Během tohoto pokusu skupina dobrovolníků zasedla za stůl a všichni si položili ruce na desku, přičemž pravou ruku měli zakrytou krabicí, z níž vyčnívaly jen prsty. Ty ovšem byly umělé, nicméně stačilo pár minut a účastníci pokusu nabyli dojmu, že falešné prsty patří jejich ruce. Tuto iluzi se podařilo navodit, protože výzkumníci se systematicky dotýkali zároveň falešné ruky a ruky skutečné sledovaných osob. Stačila řada naprosto identických doteků přibližně trvajících minutu až dvě, aby mozek spojil vizuální informace s citem a chybně vyhodnotil falešnou ruku jako část svého těla. Až potud je to situace už známá a mnohokrát popsaná, nicméně stále chybí odpovědět na otázku, co se během oné kamufláže v mozku přesně děje. Aby to zjistila, vedoucí studie Francesca Garbarini z univerzity v Turíně, použila techniku tzv. transkraniální magnetické stimulace, aby navodila malé signály, které prošly z oblasti ovládající pochyb rukou do páteře a nervových zakončení na ruce, kde se projevily jako drobné křeče ve svalech. Vědci takto zjistili, že když si mozek myslel, že falešná ruka je jeho vlastní, signály vedoucí do skutečné ruky se výrazně zmenšily, jako by se připravoval na fakt, že svou končetinu nebude používat. „To bylo pro nás velkým překvapením, netušili jsme, že pokud mozek ruku nepovažuje za svou, bude se nám tato končetina hůře ovládat,“ popisuje Garbarini. Poznatky publikované v časopise eLife podporují předchozí výzkum a potvrzují, že pohyb, tedy i cit, je napojen na pocit vlastnění částí těla. Podle Luka Millera z Lyonského centra neurovědy je pohyb jakýmsi lepidlem, který svazuje tělo se sebou samým. Francesca Garbarini doufá, že by jí tyto poznatky mohly pomoci s léčbou pacientů po mozkových mrtvicích.
|