěšitelně rozvíjel. Spíš však řemeslným směrem. Škola neměla v programu vychovávat umělce, ale odborníky pro rakouský kamenoprůmysl. Ostatně tento stín si hořická škola nese či vleče s sebou celých sto dvacet let. Získal jsem fotku, dříve se výstižněji říkalo podobenku, studenta Kociána, pořízenou v den odchodu z Hořic. Zavedl jsem s ní rozhovor. Usmíval se na mne mladý muž milé tváře s jemným knírkem. Klobouk frajersky do týla, velká černá mašle pod krkem v tvrdém límci podle někdejší módy. Fotka byla pořízena ve sváteční chvíli. Quido odcházel po kamenném schodišti ze školy, která mu dala pevný základ jak řemesla, tak i sebevědomí. Mířil do Prahy. Kam jinam než na Akademii k Myslbekovi. Jiná škola a jiný učitel sochařství jako by v Čechách prostě nebyli. A mladý Kocián se do Myslbekova ateliéru velmi těšil. Ne, jistě se nenadál tak dramatického konce svých studií. Odchod z Prahy, centra uměleckých snah probouzejícího se národa, ho nutně ovlivnil. Trpěl, ale již se rozhodl. Tehdy na něho padla i tíha uživit rodinu, bydlící dosud v Ústí nad Orlicí. Rozhodl se rázně. Postavil domek s ateliérem a stává se občanem Hořic. Jeho rozhodnutí dát Praze navždy sbohem přineslo rodině jistě uklidnění a pohodu, jemu však naopak. Třináctá komnata Nikdy se nesmířil s pražským odchodem a život na malém městě ho spíš deptal, než aby mu dával tvořivou sílu. Ve škole patřil mezi uznávané profesory, ale jeho zdravotní stav se zhoršoval. Deprese přicházely častěji, až musel učitelské místo opustit a odejít do soukromí. Nepřestává pracovat, jako by chtěl dokázat, že je pořád někdo. Jeho modelování je však stále pesimičtější. Daří se mu vyjádřit vnitřní bolest. Příběh s Myslbekem má dnes pro nás dvojí tvář. Víme, že velký Myslbek se nakonec Kociánovi omluvil, když zhlédl jeho sousoší Mrtvého Ábela, které vyhrálo soutěž, což by mohlo Kociána nakonec usmířit, ale víme také, že Kocián též udělal model Myslbekova pomníku, který nakonec nebyl realizován. Ten model však mluví za vše: jako by autor chtěl velikána znectít a vysmát se mu sochařským způsobem. Myslbek v tomto podání je směšná figurka a jeho tvrdá podoba vyznívá do karikatury. Pokud se chtěl Kocián pomstít, učinil tak jako sochař, bez jediného slova. Zdá se, jako by neměl odvahu opustit svou výtvarnou samotu. Neměl odpůrců, ale neměl také následovatelů. Ukrýval svůj smutek do modelace sochy a jejích detailů. Zašifroval natrvalo žal jako cennost, která musí být ochraňována, aby mu nebyla uloupena. Jeho práce jsou škvírami pro nedovolené nahlédnutí do jeho třinácté komnaty. Jeho sochařství prožívá lidské utrpení, přestává být kratochvílí vyvolených. Etapa, kterou nastartovali Rodinovi Občané z Calais a měla pokračování v sociálně pojatých skulpturách Belgičana Permekeho nebo později v trpících dílech Francoise Riehierové, se obohatila Kociánovou hřivnou bolesti duše. Dostal zvláštní povolení vstupu tam, odkud se dosud nikdo nevrátil, do tajemství smrti. Protože proletěl jako meteor nemající následovníků, stal se ostrůvkem v moři evropského umění, kolem něhož proplouvají zaoceánské parníky bez povšimnutí a zájmu. Literární půvab vysilujících témat Kociánových má příchuť těžkého vína podávaného v číši z českého křišťálu. Čas svobodně míjí, kalendář odkapává dny a doba odpouští poraženým. Quido Kocián žil v době převratů, tápání, bouřlivých vlivů a střídání generací. Kráčel svou cestou, hlasy doby přehlížeje. Jen tak se mohl řídit kompasem vlastních vzrušení. Když jsem v devadesátých letech minulého století učil na FaVU Vysokého učení technického v Brně a došel v přednáškách k problémům sochařského portrétu, objevil jsem práce německého sochaře Messerschmidta, který si liboval ve šklebech a deformacích obličeje. Často dosáhl až jisté odpudivosti. Dával jsem ho žákům za negativní příklad, kam až se může sochařství dostat. Messerschmidt prý nakonec skončil sebevraždou. Nedá se vyloučit, že Kocián v posledních letech svého působeni v Hořicích se blížil stejnému osudu, kdy jeho přecitlivělá duše byla zkoušena častými depresemi. Tvořil, jako by zvolna listoval ve svém rozbolavělém nitru a vydával svědectví o těžko snesitelné trýzni. Smutek, který nelze sejmout Druhé jeho životní téma byla hudba. Sama nehmotná, každým večerem pomíjející v koncertních síních, aby se mohla znova připomínat, ho lákala. Jak by také ne, jeho bratranec Jaroslav byl přece houslista. Při studiích v Praze bydleli spolu. Jaroslav byl žákem Otakara Ševčíka, a nebyl to žák ledajaký. Ševčíkovi neutekla jediná notička, když jako by nepřítomen fyzicky, s očima zavřenýma, poslouchal Jaroslavovy etudy. Malé Ústí nad Orlicí mělo štěstí na dva velké umělce. Sochaře a houslového virtuosa. Jaroslav dobýval koncertní síně světa a byl odbornou kritikou řazen hned vedle Jana Kubelíka. Quido dozrál natolik, aby vytvořil nejkrásnější sochu české secese: Mrtvého Ábela. Dnes stojí před okny hořické školy jako klenot, i když ve své době byl porotami odmítán a podceňován. Jsem přesvědčen, že reprodukce biblického příběhu bratrovraždy musí být všude a samozřejmě tam, kde padne slovo o secesi. Celé čtyři roky jsem jako student hořičské školy denně chodil kolem Mrtvého Ábela poslouchat poválečné kantory. Vzpomínám si, že ani jeden z nich se o Kociánovi nezmínil. Snad v Hořicích v té době nastupujícího socialismu nebyl Kocián v kurzu. Brali zřejmě jeho výsostnou práci jako školní inventář, jako zábradlí u schodiště či smeták opřený o kýbl s vodou. Že se Kocián smutku nevyhýbal, dosvědčí i jeho pomník skladateli Bendlovi na křižovatce u Špejcharu v Praze. Nemusím vědět, kdo pomník dělal, stačí, když si ho obejdu. Nadživotní velikost portrétu je podpírána figurami tvořícími prstenec zahalovaného smutku. Nikdo jiný by pražský Bendlův pomník nebyl schopen takto předložit veřejnosti. Po návštěvě Hořic jsem se objednal v Ústí nad Orlicí. Jaké překvapení! Ústečtí s nadšením připravují Kociánovo muzeum. Budovu už mají, chystají se většinu jeho děl odlít do bronzu a přihlásit se k němu jako ke slavnému rodákovi. Vznikne galerie, ve které budou znít housle. Jejich tóny budou klouzat po bronzovém povrchu soch. Vznikne sbírka, kterou bychom raději nazvali radostnou, i když smutek z Kociána už nikdo nesejme. Reprodukce: katalog výstavy Quida Kociána v Obecním domě v Praze, 2005
|