Knížka Proč obrazy nepotřebují názvy, kterou sepsal Ondřej Horák, by možná byla jen další nezáživnou didaktickou pomůckou o umění, kdyby autor nevsadil na spolupráci s Jiřím Frantou. Výtvarník knize vtiskl hravou podobu, přičemž společně ještě vymysleli detektivní zápletku. Ta procházku malého fotbalisty Mikuláše a jeho sestry Emy po galerii proměňuje v dobrodružnou výpravu.
Hlavním hrdinou vtipného komiksu se však nakonec nestane recidivista Pažout, který se pokusí ukrást Duchampův slavný pisoár, ale výtvarná díla, o nichž si děti s dědou a babičkou povídají. A když se Mikuláš zeptá: „To je taky umělecké dílo? Ten záchod? To by pak mohlo být umělecké dílo cokoliv, ne?“, dostane se mu fundované odpovědi.

Kolik jste potkali takových malých Mikulášů v galeriích?
Ondřej Horák: Stovky. Řadu let jsem pracoval jako externí lektor v Národní galerii a dalších institucích. Knížka vznikla na základě nejčastějších otázek podobných Mikulášů a reakcí podobných Emiček, jejich učitelek a rodičů. Není vystavěna chronologicky, ale spíš se snaží jim odpovídat.

Proč to děláte? Proč se snažíte dětem vysvětlovat moderní umění?
Ondřej Horák: Pro koho to děláš? Tak se mě zeptala přítelkyně, když jsem se zase doma rozčiloval nad tím, jak lidi nemají o moderní umění zájem. S Jiřím Frantou jsme optimisté, myslíme si, že má smysl vést dialog, který chceme vyvolat touto knížkou. Doufáme, že zaujme děti natolik, aby se umění nebály.

Děti se bojí moderního umění?
Jiří Franta: Myslím, že nejen děti, ale i dospělí. Asi ztrácíme na zvídavosti. Všechno, co dnes vidíme, je jasné, srozumitelné. Nenapadne vás přemýšlet o dalších významech, nehledáte hru nebo kouzlo, které by mohlo něco změnit. Já vím, „silná slova“, ale v umění jde přece o tajemství.

Možná nás, občasné návštěvníky galerií, drobet podceňujete.
Jiří Franta: Nepodceňujeme nikoho. Osobně si myslím, že v každém člověku je touha objevovat, ale musí vědět, že má hledat. Musí být tedy i trochu vzdělaný. Umění je vlastně věrným zrcadlem doby. Ze skladeb, z filmů, z literatury i obrazů můžete vyčíst tolik informací o době, v níž vznikaly. Ale musíte znát kontext, trochu se orientovat, jinak nemáte šanci. Díváte se na obraz – a nic. Proto jsme se rozhodli to začít vyprávět od začátku.

A vytvořili jste galerii, kde vedle sebe visí Toulouse-Lautrec a Andy Warhol…
Jiří Franta: … a je tam také Veronika Bromová, Rafani, Vladimír Skrepl a další současní čeští, ale i američtí a třeba němečtí umělci. To mě bavilo. Vznikla ideální galerie, naše představa, jak by správná moderní galerie měla vypadat. Tradiční dělení na baroko v jednom patře a renesanci v druhém je přežitek. Dnes vládneme internetem a v jednom okně si můžeme otevřít množství obrazů, různě je pomíchat. Staré pořádky nemohou fungovat. Děti díky internetu také spoustu věcí vnímají přes vztahy a souvislosti. A galerie by na tyhle změny měly reagovat.

A co takhle uspořádat reálnou výstavu v podobném duchu?
Ondřej Horák: To už není otázka pro nás. Nicméně v zahraničí takové výstavy dělají. Galerie vycházejí ze stálých sbírek a prezentují je třeba právě tak, že hledají spojitosti mezi různými umělci. Ti nežijí na pustém ostrově, inspiraci na ně obvykle nesesílá někdo shůry. Vnímají svět okolo sebe, pracují se vším, někdy i citují předchůdce. Picasso nebyl přece první, koho napadlo poskládat portrét jinak. A bratři Chapmanové se pro změnu odkazují ke Goyovi. Je zajímavé si to uvědomit a hledat.

Nepomýšlíte na další knižní díl tohoto netradičního komiksu? Vždyť jste 20. století vlastně jen nakousli…
Ondřej Horák: Už nám to říkalo víc lidí. Navíc 20. století je období, které máme nejradši. Řekli jsme si tedy, že se pokusíme trochu narušit mýtus romantizujícího umělce s baretem, nahou modelkou a vínkem. Vybrali jsme asi dvacet jmen, životopisy těch umělců jsou tak poutavé, že to zase vyjde na komiks.

Takže to zase bude knížka pro děti…
Ondřej Horák: Myslím si, že musíme začít u dětí, a napravit tak škody, které vznikly už někdy před 60 lety. Nejdříve bylo světové moderní umění celé roky běžným lidem nepřístupné a pak – v roce 1990 – jsme s ním sice byli konfrontováni, respektive naši rodiče, ale nikdo neporozuměl, co se na Západě v těch minulých letech odehrálo. Bohužel nebyla ani snaha, aby se to vysvětlilo. Nestalo se to ani ve školách a teď tu máme veřejnost, která nemá žádný vztah k výtvarnému umění. Trochu paradox v době, kdy slova mizí a nahrazují je obrazy, ne?

Možná to ale není jen český problém, ne?
Jiří Franta: Nesouhlasím. Často cestuji, nedávno jsem pobýval tři měsíce ve Vídni. Lidé tam chodí na minimalismus, protože si zvykli, že ta cihla může něco znamenat. Tady se divák usměje, pokrčí rameny a jde dál. Neví.
Ondřej Horák: Ale jsme zase optimisté! Vzpomínáte si, jak se po roce 1990 začalo nahlas mluvit o mentálně postižených nebo o homosexualitě? Komunisté tahle témata zametali pod koberec, bylo třeba hodně sil, než se tabu prolomila. A pak – asi tak po 20 letech – řada organizací bojujících za práva homosexuálů ukončila činnost. Splnily svůj úkol. Veřejnost dnes ví, o co jde, také společenská elita to respektuje, a tak se to projevuje i v zákonech…

Moderní umění má projít stejnou cestou?
Ondřej Horák: Elity o něj dnes nejeví zájem. Politici nechodí na vernisáže, podnikatelé nekupují moderní umění. Ještě tak si cení starých mistrů, ale nová jména? Nechápou, nevědí. To vše se projevuje v nedostatečném financování Národní galerie a dalších institucí, v takřka neexistující výtvarné výchově na školách. A jsme zase u dětí a u toho, proč jsme se pustili do této knížky. Musíme začít od začátku.

Ondřej Horák (1976) vystudoval scénografii a teatrologii na DAMU a s popularizací současného výtvarného umění má četné zkušenosti jako lektor a metodik. Spolupracoval s Národní galerií, Galerií Středočeského kraje, Moravskou galerií a Slovenskou národní galerií, provozoval také vlastní galerii. V současnosti vytváří doprovodný program Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce do 35 let a je spolupracovníkem galerie tranzitdisplay.

Jiří Franta (1978), člen výtvarné skupiny Rafani, absolvoval AVU a vyučuje na brněnské FAVU. Zabývá se malbou, instalacemi, video artem a street artem. Zakladatel galerie ETC (2004–2010), spoluzakladatel komiksového časopisu KIX a několikanásobný finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého vystavoval doma i v zahraničí.