| Nenápadný půvab industriálu |
|
Günter Bartoš
|
Cesta Ostravou je jako industriální safari do poloviny 20. století. Horizont lemují bizarní konstrukce starých železárenských pecí, nyní už vyhaslých, a po celém městě jsou rozesety těžní věže hlubinných dolů, kterých tu byly desítky. Na konečné trolejbusové linky 104 stojí Důl Michal z roku 1843. Ještě v roce 1993 v něm fárali horníci. Pak přišlo to, co v průmyslových aglomeracích západní Evropy zažili už před desetiletími. Důl se jako vytěžený a neefektivní po 150 letech zavřel. Úplný konec to však nebyl. Staré technické dílo „povýšilo“ na národní kulturní památku, do jejíž sanace už natekly desítky milionů korun.
|
|
|
Zdař Bůh!
Správní budovu Dolu Michal postavil významný architekt František Fiala, žák Otty Wagnera, ve stylu průmyslové secese v letech 1912 až 1915. Režné neomítnuté zdivo, pro svou trvanlivost a funkčnost charakteristický prvek průmyslové architektury, doplňují zdobné prvky v podobě ornamentů a kování. Dodnes se dochovaly původní a funkční technologie od firmy Siemens-Schuckert z roku 1912, elektrický těžní stroj a pístový kompresor, které působením času a pro jejich estetické kvality v současnosti vnímáme víc jako artefakty než jako obyčejné stroje.
„Zdař Bůh!“ S brýlemi a dlouhými vlasy vypadá Alexandr Zaspal z Národního památkového ústavu spíš jako bohém než horník. Coby správce Dolu Michal však používá tradiční hornický pozdrav a z titulu své funkce se stará o udržení historického odkazu dalším generacím. „Zachováváme hornickou identitu Ostravy.“ Po ukončení těžby byl důl ponechán prakticky ve stavu, v jakém ho opustila poslední směna. V šatně visí na řetízcích hornické fáračky (pracovní oděv) jako zapomenutí oběšenci, nápis křídou na tabuli u kantýny zase upozorňuje, že dnes je gulášová polévka. Na nočních prohlídkách návštěvníci fasují „horníkovy oči“ – původní elektrické svítilny. Syrové prostředí starého dolu je natolik atraktivní, že kromě obvyklého muzeálního a kulturního provozu si ho pronajímají fi rmy pro své akce a konají se tady svatby a módní přehlídky. „Industriál začíná být žádaný. Každý rok přicházejí desítky tisíc lidí, návštěvnost stále stoupá.“
Divadelník Miroslav Bambušek inscenoval na Dole Michal hru „Zdař Bůh!“ o důlní katastrofě a následných hornických procesech v padesátých letech, která ukazuje temnější stránky hornické identity. Uhlí Ostravu udělalo, bylo zdrojem jejího bohatství. Ale při jeho dobývaní často umírali lidé. A celý region je ekologicky těžce poškozený. „ Fedrovalo se. Muselo se fedrovat!“ vzpomínají horníci na staré časy. Představení ukazuje těžký život na šachtě, mezní a tragické situace během závalu, což podle Bambuška vede staré horníky k seberefl exi a katarzi. „Jsou povzneseni a otřeseni současně. Vracejí se jim vzpomínky na kámoše, kteří tam zůstali.“
Přes útlum těžkého průmyslu zůstává Ostrava ryzím industriálním městem. Staré průmyslové dědictví využije ambiciózní projekt přestavby Dolní oblasti Vítkovic, kde vznikne prohlídková trasa a koncertní sál v plynojemu. Ale osobitou koksovnu Karolinu ve středu města si ostravští před lety zbourali. Má tu vyrůst moderní městské centrum. „Zbourali to ukvapeně,“ říká památkář Zaspal. „Politici nebyli odhodláni využít potenciál, který prostor nabízel.“ Jako hlavní důvod se uváděla kontaminace nebezpečnými látkami.
|
|
 | | Stroje od fi rmy Siemens fungují už sto let |
|
|
Než přijede buldozer Publikace ČVUT s příhodným názvem „Co jsme si zbořili“ dokumentuje desítky průmyslových staveb, které byly přes své nesporné architektonické kvality v posledním desetiletí zbourány. Fotografie už neexistující secesní sklárny Robert Schicketanz v Jablonci nad Nisou nebo sladovny v pražských Dejvicích opravdu zabolí.
Veřejnost a památkáře poprvé zvedl ze židle odstřel „nejhezčího nádraží ve střední Evropě“ v Praze na Těšnově v roce 1985. Na jeho místě dnes najdeme zaneřáděný trávník a magistrálu. Historik architektury Benjamin Fragner popisuje v prologu publikace pochybnou privatizaci a následnou likvidaci Ringhoff erovy továrny v pražském Smíchově, která uvolnila prostor obchodnímu centru. „Dodnes připomíná pohled na tuto část Smíchova příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území.“ Investoři pochopitelně hledí hlavně na profit. Zplanýrovat staré budovy a parcelu znovu zastavět je nejefektivnější způsob, jak ho dosáhnou. Veřejný zájem, který slovy britského historika Sira Neila Cossonse „... pečuje a stará se o minulost jako o součást svého současného úspěchu a vitality...“, je až na výjimky nezajímá.
Základní otázka památkové ochrany zní: Co s nimi? Průmyslové areály jsou velké, náročné na údržbu, těžko se pro ně hledá nové využití. Kromě bourání se nabízejí v podstatě dvě možnosti. Udělat z nich muzeum, jako je například ukázkově zrekonstruovaná čistírna odpadních vod v Praze – Bubenči. Nebo konverze – přestavět objekty k novému účelu, obvykle na byty, dílny, studia, obchody či kulturní centra. Fragner odhaduje, že v Čechách coby bývalé továrně střední Evropy je až 500 staveb, které lze považovat za „industriální památky“.
Proměna funkce je jedinou cestou k záchraně alespoň některých z nich, protože udělat ze všech muzeum nelze, nikdo to nezaplatí. „Nemůžeme ale předstírat, že se nic nezměnilo. Čím méně změníme a více zachováváme, tím více problémům s autenticitou zachovaných staveb a s obhajitelností našeho snažení se vyhneme. Je to konflikt hodnot.
Hlavní je neškodit,“ říká architekt Jiří Suchomel, proděkan fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Jak by to mohlo a mělo vypadat můžeme vidět v centru Prahy v Jeruzalémské ulici, v sousedství Jubilejní synagogy a kostela sv. Jindřicha. Funkcionalistickou trafostanici z roku 1930 přestavěl architekt Ladislav Lábus na palác Edison, reprezentativní sídlo finanční společnosti WPB Capital, aniž by jakkoli utrpěl její charakter.
Průmyslová zahrada Přestože většina lidí ani pořádně neví, co si má pod slovem industriál představit, zájem veřejnosti o průmyslové dědictví roste. Průmyslová éra se sice stala historií, ale nepříliš vzdálenou a tedy stále živou, schopnou vzbudit nějaké vzpomínky, pocity, třeba i sentimentální. Skoro každý měl nějakého dědečka, který chodil do fabriky, třeba do Kolbenky nebo Škodovky, máme to v povědomí. Proto je prohlídka starého dolu nebo fabriky autentičtější zážitek než klasický výlet na hrad či zámek. Programátora Jana Moliče zaujala architektura bubenečské čistírny natolik, že tady dělá už čtyři roky dobrovolného průvodce: „Ten barák člověku něco říká.“ V podzemních prostorách pak ukazuje, čím je secesní „chrám hoven“ unikátní: „Podívejte se na ty perfektní klenby a cihlové přechody. Jak je to precizně udělané, jedna spára jako druhá. Tohle už dneska nikdo neumí.“ U vchodu do čistírny se mezitím hádají památkáři se zedníky, kteří tam nejsou schopni postavit ani rovný sloupek z cihel, o perfektních spárách nemluvě.
Na atraktivitu starého železa vsadili v někdejším východním Německu, nedaleko města Dessau. Na poloostrově v zatopeném povrchovém dole instalovali Ferropolis – „Stadt aus Eisen“. Z pěti obrovských velkorýpadel, které dřív požíraly krajinu, vytvořili unikátní industriální zahradu. Můžete tu obdivovat robustní krásu železných dinosaurů, prohlédnout si jejich útroby, anebo přijít na koncert, hudební festival či operní představení, odehrávající se v amfi teátru mezi stroji. Německo je vůbec zemí industriálu zaslíbenou. S obrovskými náklady revitalizovali průmyslové Porúří, kde tak podle časopisu Spiegel vzniklo 300 000 nových pracovních míst. Krize ale velké projekty pozastavila a nikdo moc neví, co teď s nimi. Přesto zůstává Německo pro
nás zatím nedostižným vzorem, jak se dají staré průmyslové areály využít.
|
|
 | | Brutální krása ostravských Hradčan nejvíce vyniká v zimě |
|
|
Co se stane, když to bouchne
Do industriálních prostor umisťuje své divadelní projekty Miroslav Bambušek.
|
|
|
Miroslav Bambušek (*1975) vystudoval filozofii a překladatelství (francouzština, starořečtina). Je autorem více než dvaceti divadelních her, za hry Porta Apostolorum a Písek obdržel druhé ceny v dramatické soutěži Alfréda Radoka. V minulosti spolupracoval s Činoherním studiem v Ústí nad Labem a Západočeským divadlem v Chebu, v současnosti se věnuje hlavně dramatickým projektům v nedivadelním prostředí a filmovému dokumentu.
Proč se ve své dramatické tvorbě stále zabýváte přízraky minulosti a nenapíšete něco aktuálního, přítomného?
Přítomnost a budoucnost je předivo, které většinou vychází z historických kořenů. V naší zemi, i když dnes svobodné, je v myšlení lidí čtyřicetiletý špunt, který stále přetrvává. Historici vědí, normální lidi nevědí, proto by mělo umění osvětlovat minulost.
Děláte politické divadlo?
Určitě. Nehrozí vám jako dramatikovi uvíznutí na povrchu dějin?
Záleží na tom, jak se to udělá. Hra nesmí být prvoplánová. Vždy hledám přesahy, jdu dovnitř tématu. Někdo si může myslet, že je politické divadlo plakát. Není to tak. Takové divadlo se hlavně zabývá „polis“. Polis je obec, okruh, ve kterém žiji a sám za sebe se o něj starám. O hornických procesech na Ostravsku se toho moc nevědělo. Jak jste tohle téma našel?
Narazil jsem na krátký odkaz, jednu větu v jedné knize, která byla o něčem úplně jiném. Potom jsem hledal prameny a už se to rozjelo. Přiblížili jsme se k něčemu, co zmizelo. K ztracené historii, skrývající velké bohatství lidských příběhů. Ani v Ostravě o tom před rokem nikdo moc nevěděl. Suplujete práci historiků?
Pomáhám tomu. Historik napíše práci, která se dostane k úzkému okruhu lidí. Umění může téma nabízet a otvírat mnohem širší škále lidí. S historiky jsme spřaženi, spolupracujeme. Jak na bolestnou historii v „Zdař Bůh!” reaguje publikum?
Reakce jsou ohromné. Divadlo je sice o procesech, ale akcent klade hlavně na horníky v mezních životních situacích. Když se stane zával, když to bouchne, tak většina horníků v epicentru výbuchu zahyne. Už se o nich nikdy nic nedovíme, zůstanou tam. Ale inscenace se zabývá tím, co se tam děje, ukazuje jejich boj o život do poslední chvíle. Tohle rezonuje. Co na to staří horníci?
Jsou povzneseni a otřeseni současně. Vracejí se jim vzpomínky na kámoše, kteří tam zůstali. Někteří to sami zažili a vyvázli jen tak tak. Paměť je selektivní, horší věci se vždycky vyčistí. Když se jim takhle připomenou, začnou mluvit, vyprávět.
Máte k industriálu osobní vztah?
Dobře se mi v něm dejchá. V podstatě jsem z dělnického stavu, vyučil jsem se jako opravář důlních strojů a zařízení v severních Čechách. Cítím se v industriálu jako doma, vzešel jsem z toho. Ale nejsem romantik.
|
|
|
|
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
