Zdá se, že v tom případě se do samotné anatomie prolamuje něco, co se vymyká vývojové koncepci a co vyžaduje její radikální opravu: nabízí se, že od tohoto bodu, jenž je obestřen tolikerou záhadou, by se mohla odvíjet hluboká změna chápání biologie, a ovšem nikoliv pouze jí.
Je nasnadě to, že tvář slouží především komunikaci v rámci druhu a skrze to i jeho přežití, ovšem s touto komunikací je to při bližším zkoumání poněkud problematické a záhad přibývá. Přežití samotné by totiž dokázala zabezpečit i daleko chudší mimika než ta, jíž je obdařen člověk. Člověk se například rodí s již víceméně hotovou muskulární a též inervační výbavou v obličeji, přičemž toto příkře kontrastuje s jinými částmi těla.1 A dále je překvapivé to, že civilizace, chlubící se vyspělostí komunikace a dávající si přídomek informatická, informační a podobně, když informačními kanály se předávají též obrazové zprávy čím dál tím častěji, se sdělnosti lidské tváře věnuje tak rozpačitě a že ji poznala jen zcela povrchně.
Ovšem zkušenost ukazuje, že tvář je v běžné komunikaci pokládána za klíčovou, což pak zejména potvrdí každý zkušený lékař hledící do tváře svému pacientovi od prvního setkání a až do rozloučení; důvodem toho je ovšem něco jiného než etiketa či zvyk: ukazuje se totiž, že tímto způsobem lze o pacientovi získat cenné poznatky. Zaráží poněkud to, že poklepu a poslechu bylo věnováno tolik pozornosti, a lidská tvář, nesoucí daleko bohatší informační náboj, byla ponechána poněkud stranou:2 jen se tím podporují různé alternativní, či dokonce okultní proudy. Již zcela bizarně si pak počíná psychoanalýza ve své klasické podobě, když navzdory svému úsilí dobrat se jádra pacientovy osobnosti dokonce pacientovi do tváře vůbec hledět zakazuje. Připomíná tak člověk v ordinaci figurální kresby Josefa Čapka s prázdným kroužkem místo tváře.
Pro toto poněkud zvláštní počínání medicíny se nabízí výklad: důvodem rozpaků je prostě samotný charakter sdělovaného, vymykající se racionálnímu, a zejména scientistnímu chápání, ačkoliv zároveň je pro mentální prožívání tak klíčový. Co je oním charakterem zprávy předávané ve tváři od člověka k člověku? Již zde si dovolím tvrdit, že ve tváři poznáváme právě charakter druhého jedince, a v dalším se to pokusím různými důvody podepřít. Koneckonců již etymologie dokládá tyto souvislosti: pojmenování „fyziognomie“ původně znamená poznání přirozenosti, přirozenosti člověka. Ovšem předesílám zase, že jde o otázku krajně spletitou a že ona přirozenost či charakter bližního je vposledu tajemstvím, tajemstvím v tom, že se vymyká formalizaci a potažmo i simulování na počítači.3
Soustřeďme se na chvíli na fenomén tváře samotný; jeden jeho rys si totiž zaslouží chvíli zdržení. Nástroj k pochopení kteréhokoliv fenoménu vytvořený fenomenologií spočívá v tom, že provedeme důslednou epoché, čili že zkušenost zbavíme různých významů s ním bezděčně spjatých.4 Potíž zde tkví v tom, že když začneme významy vázané na určitou tvář dávat do závorky, vposledu nám nezbude z tváře vůbec nic. Totiž přesněji: když se potlačí veškeré asociace akcidentálně seskupené kolem určité tváře, tvář se promění v obecně lidskou masku zaměnitelnou s kteroukoliv jinou. Snad ještě může jít o masku posmrtnou, a i tu musí výtvarník dotvořit na základě znalosti osobnosti.
Když tudíž míníme tvář určité lidské bytosti, pak má tato tvář pro nás několik vrstev. První z nich je schématem prozrazujícím toliko to, že jde o člověka, a nikoliv například zvíře. Avšak vzápětí se nám vynoří něco, co lze pojmenovat „téma“ a co se svým způsobem vždycky skrývá; ukazuje se, že jde o hluboké tajemství přesahující samotnou empirickou danost. Střízlivá mysl scientisty namítne jistě: co je toto za okultistickou hloupost; ještě tak jde o něco, co nám zatím uniká, ovšem časem se to podaří poznat v plnosti. Takové nadšení ovšem tehdy, když potká určité záhady, posléze ochabne. Vedle skutečnosti naveskrz předmětné je kolem nás totiž i něco, co předmětné vůbec není.5 Veškerou předmětnost přesahuje mimo jiné budoucnost; budoucnost v podobě rozvrhu či vůle lidské bytosti totiž již nyní participuje na tom, co teprve přichází a co tu ještě nebylo. Toto přicházející se střetává s lidskou minulostí značně spletitým způsobem a veškeré střetávání se pak vyjevuje v lidské tváři s tím, že ve tváři jej lze i číst.
Podobně je tomu s jedinečností; jedinečnost se též nedá vtěsnat do předmětných pravidel, a pravidlům se výraz tváře vymyká stejně. Každý pokus redukovat tvář na její esenci selhává. Dochází totiž skrze tvář k prolamování a propadávání za ni, k onomu charakteru dotyčného. Posouzení tváře nikdy nemůže dosáhnout kýžené objektivity a vždycky s sebou nese subjektivní prvek hodnocení. Je tudíž vyloučeno pokládat tvář za pouhý fenomén mezi fenomény a je třeba ho vyčlenit z toku všech dalších. Toto děláme při běžném hodnocení a každý výtvarník dbá tohoto rozlišení.
Avšak je možné se ptát, zda ono ohraničení tváře je až tak ostré a jestli vlastně každý fenomén není alespoň rudimentárně výrazem čehosi hlubšího a oslovujícího každého z nás. U samotného lidského těla by to bylo ještě pochopitelné: porozumět druhému lze skrze různé symptomy či gesta počínaje konverzními příznaky hysterie a konče baletními kreacemi tanečníků a tanečnic. Avšak ještě dále lze pokročit a uvažovat o možných významech reality vůbec. Smysl bytí má na mysli Martin Heidegger. Richard Hare předpokládá u každého tvrzení vždycky též hodnotící rozměr.6 Nabízí se tak, že lidská tvář za těchto okolností může hrát roli paradigmatického jsoucna a všechno ostatní by se pak vykládalo podle ní. Veškerá skutečnost je víceméně „tváří“ a oslovuje tudíž člověka, člověka chtějícího ovšem rozumět: pokusem o takovou filozofii je například práce Martina Bubera i mnoha dalších.7
Proti tomu lze ovšem vycházet z opačného pólu a popisovat věcnou skutečnost se zanedbáním interpretační stránky. Koneckonců scientismus; též scientistická medicína se ubírala tímto směrem; dočkala se s touto metodou závratných úspěchů, ovšem v případě lidské tváře zákonitě ztroskotala a my máme teď o lidské tváři poznání dosti chudé. Samotné medicíně lze snad tento lapsus ještě odpustit, výtku si ovšem zaslouží filozofie, převážně opomíjející fenomén lidské tváře: samotná fenomenologie by dospěla jistě mnohem dále, kdyby si buď lidské tváře pečlivěji všímala, anebo se soustředila na onen výkladový rudiment u každého předmětu.
Zbývá ptát se, v čem tkví ono hodnocení? Hodnocení s sebou vždycky nese cosi špatně definovatelného a až i bezděčného, přičemž zákonitá je akcidentální vazba na konkrétní a náhodné okolnosti; ovšem něco takového musí scientismus v souladu se svým určením zcela eliminovat ze svého popisu a odmítnout. Důvodem je to, že je třeba dospět k objektivnímu poznání zbavenému veškerých subjektivních příměsí. Ovšem v některých případech jednat takto znamená zahubit to nejcennější. Příkladem něčeho, co musí scientismus potlačit vždycky, je ovšem afektivita toho, kdo popisuje zkoumaný předmět; dochází tak k tomu, že scientismus na onu afektivitu zapomíná, zatímco právě afektivita je tím, co člověka člověkem přímo dělá.
Jinou otázkou je otázka po způsobu postižení afektivity: afektivita je totiž svou povahou zdrojem jedinečné zkušenosti8 s tím, že jedinečnost lze postihnout leda výkonem „zdravého“ rozumu pojmenovaným soudnost: soudnost pak spočívá v tom, že dělá rozhodnutí a jejím rozhodnutím se k určité jedinečnosti přiřadí abstraktum, čili že dané abstraktum se o určitém konkrétním (concresco = srůstat) případu prostě tvrdí (podle Kanta se nabízejí dva typy soudnosti, soudnost reflektující, přiřazující k jedinečnosti určité abstraktum, a determinující, přiřazující naopak k abstraktu různé jedinečné případy9). Přitom ovšem platí, že samotná soudnost veškerému poznání uniká; důvodem je to, že poznání má vždycky povahu abstrakta a že abstraktum se dá k jedinečnosti dané soudnosti vztáhnout zase leda soudností samotnou. Je tudíž zkoumání soudnosti jedním z nejtěžších úkolů filozofie vůbec a jen vzácně se filozofii podařilo vydat ze svého zkoumání počet.
V každém případě lze ovšem vycházet z toho, že se tato reflexe děje, vždyť básníci by jinak byli leda podvodníci, přičemž je třeba jí poskytnout patřičný a příslušný prostor. Jedná se totiž o celou jednu dimenzi naší zkušenosti spočívající v tom, že ke každému fenoménu se přiřadí škála afektivních nábojů a potažmo významů skrytých v něm. Toto pak platí zejména o lidské tváři s tím, že teprve takto, skrze vlastní nálady a city, jež ten který výraz cizí lidské tváře vzbuzuje v nás, se lze dobrat toho, co je „za“ ním. Bližšího zkoumání by si v tomto směru zasloužil syndrom alexitymie vyznačující se ztrátou schopnosti číst vlastní prožitky a city.10
Kterak se vlastně učíme poznávat a poznáváme význam výrazu lidské tváře? Některé koncepce původu emocí předpokládají, že jejich zdrojem je proprioceptivní informace z tváře.11 Tyto koncepce samy o sobě ovšem zanedbávají řadu okolností, jež byly podrobeny důkladné kritice a jsou víceméně opuštěny.12 Ovšem do jisté míry s tímto zpětnovazebním vlivem přece jen počítat lze. To je i základem některých behaviorálních psychoterapeutických procedur a koneckonců je to potvrzováno i běžnou zkušeností každého z nás: když se člověk podle rady keep smiling začne usmívat, nálada se mu pozvedne alespoň trochu. A pokud výrazem své tváře imituje tvář bližního svého, může se dobrat toho, co onen druhý prožívá. Nabádání „plačte s plačícími“ nabývá teprve v této souvislosti na hloubce. Vlastně i etymologie tu může být nápomocná: výraz „mimika“ totiž naznačuje to, že jde o „mimesis“ čili napodobení.13 Zároveň je z fonetiky známo též to, že i jazyk se učíme tímto způsobem: osvojení jazyka se děje ve zpětné vazbě podle vyřčených, a nikoliv podle slyšených hlásek.14
Avšak příměr k jazyku již kulhá v tom, že porozumět lidské tváři nelze analyticky rozborem na jednotlivé její skladebné prvky. Samotné obočí či brada žádný význam nenesou a zbývá pouze syntetické chápání uvažující vždycky lidskou tvář vcelku. Podmínkou tohoto chápání je vzít v úvahu i časový rozměr. Důvodem je to, že v případě lidské tváře jde vždycky o událost, událost rozepjatou od zrození ke skonání, a její dílčí výrazy jsou opět událostmi zanořenými do oné opouzdřující, přičemž toto všechno takto „fraktálně“ poskládané lze postřehnout v jediném pohledu přehlížejícím celou minulost; minulost je totiž vepsána do vrásek a až i do anatomických rysů. Na tuto časovou dimenzi se v medicíně překvapivě až příliš snadno zapomíná i v jiných souvislostech; důvodem je asi to, že medicína chce vycházet především či pouze ze strukturálních předpokladů. Důsledkem je pak i to, že nutně musí selhávat každý pokus zachytit fotografií to, co se výrazem tváře sděluje.
Předurčeny ke ztroskotání byly tudíž i snahy, počínaje Charlesem Darwinem, o klasifikaci základních typů výrazu.15 Ukazuje se, že tato cesta vede do pasti. Daleko vhodnější je již výtvarné umění, jež dovoluje zachytit jistou sekvenci v pohybu. Vtip je v tom, že každý prožitek je událostí s určitým průběhem a ohraničenou počátkem a koncem. Je tudíž chybou chtít najít esenci tohoto prožitku: prožitek samotný totiž žádnou esenci nemá; koneckonců prožitek je naprosto jedinečný a jedinečnost je tím, co emoce sdílí s výrazem lidské tváře. Tváři druhého a stejně tak i vlastnímu prožitku nelze porozumět potud, pokud chybí smysl pro konkrétní jedinečnost událostí.
Součástí evropského myšlenkového odkazu je, že osoba se identifikuje skrze tvář, s tím, že to našlo vyjádření i v etymologii tohoto slova: slovo „osoba“ totiž má svůj ekvivalent v etruském výrazu „persona“ to zase je překladem řeckého výrazu „prosopon“ označujícího to, co je „viděné zpředu“. Výraz „prosopon“ označoval původně masku herců na jevišti a touto maskou byla identifikována vlastní role v rámci kontextu hry. Avšak navzdory své jevové akcidentálnosti byla maska sjednocujícím momentem v určitém časovém rozpětí, přičemž tím nabyla tvář významu jisté esence osobnosti; osobnost jí byla vlastně tvořena. Tyto úvahy podnítily posléze též politické myšlení a například Thomas Hobbes používal přímo těchto úvah v metaforickém podání coby argumentu pro sjednocující roli panovníka v rámci jistého státního celku: bez panovníka prostě není možná totožnost a identifikace společnosti.16
Tyto úvahy spadající zcela do filozofie, ovšem nacházejí svůj korelát též na fyziologické úrovni, přičemž ale to znamená nikoliv snahu redukovat na funkce hmotné struktury veškerá jemná hnutí vůle a vůbec lidského ducha, nýbrž poukaz k tomu, že ona vůle má bezprostřední vztah k frontální kůře mozkové a že veškeré dění v této části mozkové kůry se díky své inervaci ve tváři jeví přímo. Díky tomu lze ve tváři bližního číst všechno to, co se děje v jeho mysli; mysl svou vlastní pak též ukazujeme každému kolem nás. Na základě klinických případů a některých experimentálních studií bylo prokázáno to, že při poškození frontální kůry dochází jednak ke ztrátě schopnosti rozumět tvářím druhých a jednak k výraznému zchudnutí mimického výrazu („poker face“) vlastního.17
Jednou z nejnadějnějších cest při zkoumání charakteru je tudíž porozumění lidské tváři. Tvář v sobě nese stopu oné věčnosti rozepjaté do budoucnosti a tu lze označit formální finalitou bez náplně a naplňovanou projektem toho kterého jedince, což ovšem není nic jiného než Zwackmässigkeit ohne Zweck, čili bezúčelová účelnost, a toto je podle Immanuela Kanta základním kritériem krásy.18 Krása je tak základním možným atributem tváře a prozrazuje schopnost etického rozvoje, přičemž každý se svým obdarováním může svobodně hospodařit: komu bylo více dáno, od toho bude více očekáváno. Způsob rozvržení projektu a realizace života pak prolíná do výrazu tváře v podobě ornamentu vrásek, což Emmanuel Lévinas označuje stopou sebe sama,19 a takto vyjevený charakter si mohou všichni přečíst, aniž může kdokoliv manifestaci sebe sama skrýt: obličej schovat nelze. Onen mýtus o portrétu zhýralce, jenž přebírá rysy zkaženosti a nechává dotyčného bez vrásek krásného a mladého, je dávným snem lidstva, jenž dokazuje tuto hlubokou zkušenost sepětí mezi tváří a charakterem člověka.20
Avšak co lze poznat z tváře? Co lze z lidské tváře vyčíst? Ukázalo se na základě sledování pacientů s různými výpadky to, že ve zcela jiných částech mozku se děje proces identifikace tváře jednak co do lidskosti vůbec a jednak co do zjištění osoby v konkrétních souvislostech, přičemž významné je rozlišení sexu i věku, ve zcela jiných pak poznání osobnosti a interpretace výrazu: zatímco porozumění tváři v komunikaci bývá ochuzeno při postižení frontálních laloků, je porucha prosopagnosie již komplexního rázu21 a vzácná metamorfopsie naznačuje spíše lézi parietálních částí. Vlastní diskriminace probíhá směrem od očí dolů22 a lidská mysl při tom zachytí v jediném momentu obrovské množství informací zprostředkované tváří druhého.23 Zdá se, že kvantum ve tváři sdělované informace je značné i rozmanité a že v diskriminaci je jisté hierarchické uspořádání.24 Ovšem prosté věci lze zjistit hned: jedním z prvních poznatků získaných z tváře druhého je, jestli dotyčný předstírá svůj výraz, což se projeví v asymetrii tváře.25 Kromě toho lze přímo pochopit nálady projevující se ve smíchu či pláči a zkoumané již podrobněji.26
Bezpochyby je užitečné vyznat se v tom, co druhý vyjadřuje pláčem či smíchem ve své tváři. Tvář však kromě těchto elementů lidského projektu prozrazuje o projektu a charakteru druhého daleko jemnější informace vymykající se ve své jedinečnosti verbálnímu uchopení. Ovšem bez těchto informací se lidská komunikace scvrkne na žalostně odcizené fungování v rámci společenského mraveniště. Je třeba pěstovat schopnost číst ve tváři druhého již jen z toho důvodu, že jde o pěstování té nejvyspělejší a nejcennější části našeho mozku, jež řídí a ovládá všechny úrovně další.
Platí tudíž, že lidská tvář je fenoménem obestřeným hlubokým tajemstvím, tajemstvím lidské bytosti; na ní a podobně i na části mozku s ní spjatou si lidský rozum vylamuje zuby. Totiž přesněji, vlastní rozum tkvící v rozumění se díky zkušenosti s tváří obohacuje a tříbí. Klíčovou potíží pak je, že zatímco leccos se podobá tváři a že tvář lze tudíž užít coby model pro jiné souvislosti, pochopit tv ář poukazem k jiným zkušenostem se prostě nedá. Stejně tak se nedaří rozčlenit tvář na jednotlivé prvky a pak z nich tvář zase poskládat. Zbývá jen bezprostřední vnuknutí tváří v tvář tváři našeho bližního.

Ústav humanitních věd,
1. LF UK, Praha