O geriatrii se mezi odborníky říká, že její zlatá léta u nás nastala na počátku 80. let, v době, kdy jste začínala. Běžně ale přece jen nepatří mezi atraktivní obory. Proč jste si ji vybrala?
Dělala jsem aspiranturu z genetiky v Biologickém ústavu, ale protože jsem vždycky měla zájem o klinickou medicínu, chodila jsem současně na kliniku prof. Josefa Charváta, kterou v té době už vedl prof. Vladimír Pacovský. Medicínu jsem skončila v roce 1977, čtyři roky jsem pak byla na aspirantuře, a když jsem obhájila aspirantskou zkoušku a rozhlížela se po nějakém klinickém místě, zrovna byla volná geriatrie. Zkusila jsem to.

Jak je vlastně věda o chorobách lidského stáří stará?
Počátek moderní geriatrie v zahraničí spadá do Anglie třicátých, čtyřicátých let 20. století. Šlo o průkopnické práce Marjorie Warrenové, která se svým týmem ukázala, že pokud se lidem ve starobincích věnuje medicínský tým, diagnostikuje nemoci a poruchy, které se pak léčí, část z nich se zase může vrátit do běžného života. U nás se geriatrie začala profilovat od poloviny 70. let právě u prof. Pacovského. On také založil Kabinet gerontologie a geriatrie v rámci Institutu lékařů a farmaceutů. Postupně se podařilo ustavit i samostatný obor geriatrie se specifickým tříletým vzdělávacím programem. Ještě později se geriatrie stala podoborem všeobecné interní medicíny. Už v 80. letech se na klinice pěstovalo něco, čemu se říká specifické komplexní vyšetření seniorů – se zaměřením na otázky soběstačnosti a celkové zdatnosti starých lidí. U těch méně zdatných to znamenalo zhodnotit, jaké služby jsou pro ně nejvhodnější – a to nejen z pohledu medicínského, ale také širšího, sociálního. Gerontologie totiž v sobě obsahuje i oblast zdravotně sociální včetně toho, jaký by měl být systémový přístup ke zdravotnickým službám pro seniory.

Změna režimu po listopadu 1989 přinesla převrat také do zdravotnictví. Jak se to projevilo ve vašem oboru?
Stabilizace celého zdravotnictví během uplynulých devatenácti let probíhá ve velkých oscilujících vlnách, jsme pořád svědky značného kolísání. Pokud jde o gerontologii, to, že je nyní ve hře mnoho segmentů, které péči poskytují, bývá pro staré lidi složité k orientaci.

V orientaci by měli při prvním přiblížení nejspíš pomoci praktičtí lékaři...
Dnes už vycházejí ze školy lékaři, alespoň z některých fakult, kteří se s geriatrií mohli seznámit. Ale nebývalo to tak. Přitom právě praktici jsou v současnosti hodně zestárlí, hrozí, že nás začnou ošetřovat lékaři v seniorském věku, z nichž velká část se už nechce dál vzdělávat. Na jedné straně budou staří lékaři ke svým pacientům přistupovat s větším pochopením než jejich třicetiletí kolegové, na druhé je nutná širší věková struktura. Primární péče praktických lékařů je skutečně důležitá pro záchyt a screening zejména rizikových starých pacientů – těch, kterým se přihodil úraz nebo vážně onemocněli a zároveň jsou v obtížné sociální situaci, bez rodinného zázemí. Když stařenka, která špatně vidí i slyší, pohybuje se pomalu, má osteoporózu, mizerně jí a má nízký důchod, upadne a něco si zlomí, roztočí se známá geriatrická spirála ztráty zdatnosti a s tím konec samostatného života. Často nenávratný. Tomu je třeba předcházet, určit v generaci starých lidí ty, kteří mnoho nepotřebují, jen radu a léčbu svých tří, čtyř chorob, a naopak ty, kteří potřebují další vyšetření a intervence ke zlepšení celkové kondice. Praktický lékař představuje prvotní síto, aby do sekundární péče propadli jen ti, kteří to skutečně potřebují.

Co pro to dělají čeští geriatři?
Před několika lety se nám podařilo získat peníze na projekt vzdělávání lékařů v geriatrii. Vytvořili jsme celonárodní curriculum, doporučení pro praktické lékaře. Rovněž jsme založili dvoukolové vzdělávání v geriatrii, jedno v rámci přípravy na atestace ze všeobecného lékařství, druhé v rámci kontinuálního vzdělávání. Ověřila jsem si a i ze zahraničních klinických studií vím, že v chorobopisech starých pacientů přijatých na standardní oddělení všeobecné interny zůstávají komplexní geriatrické syndromy nezaznamenány. Ona obecná vulnerabilita, zranitelnost starých lidí zůstává nerozpoznána ze šedesáti procent. Buďto to lékaři nerozpoznali, nebo to nikam nezapsali, čili tu informaci nedostal nikdo jiný. To je velký problém v geriatrii: schází důkladná a komplexní dokumentace.