Rozhovor s prof. MUDr. Evou Topinkovou, CSc.,
SANQUIS č.20/2002, str. 10

Pro své pacienty je živoucím důkazem toho, že stárnutí se lze úspěšně bránit. Pro své kolegy a kolegyně pak dokladem, že profesorkou medicíny se může stát i žena, a dokonce ne až na ‚stará kolena’.

Gerontologie, geriatrie... Žádná zář reflektorů, žádný potlesk. Alespoň zatím. Proč jste vlastně nezůstala u interny?
Byla jsem spíš vědecký typ, což mě hned po promoci přivedlo ke genetice do Biologického ústavu. Klinika mě však lákala také, proto jsem po celé čtyři roky své aspirantury docházela na ‚Charvátovu’ kliniku, kde jsem se učila základům interny. Oslovila mě, a já si uvědomila, že jenom u ‚krys’ skončit nechci. Vědu jsem ovšem nechtěla opustit, proto jsem se oboje snažila skloubit. Právě v té době mi prof. Pacovský nabídl místo na III. interně v tehdejším kabinetu geriatrie. Když jsem se po letech prokousala všemi atestacemi v interně, došlo mi, že s tou geriatrií to tak úplně náhoda nebyla. Blízká pomoc těm posledním z posledních, i když byla jen obtížně slučitelná s vědeckou dráhou, mě zkrátka přitahovala.

Co nejpodstatnějšího se podle vás za ta léta, co v geriatrii působíte, změnilo?
Především se zlepšil postoj společnosti k handicapované minoritě jako ke své integrální součásti, byť separatisticky pojímané. A to navzdory tomu, že se u nás o starých lidech dosud nejčastěji píše v souvislosti s důchody, ubírajícími ze společné kasy, s velkými náklady na zdravotní péči a s diskusemi o tom, zda je nutné investovat právě do geriatrie. Ještě před deseti lety jsme však považovali načesané americké důchodkyně za cosi nenormálního - a teď se už nedivíme fyzicky zdatným  sedmdesátníkům na alpských sjezdovkách. Nesmírně mě těší, že na rozdíl od minulosti mohou senioři využívat řadu léčebných možností až do nejvyššího věku, například dialýzu, JIP, kardiochirurgické výkony, operace katarakty, naslouchadla... To všechno nepředstavitelně zlepšilo kvalitu života ve stáří. Pokrok vidím i v tom, že si obor vydobyl své místo mezi ostatními lékařskými obory a jeho existenci už nikdo nezpochybňuje. V České republice už dokonce máme tři geriatricky zaměřené kliniky. Šlo to ztuha, ale šlo.

V jednom ze svých článků jste upozornila na nutnost zvýšit počet specialistů u nás nejméně na trojnásobek dnešního stavu, tedy na 400 geriatrů. Vezmeme-li ale v úvahu fakt, že podíl starých lidí bude v příštích letech neustále stoupat, není ten požadavek příliš skromný?
Pokud by platilo, že by základní primární péči zajišťovala trojice pediatr - praktický lékař pro dospělé - geriatr, skromné by to opravdu bylo. Za mnohem rozumnější ale považuji systém, v němž by geriatři pracovali jako ostatní ambulantní specialisté a poskytovali praktickým lékařům konzultace tehdy, kdy by to bylo zapotřebí. K tomu je však nutné praktiky vychovat. Ona konzultační činnost by byla užitečná už proto, že praktik má dnes na jednoho pacienta průměrně deset minut - a to se starý člověk ani nestačí svléknout. Tento systém však předpokládá, že tuto speciální péči nasmlouvají s geriatry zdravotní pojišťovny.

Když jste ‚dostala’ kliniku, co jste jí dala, byť jenom v duchu, do vínku? Vždyť vaši pacienti těžko mohou odejít domů zdraví jako rybičky.
‚Mission’ má být, myslím, vždycky trochu ‚impossible’, ale realizovatelná. Náš pan ředitel mluví o naší klinice jako o nejvstřícnější a nejlaskavější vůči pacientům, já bych doplnila ještě vysokou odbornou úroveň. Situace, kdy starý člověk náhle onemocní, musíme zvládat tak, aby měl co největší šanci dostat se z nich zcela bez šrámů. Potřebuje k tomu ovšem delší čas a musíme při tom spolupracovat s internisty, chirurgy, ortopedy, neurology. Abychom lidem zpětný návrat maximálně usnadnili, staly se neodmyslitelnou součástí léčby u pacientů po mozkových příhodách a ortopedických operacích speciální rehabilitační postupy a ošetřovatelský režim. Naše lůžková péče je tedy prodloužená, nikoli však trvalá, protože míří k návratu do domácího prostředí.

V 80. letech jste byla spoluřešitelkou dvou výzkumných úkolů na téma Teoretické základy prevence patologického stárnutí a stáří. Co z vašich tehdejších závěrů přetrvává dodnes?
V obecné rovině jsou to podle mě tři skutečnosti. Že je možné ovlivnit některé faktory, které jsou příčinou stárnutí a způsobují nemoci, jimž lze předejít. Za druhé, je třeba v populaci starých lidí rozpoznat ty s větším rizikem, s takzvanou křehkostí, protože právě u nich má preventivní gerontologie největší šanci zlepšit kvalitu života. No a do třetice je nutné obecně zlepšit zdravotní stav populace jako celku, jinak řečeno, zadělat si na co nejlepší stáří: nebýt tlustý, nemít hypertenzi, posilovat imunitní systém, bránit se stařeckým nemocem a úbytku svalů, být v pohodě. Spokojené stáří bývá přece nejen výsledkem toho, co nám nadělila příroda, ale i toho, co jsme si nadělili my sami.
Zdá se mi, jako bychom na tento argument dosud moc neslyšeli.
Ano, fenomén vytěsnění tu působí dokonale. Bezmoc, chudoba, izolace - takový je společenský odraz stáří, a ten si nikdo nechce připustit. Přitom dnes už je to mýtus. Onehdy se ale v televizi ptali lidí střední generace, co budou ve stáří dělat, a většina z nich se smíchem odpověděla, že se ho stejně nedožijí.

Pracovala jste na mezinárodním projektu ‚Care for the Elderly: Goals and Priorities’. Můžete shrnout jeho současné priority a cíle?
Účastníci světového kongresu gerontologie je zakotvili do tzv. Adelaidské deklarace. Tedy dobrá akutní péče se všemi možnostmi heroické medicíny tam, kde nemocnému účinně pomáhá, na druhé straně dostatečné personální i finanční zajištění péče u těch, které současná medicína nedokáže vyléčit. ‚Cure’ a ‚care’ nejsou protiklady - musí se doplňovat či probíhat souběžně. Léčba může končit, péče však nekončí nikdy, říkával ostatně profesor Pacovský. A konečně je důležité věnovat dost prostředků na výzkum a vzdělávání v geriatrii.

Nicméně přívlastek ‚klíčový’ jste vy přisoudila projektu Evropské komise ‚Ageing Population’. Proč?
Pozor - klíčovým ho nenazývám já, ale samotná Evropská komise. Ve snaze udržet krok s Japonskem a Spojenými státy, za nimiž se i ty nejvyspělejší západoevropské země výrazně opožďují, vznikla snaha podpořit výzkum v Evropě. Unie proto vytkla šest klíčových oblastí, z nichž jedna se týká stárnutí a zdravotního postižení.

Máte pocit, že o tom u nás vůbec někdo ví?
A kdo podle vás ví, jaké projekty řeší jednotlivé ústavy Akademie věd nebo Grantová agentura České republiky? I proto se snažím tolik přednášet a psát články, protože nedostatek informací cítím i jako svůj dluh.

Symbolem neveselého stáří se pro veřejnost nejspíš stala Alzheimerova choroba. Nedávná bitva o úhradu antidemenčních léků zdravotními pojišťovnami byla vítězná. O co byste v první řadě svedla bitvu vy?
Na které frontě myslíte?

Dejme tomu na půdě odborné lékařské společnosti.
V tom případě za systémové řešení zdravotní a sociální péče o staré lidi v České republice. Aby se tento problém konečně začal řešit mezirezortně. Aby se hodnotily skutečné ekonomické potřeby a přihlíželo se k výsledkům řady grantů. Pokusy o systémové řešení se už sice objevily, ale nedopadly dobře. Je to zkrátka bolest, která trvá. A nezmizí, pokud se nebude řešit společně s důchodovou politikou a zdravotními pojišťovnami. Například v Německu se podařilo vydělit pojištění dlouhodobé péče, pro něž existuje typicky německý výraz ‚Langzeitigpflegeversicherung’.
Přejděme teď ale od principu k detailům. Před časem někteří lékaři veřejně upozornili na to, že mnoho pacientů, těch starých především, trpí podvýživou a dehydratací. V nemocnicích je na vině nekvalitní péče, doma zřejmě neznalost. Přeháněli, nebo ne?
Je to pravda, kterou ale nelze paušalizovat. Lékař by skutečně měl mít o pacientovi veškeré informace, tedy i údaje o jeho výživě. Nutriční vyšetření by se proto mělo stát běžnou součástí praxe u staršího pacienta. Existuje mimochodem jednoduchý pětiminutový screeningový test. Případné ohrožení je tedy dnes možné lehce rozpoznat, jen chtít. Jenže my na to nejsme zvyklí. Důležitou roli má také kultura ošetřovatelské péče, ne aby sestra jenom nemocnému položila jídlo na stůl a nesnědené zase odnesla. My máme navíc výborné zkušenosti s malými krabičkami speciálních výživných nápojů. A protože ve zdravotnictví není peněz nikdy dost, radíme příbuzným našich pacientů, aby místo dvou dortů přinesli jedno pití, že tím pro babiččino zdraví udělají nesrovnatelně víc.

Americký zoolog Steven Austed ve své knize Proč stárneme, která teď vyšla i u nás, konstatoval: „Po staletí hokusů a pokusů a falešných nadějí by mohlo být stárnutí konečně řízeno vědecky. Je vzrušující žít v takové době a je zvlášť vzrušující být gerontologem.“ Souhlasíte s ním? Jakou změnu vnesou podle vašeho názoru genetické objevy do vašeho oboru?
Molekulární biologie může v geriatrii objevit zákonitosti v řízení genů stárnutí, ale i těch, jež ovlivňují vznik nemocí, které se manifestují ve vysokém věku. Genetická léčba však, předpokládám, zasáhne i takové, co vznikají už ve středním věku, byť jejich důsledky pociťujeme až ve stáří. První zákroky pravděpodobně povedou k dosažení maximálního biologického věku, tedy stáří kolem 120 let. Otázkou ovšem je, jakým způsobem prodloužit životnost těch orgánů, které se lety přirozeně opotřebovávají. Tam se vědci nejspíš budou muset pokusit zpomalit jejich stárnutí už od samého narození nebo klonovat nové.

Čeho byste se chtěla, paní profesorko, v medicíně dočkat?
Toho, aby každý lékař používal v péči o pacienta vědu, umění i srdce. A aby věděl, jak je správně namixovat.

Renata Červenková
(autorka je editorkou časopisu Marianne)

Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc.
- narozena v roce 1953
- v roce 1977 absolvovala FVL UK
- po promoci pracovala jednak jako aspirantka v Biologickém ústavu FVL UK, jednak na III. interní klinice 1. LF UK a VFN. Na geriatrickém oddělení a posléze klinice, které se z ní odštěpily, prošla všemi funkcemi (sekundářka, odborná asistentka, docentka), od roku 2001 je přednostkou
- od roku 1982 pracuje současně na subkatedře (nyní katedře) geriatrie IPVZ, kterou od roku 1998 vede
- v letech 1992-2001 působila v Ústavu pro humanitní studia v lékařství; zavedla výuku sociální gerontologie a společně s doc. MUDr. J. Neuwirthem i výuku geriatrie na 1. LF UK
- v roce 2001 byla jmenována profesorkou sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví

Je členkou mnoha odborných společností, například
- České geriatrické společnosti (od roku 2001 vědeckým sekretářem)
- International Psychogeriatrics Association (IPA)
- International College of Geriatric Psychoneuropharmacology
- InterRAI (mezinárodní konsorcium pro výzkum v gerontologii)
- New York Academy of Sciences
- Forum of Ageing, European Commission (členka Steering Committee)

Je autorkou a spoluautorkou 16 monografií a více než
170 vědeckých a odborných článků a abstrakt, řešitelkou a spoluřešitelkou 11 mezinárodních i národních grantových projektů zaměřených na geriatrii a sociální gerontologii a veřejné zdravotnictví

 



obsah čísla 20 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA