Stud znamená stydět se před jinými, vědomí viny znamená stydět se sám za sebe. Tak lze hovořit o jednotě pocitu viny a studu ze sebe sama. Je-li pocit viny reakcí na porušení morálních norem, je ovšem jeho předpokladem zvnitřnění těchto norem jako morálních hodnot, imperativů k jejich respektování. V tomto smyslu nemusí mít každý vrah výčitky svědomí z jím spáchané vraždy a tedy ani následný pocit viny, etický imperativ „Nezabiješ !“ jím nebyl zvnitřněn, nestal se mu morální hodnotou.
S tím úzce souvisí otázka původu pocitu viny. Pokusil se na ni odpovědět již S. Freud (zejm. 1930). Spojoval pocit viny s fungováním „superega“ („nadjá“), oné instance („aparátu“) osobnosti, jež se u dítěte utváří v identifikaci s postoji a chováním rodičů jako komplex vědomých i nevědomých morálních povinností, který působí v souhře s instancí „ega“ (sociálně adaptabilní „já“) a je ve stálém napětí s instancí „id“ (neosobní „ono“, reprezentující pudové sklony). Podle Freuda je superego „introjektem autority“, zpočátku rodičovské, později i osob a skupin, s nimiž se jedinec identifikuje a které jsou tak zdrojem zvnitřněných povinností. U dítěte je chování, které není v souladu se zvnitřněnými požadavky rodičů, spojeno s hrozbou ztráty jejich lásky, a proto je u dítěte spojeno s úzkostí. „Zlo je zpočátku to, co hrozí ztrátou lásky; ze strachu před touto ztrátou je nutno ho odstranit… tento stav se nazývá ‚špatné svědomí‘, avšak vlastně si toto pojmenování nezaslouží, neboť na této úrovni je vědomí viny zřejmě jen strachem ze ztráty lásky, sociální úzkost‘ “(Freud). Naproti tomu E. Fromm (1947) rozlišil autoritární a humanistické svědomí: autoritární je ono shora zmíněné superego; jako zdroj pojetí ideálního já, je výsledkem „fascinací autoritou“, jako zdroje norem, ale v životě je někdy nutno postavit se proti autoritě. Humanistické svědomí je dobré i špatné, souvisí s udržováním již relativně stabilizovaného sebepojetí a sebehodnocení a je hlasem integrace našeho „pravého já“.
Pocit viny je nesnesitelný, a proto existuje obrana proti pocitu viny především jako racionalizace provinění a jako „projektivní přesunutí viny“ (Adam svádí přestoupení božího zákazu konzumace jablek ze Stromu poznání na Evu, a ta opět na Hada, který ji svedl). Zvláštním případem je „suspendování superega“ (svědomí), tj. jeho zastoupení nějakou ideologií, jako byl např. komunimus a nacismus (vraždění ve jménu třídní a rasové nenávisti). Nesnesitelný pocit viny může být vykoupen také nevědomým sebetrestáním, které má různé formy autodestruktivních aktů až po sebevraždu. K hrdinovi Dostojevského díla Zločin a trest Raskolnikovovi, který zavraždil lichvářku– stařenu, říká jedna z ústředních postav, Soňa: „Vzít na sebe kříž a vykoupit se jím, to musíš udělat“. Raskolnikov dlouho bojuje se svým pocitem viny, ale v jednom okamžiku Soně říká: „Zavraždil jsem sebe, nikoli ji,“ a vyjadřuje tím utrpení z dosud nevykoupeného pocitu viny. Proto snad v mnoha případech platí výrok velkého dramatika H. Ibsena v jedné z jeho her: „Štěstí je především a před všemi věcmi tichý, radostný, jistý pocit nevinnosti.“ Z dosud uvedeného vyplývá následující sekvence dějů, která vyjadřuje dynamiku pocitu viny a její psychické vykoupení:

František Houdek
Lučavka duše

Vina a pocit viny. Skutek (reálný či domnělý) vážený svědomím (vědomým i nevědomým). Antická dramata (Orestes), Shakespeare (Lady Macbeth), Dostojevskij (Raskolnikov).
Pestrost vztahu mezi vinou a pocitem viny, tedy mezi zločinem a trestem zvnitřněnými ve vědomí jednotlivce (ale třeba i národa), lze proto postihovat pouze na příkladech, které každý podle svého názoru považuje za zajímavé.
Budoucímu zakladateli existenciální filosofie Sörenu Kierkegaardovi tatínek prozradil, že v mládí proklel Boha. Synek usoudil, že otec tímto skutkem zatížil jejich rod dědičnou vinou. Takže Sören, ač zamilován a hotov plodit, svojí milou dosti drasticky opustil, aby rodová vina zašla spolu s ním.
Zakladatel moderní anatomie Andreas Vesal už jako slavný lékař na dvoře španělského krále Karla V. dostal od rodiny jedné umírající dámy povolení ji po smrti pitvat. Přítomen byl bratr zemřelé. Když Vesal obnažil srdce, začalo náhle tepat... Hnán výčitkami – arciže i ve snaze udobřit si inkvizici - rozhodl se Vesal vykonat očistnou pouť do Jeruzaléma. Na zpáteční cestě jeho loď ztroskotala a „viník“ ponechaný sám svému „pocitu viny“ zemřel na zapadlém ostrově.
Očistit od viny po svržení jaderných pum na civilní města Hirošimu a Nagasaki se Američané pokoušeli způsobem, který psychologie důvěrně zná: racionalizací, tedy zpětným, společensky a morálně co nejpřijatelnějším zdůvodněním. Podvědomé důvody masakru lze najít přinejmenším tři: pomstít se Japoncům za Pearl Harbor, ukázat Stalinovi sílu a koneckonců se i dozvědět, jak atomová bomba účinkuje na lidi. Racionalizovaným důvodem bylo ušetřit životy amerických vojáků při invazi do Japonska.
Pro mě sympaticky se s pocitem viny snažil vypořádat Otto Hahn. Tento německý jaderný chemik těsně před druhou světovou válkou objevil štěpení uranu, čímž položil vědecké základy pro vývoj jaderné bomby. Když se v létě 1945 v Anglii, kde byl internován, dozvěděl o Hirošimě, upadl do hlubokých výčitek svědomí. Za dveřmi jeho pokoje se jako na stráži střídali spoluzajatí kolegové, připraveni zasáhnout, kdyby si zdeprimovaný badatel chtěl něco udělat.
Hahn sice v tu chvíli pomýšlel na sebevraždu, ale nakonec zvolil očistec vědce bojujícího proti zneužití vlastního objevu. Nobelovu cenu i další četné pocty považoval hlavně za prostředky zvyšování svého kalibru v boji proti jadernému zbrojení na obou stranách železné opony.
Američané mají tendenci věci na moje gusto až příliš zjednodušovat, nicméně nelze jim upřít, že občas udeří hřebík na hlavičku. Jejich pragmatický slogan „naučit se s tím žít“ funguje i pro pocit viny. A jelikož na chyby bez následného pocitu viny bychom okamžitě a bez užitku zapomínali, platí, že nikoli pouhými chybami, ale především vinami z nich se člověk učí.