Muž, který maloval, jako když zpívají ptáci
Boris Dočekal  
SANQUIS č.52/2007, str. 46

Dům a zahrada v Giverny nemohou zapomenout na Clauda Moneta. Francouzská Normandie se pyšní několika pozoruhodnostmi. Tou největší je vysoko nad moře se tyčící klášter Mont Saint-Michel, pak úžasné bílé útesy v Etretatu a gotická katedrála v Rouenu.

Normandie je ale také oblastí, v níž lze doslova na každém kroku najít půvabně upravený park či zahradu. Tou nejnavštěvovanější je zahrada Clauda Moneta v malé vesnici Giverny, v západním cípu Normandie, pouhých sto kilometrů od Paříže.

Zahradu v roce 1966 věnoval malířův syn Michael pařížskému Musée des Beaux-Arts, které se postaralo o její obnovu - zejména po druhé světové válce totiž hodně utrpěla. I to je zřejmě důvod, proč se tu za den vystřídají tisíce návštěvníků z celé Evropy či Japonska a Spojených států. Každoročně jich přijede půl milionu - chtějí vidět místa, která důvěrně znají ze slavných Monetových obrazů. Poznávají zákoutí rozkvetlých květin i koberce leknínů na jezírku ve spodní, „vodní“ části zahrady. Ta podoba je tak věrná, až člověk skoro očekává, že někde ve stínů vrb stojí jeden z největších světových malířů a se štětcem a paletou v rukou se sklání nad plátnem na dřevěném stojanu. Tady jako by se zastavil čas; ten pocit občas ruší jenom zvuk auta projíždějícího po silnici, která bohužel rozděluje obě části zahrady. Francouzi tu nepříjemnou situaci vyřešili tmavým podchodem, připomínajícím ztemnělé vstupy do starého pařížského metra.
Claude Monet (1840 - 1926) byl patrně nejvýraznějším malířem impresionismu, stylu, jenž se na hony vzdálil tehdejšímu akademickému realismu. Nová generace malířů neusilovala o vymalování skutečnosti až do posledního detailu, upřednostňovala zachycení nálady, prchavého dojmu. Na jejich plátnech nehrál hlavní roli tvar, ale světlo. To jim umožnilo opakovaně malovat stejný námět - Claude Monet například vytvořil třicet obrazů průčelí rouenské katedrály. Každý obraz je jiný, protože je maloval večer, v poledne, ráno, za svitu slunce, za deště... Ještě početnější je jeho série právě z givernské zahrady.
Monet - stejně jako August Renoir, Edouard Manet, Edgar Degas, Camille Pissarro a další představitelé impresionismu - se dlouho setkával s výsměchem nejen běžného publika, ale i tehdejší kritiky. Léta se jim - snad kromě Maneta - nedařilo proniknout na prestižní pařížský Salon a jejich vlastní výstavy končívaly fiaskem. Prosadit se jako malíř a uživit nejprve sebe a pak i manželku a syny Jeana a Michaela byl pro Moneta téměř nadlidský úkol. S jeho rodinou a soukromým životem však úzce souvisí zahrada v Giverny...
Poprvé se ženil v roce 1870, ale po devíti letech jeho žena Camille umírá. Monet se postupně sbližuje s manželkou jednoho pařížského milovníka umění. Necelé dva roky po smrti své první ženy začal malíř s Alicí Hoeschedovou žít, ale vzal si ji jako vdovu až o devět let později; rozvod tehdy nepřipadal v úvahu. Do Giverny se i s Alicinými dětmi nastěhoval v roce 1883. Už tenkrát u pronajatého domu začal budovat na zpustlém pozemku svou zahradu. V roce 1890 Monet, když už se mu podařilo vybřednout z bídy, dům koupil a postavil tam i ateliér.
Roky strávené v Giverny byly v malířově životě nejšťastnější. Obklopen početnou rodinou tu maloval - zvláště partie zahrady, kde vybudoval japonský most, jezírka a zasadil různobarevné lekníny. Na sklonku života, kdy ho už trápil oční zákal, tvořil v novém ateliéru. Dnes v něm vystavují desítky reprodukcí a kopií jeho slavných pláten, včetně pověstných Leknínů.
Pouhé kopie bohužel visí i v domě, kde v roce 1926 spoluzakladatel impresionismu zemřel. Velký salon, několik ložnic, do žluta laděná jídelna, kde okolo stolu sedávala nejen rodina, ale i početní přátelé, kteří do Giverny často přijížděli, a hlavně půvabná kuchyň s obrovskými kamny, soupravou měděného nádobí a obklady s jemným modrým dekorem. Dnes je malířův dům přístupný veřejnosti, pokoji procházejí lidé z celého světa...
Kdo si chce opravdu vychutnat půvab Monetovy zahrady, počká si až na poslední hodinu před jejím uzavřením. Velké skupiny i rodiny s malými dětmi náhle zmizí v autobusech a autech a na cestičkách člověk jen tu a tam potká zamyšleného turistu. A pak najednou místo změti jazyků zaslechne ptačí zpěv. Je to tak trochu symbolické loučení se zahradou a hlavně s umělcem, o němž kdysi jeden z kritiků prohlásil, že maluje, jako když zpívají ptáci.



obsah čísla 52 ročník 2007





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA