Poprvé se potkali v Basileji, někdy v roce 1967. Marek Jerie tam na konzervatoři studoval hru na violoncello, Beatrix se věnovala houslím. Seznámili se v tramvaji, pak spolu hráli, vystupovali v triu s jejím bratrem Markusem, který hrál na klavír... V roce 1969 se Marek Jerie musel vrátit do okupované Prahy, rok si psali a pak se za ním Beatrix rozhodla odjet. Navzdory nesouhlasu svých rodičů chtěla studovat vysokou školu v Čechách. „Můj tatínek byl zásadně proti. Byl v Čechách v roce 1969, a když se vracel domů, podrobili ho na hranicích potupné prohlídce a výslechu. Vrátil se otřesen, on, vážený švýcarský lékař, tohle nikdy nezažil. A doma pak prohlásil, že nikomu z naší rodiny nedovolí jet do Prahy,“ vzpomíná Beatrix Jerie. „Rok jsem bojovala, než rodiče souhlasili. “
Do Prahy přijela na podzim 1970, vystudovala housle na HAMU a prožila tu dlouhých čtrnáct let. Svého rozhodnutí nikdy nelitovala. „Bylo to úžasné období, hodně jsem se naučila, probudila jsem se tady. Vlastně jsem do té doby neznala slovo starost, nemusela jsem o nic zápasit. V naší rodině bylo vše bezproblémové, stejně jako v celém Švýcarsku. V Čechách jsem žila úplně jinak. Byla to skvělá zkušenost, o to hlubší, že jsem tu našla spoustu přátel. Víte, opravdické přátele, na něž se můžete spolehnout na 200 procent. Ta přátelství nám vydržela dodneška.“ 

Proč jste se tedy nakonec zase vrátili do Švýcarska?
Beatrix: Chtěli jsme dětem poskytnout dobré vzdělání, doufali jsme, že budou navštěvovat svobodnou školu, ne komunistickou. Dali jsme si deadline: až naše nejstarší dcera Renata půjde do školy, vystěhujeme se. Do Basileje jsme se vrátili v roce 1984, se dvěma dětmi, Felicia se narodila na Vánoce už ve Švýcarsku.

Vy jste se vracela domů, ale jak se v Basileji začínalo českému violoncellistovi?
Marek: Už jsem nebyl student, nebyl jsem v Basileji ani na výletě či návštěvě. Musel jsem se začít starat o živobytí a záhy jsem pochopil, že bych si v basilejském Komorním spolku mohl zahrát violoncellový recitál tak maximálně jednou za deset let. Jenže já potřeboval hrát, vystupovat! V téhle situaci přišla Beatrix se skvělým nápadem: založíme si vlastní komorní řadu!

To jde jen tak – založit si vlastní koncertní cyklus?
Beatrix: No, sami bychom to asi nezvládli. Garanci na první koncert nám poskytli moji rodiče, díky nim jsme si mohli pronajmout Hans Huber sál v Basileji, který má asi 500 míst. „Komorní hudba o půl osmé“ (Kammermusik um acht) , tak jsme nazvali naši řadu. Měla být výjimečná nejen dobou, kdy začíná (ve Švýcarsku tenkrát všechny koncerty zahajovaly později), ale také svou formou. Zaměřovala svůj rozmanitý program na všechna stylová období a česká hudba i čestí interpreti měli vždy čestné místo. Hudebníci nejen hráli, ale také hudbu posluchačům přibližovali vlastním komentářem..
Marek: Pozvánky jsme rozeslali všem našim přátelům. Vzpomínáš si, Beatrix, tenkrát jsi řekla: „Když přijde sto lidí, budeme pokračovat!“ První koncert byl můj violoncellový recitál s Ivanem Klánským. Zatímco jsem měl průvodní slovo k publiku, Ivan pečlivě počítal. Přišlo 110 posluchačů!

Dnes je „Komorní hudba o půl osmé – K ½ 8 “ také obecně prospěšnou a úspěšnou nadací. Čím si vysvětlujete ten úspěch?
Marek: K ½ 8 nejsou koncerty navíc, ale koncerty jiné. Zatímco basilejský „Komorní spolek“ nabízí programy s přísnou tématikou, tak „K ½ 8“ zasahuje široké spektrum hudby – mezi tradicí a experimentem. Na vánočním koncertě zazní stará hudba, představujeme mladé interprety, při výročí pořádáme „tango večer“ nebo program „à la card“, kdy si publikum vybírá skladby. Je to „pestrý bouquet“ pro lidi, kteří mají hudbu rádi, ale netrvají na jednom stylu. Každoročně jsme také s Guarneri triem Praha „residenčním ansámblem“. Většinou programy navrhují hudebníci sami. Víme, že co si interpret sám vybírá, to také hraje nejlépe. Skladby ověřené častým provedením vyznívají lépe než skladby rychle na objednávku nastudované. Co hrajeme více než deset let, nosíme nejen v hlavě, ale i v srdci.

Kolik koncertů za rok pořádáte?
Beatrix: Pět koncertů do roka, ale dva až tři se konají dvakrát. Většina koncertů je v Hans Huber sále, vánoční koncert s větším ansámblem v Martinském kostele. Letos už máme 26. sezonu, nedávno to jeden kamarád počítal – celkem 165 koncertů.

Publikum je věrné?
Beatrix: Řekla bych, že jsou to naši stálí fanoušci. Máme řadu posluchačů, kteří chodí na koncerty skutečně už pětadvacet let a váží si naší práce. Abonentů je okolo tří set.

Přispívá vám na koncerty město?
Beatrix: Peníze dostáváme jedině od sponzorů.

Jak se hledají ve Švýcarku sponzoři?
Marek: Naši sponzoři jsou dnes již také naši přátelé, chováme k sobě vzájemnou úctu. Přitom dodržujeme jasné regule: když nás podporuje jedna soukromá banka a jeden zahradní architekt, není možné, abychom oslovili jinou banku nebo jiného zahradního architekta. Sponzoři mají exkluzivitu, nárok na volné vstupenky a další bonusy... Se všemi sponzory máme také alespoň tříleté smlouvy o spolupráci. To bylo nejdůležitější – než jsme pochopili, že musíme pracovat na dlouhodobější spolupráci, ztráceli jsme čas jednáním o sponzoringu na jednotlivé koncerty.
Beatrix: Zpočátku to určitě nebylo lehké, ale dnes máme se všemi velmi setkání spontánní vztahy. Kdykoliv si můžeme zavolat, sejít se u nás nebo u nich. To je pro mě osobně velmi cenné, nemám ráda oficiální jednání v kancelářích. To se mi úplně svírá žaludek. A naši sponozoři zase vědí, že u nás doma jsou dveře stále otevřené. Marek: Troufnu si tvrdit, že sponzoři nejsou přínosem jen pro nás, ale i my jsme přínosem pro ně. Vím, že během našeho přátelství třeba rodina onoho soukromého bankéře získala mnohem hlubší vztah k vážné hudbě. Často nám sám děkuje, že jsme ho k muzice takto přivedli. Dnes nepodporuje jen naši komorní řadu, ale také naše studenty, jimž uděluje soukromá stipendia. „Poslední rubáš nemá kapsy” – to je jeho citát. A protože má jen jednu dceru, těší se z toho, že může pomoci jiným mladým lidem.

Takových sponzorů v Čechách ještě moc nenajdeme.
Marek: Jeho postoj je obdivuhodný – myslím – i v celoevropském kontextu.

Kromě koncertní řady oba také vyučujete...
Marek: Beatrix má soukromé žáky v Basileji, já učím na vysoké škole v Lucernu, což je 102 kilometrů od našeho domu. Potřebuju hodinu a pět minut na cestu, pokud jedu autem. Kdybych bydlel v Londýně nebo v Paříži a jezdil do práce metrem, byl bych na tom pravděpodobně stejně, nebo hůř.

Takže Švýcarsko je příjemná země pro muzikanty?
Marek: Švýcarsko je velice příjemná země vůbec pro veškeré obyvatelstvo, ale nemyslím si, že by byla speciálně příjemná pro muzikanty. Udržet vlastní komorní řadu, prosadit trio, to vše stálo hodně sil. Bez Beatrix by to bylo těžší. Muzikanti tady nemají vyšší společenské postavení tak jako třeba v Rakousku.

Jak to myslíte – vyšší společenské postavení?
Marek: Když jsem jezdil na koncertní turné s rakouským kytaristou Konradem Ragossnigem, vzpomínám si, že měl v pasu stránku, na níž bylo napsáno: tento člověk je významnou osobností kulturního života, úřední činitelé, celníci a zástupci státní moci jsou žádáni, aby mu byli nápomocni a vyšli vstříc. To byla před čtyřiceti lety rakouská specialita. Ve Švýcarsku a vůbec v celé Evropě platí, že společenská prestiž se odvozuje od finančního postavení.

Za takových podmínek je lépe studovat práva, ekonomii či management. Čemu se vlastně věnují vaše děti?
Marek: Jestli se ptáte, zda jsou profesionálními muzikanty, tak nejsou.
Beatrix: A my proto nejsme nešťastní.

Ani trochu vás to nemrzí?
Marek: Nemrzí, protože víme, že hudbu mají rády. Naše děti všechny hrály na smyčcový nástroj, Lukáš na cello, Renata a Felicia na housle a všichni také na klavír. Nakonec se všichni rozhodli pro jiné profese, a to bylo jejich svobodné rozhodnutí. Beatrix: Žádný rodič nemá právo říci svým dětem: ty musíš dělat to a to. Dítě to musí samo cítit, co chce dělat, aby bylo šťastné. A myslím si, že naše děti jsou ve své profesi šťastné.
Marek: Dneska doporučit někomu, aby vystudoval hudbu, můžete jenom, když je to absolutně výjimečný talent a vy víte, že nemůže dělat cokoli jiného. Naše děti jsou talentované, ale ne zase tolik, abychom mohli převzít odpovědnost. Když vidím své studenty, jak těžko hledají uplatnění a zaměstnání, myslím si, že Lukáš v medicíně má hodně práce, ale těchto starostí je ušetřen.

A co vystudovaly dcery?
Beatrix: Renata vystudovala angličtinu a němčinu a má dneska dobré postavení ve farmaceutické firmě, kde organizuje kongresy, workshopy, pracuje tam ještě jako překladatelka a je pravou rukou šéfa. Felicia ještě studuje. Druhým rokem se letos v Tokiu věnuje japonštině, pak také angličtině a asijskému umění. A myslím, že i ona velice dobře ví, co chce.
Marek: Lukáš se rozhodl, že půjde na zkušenou do Austrálie. Od února pracuje na neonatologii v Melbourne, stěhoval se tam se svou ženou i malým synkem. A Renata uvažuje o tom, že se svým budoucím manželem vyjedou na moře a že se budou rok toulat s katamaránem okolo světa.

Vy se touláte po světě s violoncellem, teď koncertuje především s triem. Kde všude?
Marek: Na nejrůznějších pódiích, na velkých a malých festivalech nebo v malých nebo velkých městech. Častěji se vracíme do Jižní Ameriky, kde se hraje stále ještě ve větších sálech, než by v Evropě bylo možné. V Evropě mívá koncertní sál čtyři sta až šest set míst, což je dáno ekonomickými možnostmi i tradicí, prostory typu Rudolfina jsou absolutní výjimka. Zatímco v Jižní Americe, v Buenos Aires přijdou na koncert i tři tisíce lidí.
Beatrix: Na komorní hudbu – měl bys zdůraznit.
Marek: V Limě chodí tisíc lidí, okolo tisíce v Santiago de Chile. V Austrálii, v opeře v Sydney na komorní koncert přijdou dva tisíce lidí. Ten sál má kapacitu 2800 lidí, takže není úplně vyprodáno, ale je to dost plné.
Beatrix: Sen každého pořadatele i agenta!

A každého interpreta. Proč vlastně nemáte agenta?
Marek: Naším hlavním agentem je Beatrix. Propojuje informace a udržuje kontakt s agenturami v různých zemích. Je nutné spolupracovat s organizátory, kteří jsou v zemi, kde se koncert bude pořádat. Beatrix jistě přispěla k tomu, že bez rozepří ve stejném obsazení hrajeme již 25 let. Nemůže přestat pracovat, neustále se musí snažit, aby pro nás získávala nové příležitosti, nové koncerty. Když přestanete komunikovat, přestanete › nabízet, za dva roky veškerá činnost usne a i nejlepší ansámbl je v koncích. Komunikovat, komunikovat... To náš syn, který se věnuje pediatrii, nemusí. Ten bude mít pořád plnou čekárnu lidí, stačí že je talentovaný a výborný lékař.

Zatímco výborný muzikant nemá šanci bez dobrého agenta?
Marek: Přesně tak! V muzice nestačí být nejlepší. Když přejete na Nový rok muzikantovi zdraví a štěstí, dá se to přeložit takto: zdraví je to, co umí, a štěstí je, že má agenta, který ho dokáže udržet na oběžné dráze. Naštěstí mám takového agenta doma.

Beatrix a Marek Jerie žijí ve švýcarské Basileji, kde pořádají už 26. sezonu cyklus Komorní hudba o půl osmé. Jeho ústřední postavou a manažerkou je houslistka Beatrix Jerie (*1950), která zároveň pečuje o koncertní činnost Guarneri tria Praha. To založil její manžel, Marek Jerie (*1947) se svými přáteli, klavíristou Ivanem Klánským a houslistou Čeňkem Pavlíkem v roce 1986. Čtvrt století společného vystupování oslaví Guarneri trio Praha 21.března na slavnostním koncertu v pražském Rudolfinu. U této příležitosti vydalo nakladatelství WALD Press promo CD „Best of“ s výběrem nejlepších nahrávek světoznámého tria. Beatrix a Marek Jerie mají tři dospělé děti.