Když mně a mé ženě nabídla šéfredaktorka Sanquisu, abychom vybrali první námět pro tuto rubriku, nerozmýšleli jsme se dlouho a zvolili téma lidských emocí. Jsme lidé, kteří se snaží svými projekty, ať již podnikatelskými či nekomerčními, být ku prospěchu sobě i jiným. Když jsme v prosinci 1989 začali podnikat, počítali jsme pochopitelně s tím, že nám nebudou všichni zrovna nadšeně odklízet klády z cesty. Ani jsme však nečekali, že to bude tak tvrdé. Naše naivní představa, že nás listopadový převrat zbavil jednou provždy udavačů, kádrováků, pomlouvačů, falešných pravdomilů a křiváků všeho druhu vzala za své a realita všedních dní pak ukázala, že pomluva i v „nové době“ žije. A utěšeně vzkvétá. Kde se vůbec bere? Které lidské emoce či pohnutky ji přivádějí na svět? A jak je možné, že se dokáže přeměnit ve vpravdě marketingový nástroj, velmi účinný při ničení „konkurence“ ve všech oblastech lidské činnosti? Staré české přísloví říká: „Často lidé hynou klevetníků vinou.“ Je to moudré přísloví. A my? Měli bychom s tím už konečně něco dělat. Snad nejlepší bude, když o takových problémech začneme otevřeně mluvit a psát. 
                                    Jiří Wald, vydavatel

Jsou jich stovky. Nebo tisícovky? Škodí svému zdraví, protože nedokážou být bez své práce. Profese je pro ně vášní, které jsou schopni obětovat hodně. Je jim pomoci? Mohli by naplno dělat, co je těší, aniž by riskovali své zdraví? Zeptal jsem se Pavla Koláře, přednosty Kliniky rehabilitace 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze – Motole.