| Komenský - otec politického konzervatismu |
|
Benjamin Kuras
|
Konzervatismus jako politický systém obvykle ztotožňujeme s politikou anglickou. Ale jestli se ještě někdy obnoví konzervatismus v české politice, nebude v ní úplným cizincem a nepotřebuje sahat k anglosaským pramenům. Má svého Komenského, který je svou politickou filozofií stejně konzervativní jako o století pozdější Edmund Burke.
|
|
Konzervatismus obou - a vlastně politický konzervatismus všeobecně - je pevně zakořeněný v protestantské životní filozofii a etice, jejich hlavním pilířem je svoboda vyvážená odpovědností, sebekázní a sebeovládáním.
„Základem politiky je sebeovládání, neboť nic nevládne, leč to, co se samo ovládá, a nikdo nemůže vládnout nad jinými, leč ten, kdo současně, ba především, ovládá sebe,“ píše Komenský v traktátu Panegersia (Všeobecné probouzení) ve spisu Obecná porada o nápravě věcí lidských, který by se celý dal číst jako program českého a evropského konzervatismu.
Češi si bez velkého přehánění mohou troufnout říci, že jsou původními autory jak protestantismu, tak konzervatismu. Protestantskou revoluci osvobozování jednotlivce a lidského ducha od totalitních dogmat a mocenské korupce odstartovali Husem, filozofii politického konzervatismu předali Evropě rukama Komenského. Že si při tom nedokázali uchovat ani jedno, ani druhé a museli místo toho zažít na vlastní kůži všechny totalitní tyranie, které si Evropa dokázala vymyslet, je zřejmě jejich národním údělem. Jako by jejich posláním bylo fungovat jako laboratoř zkoumající, kolik tyranie dokáže svobodymilovný lidský duch prožít a přežít.
Že přežít musí, je zásada, kterou Komenský hájí ze všech sil, neboť „mysli lidské je vrozena láska ke svobodě,“ píše v Cestě světla. Neboť „lidská přirozenost je svobodná, miluje činnost z vlastní vůle a děsí se nucení,“ přidává v Didaktice analytické. A taky neboť „svoboda je nejskvělejší statek stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný,“ opakuje ve spise Všenáprava, kde zdůrazňuje:
„Musíme směřovat bezvýhrady k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská.“
Konzervativní princip lidské důstojnosti a noblesy připomíná v traktátu Panegersia a zoufá nad jejím nedostatkem a nepochopením:
„Lidé ve své valné většině nejsou pamětliví své vznešenosti a jsou tak otrockého ducha, že se zahazují bezcennějšími věcmi. Dávají se jimi ovládat, vést, táhnout a zmítat sebou jimi sem a tam, jsouce nehodni toho, aby slyšeli na jméno člověk, jež přece značí tvora určeného k vládě nad věcmi.“
V Labyrintu světa a ráji srdce najdeme ryze konzervativní princip kontinuity minula, současna a budoucna:
„Kdo chce býti člověkem, musí viděti nejen to, co mu leží pod nohama, ale musí se ohlédnout za tím, co již přešlo, aby se učil z minulosti pro budoucnost.“
V Panegersii také připomíná konzervativní vědomí propojenosti všech jednotlivců prostřednictvím lidské společnosti a úcty k zákonům:
„Všichni, kteří se stáváme členy lidské společnosti, jsme povinni zachovávat zákony společnosti. Každý ať se snaží, aby se vedlo dobře celé společnosti, nikdo, aby jen jemu samotnému.“
V traktátu Jedno potřebné rozvádí princip propojenosti všech:
„My, celé pokolení lidské, jsme jedním potomstvem, jednou krví, jedním domem. Proto stejným právem, jako část pomáhá celku, jako úd pomáhá všem ostatním údům těla, máme i my pomáhat jedni druhým. Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“
Konzervativní nesympatie k nepromyšlenému experimentování vyjadřuje v traktátu Pansophia (Všeobecné vědění) důraznými slovy:
„Nic se nesmí dělal v nejistotě.“
S vědomím, že etické rozhodování se neodehrává v utopii mezi absolutním bílým dobrem a absolutním černým zlem, nýbrž v šedivých odstínech různých stupňů polodobra a polozla, nám konzervativně, racionálně a pragmaticky připomíná:
„Je vlastností rozumnosti ze dvou zel spíše se vyhnout většímu, ze dvou výhod spíše zvolit větší.“
Duchovní gigant, jehož smyslem života byla „služba národu, lidstvu a Bohu“. Vizionář spravedlivého světa svobodných lidí. Neúnavný workoholik s šestnáctihodinovou pracovní dobou, jehož obrovské dílo každou chvilku končilo v plamenech válkami zpustošených měst, načež je začínal neúnavně psát znovu. Pokorný a nikdy neremcající snášitel životních tragédií, včetně tří ovdovění, opakovaných ztrát všeho majetku a nekonečného plahočení exilem.
Ryzí a evropsky integrovaný Čech, jakého by všem Čechům stálo za to napodobovat a jeho vize pěstovat. Jenže to by jej nejprve po téměř čtyřech staletích exilu museli uvítat zpět domů, přijmout ho za svého, naslouchat mu pokorně s ústy otevřenými úžasem a smývat prach z jeho uchozených nohou.
|
|
|
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
