Nábytek jako šperk
Mgr. Ivo Křen  
SANQUIS č.21/2002, str. 49

Pod slovem „nábytek“ si dnes asi téměř každý představí v prvé řadě vybavení svého bytu.

Skříně a rozličné varianty více či méně praktických nábytkových sestav, jejichž prvořadým účelem je pokrýt stěny a vytvořit tak dostatečný prostor na uložení knih, šatstva, porcelánu, skla a všemožných dekorativních předmětů atd. Méně lidí již začne v této souvislosti uvažovat o nábytku jako prvku, který odedávna nesmírně výrazným způsobem utvářel životní prostředí. A činí tak dodnes, byť v mnoha případech velmi sporným způsobem.
Nábytkové kusy minulosti se ve své vrcholné podobě stávaly oprávněně až uměleckými díly, zcela rovnocennými ve své reprezentativní funkci výtvorům výtvarného umění, jakými jsou plastiky či obrazy. Takový nábytek, vznikající v každé době jako exkluzivní zboží vedle rozsáhlejší běžné produkce, vyjadřoval velmi názorně styl doby a stával se naplněním snahy odrážet majetek a postavení svého majitele.
Krátký výlet do minulosti nábytkové tvorby jednoznačně dokládá zmíněnou úlohu nábytku v životním prostoru člověka od samých jeho počátků. První zachované kusy egyptského nábytku pocházejí z doby před více než 4000 lety a na luxusních výrobcích je zřetelná práce nejlepších tvůrců - uměleckých řemeslníků. Obdobně i v době Římské říše byl sklon vytvářet nejlepší nábytek jako přepychové honosné kusy. Bylo na nich použito vykládání želvovinou a stříbrem, kombinace ušlechtilých dřev a mnohdy i neobvyklé materiály jako litý bronz. Užité ozdobné motivy přímo korespondovaly s uměním architektury a při výrobě lehátek a stolů se nezřídka uplatnila také klasická sochařská práce v mramoru.
Zatímco v následujících staletích, od období románského až po dobu pozdní gotiky, jsou tyto výrobky spíše robustnější povahy a s dominující utilitární složkou, doba nastupující renesance přináší nový rozvoj nábytkového umění. Vznikají kusy v novém slohu, s dokonale vyváženou složkou užitkovosti a estetického ztvárnění. Vymezují se charakteristické podoby jednotlivých nábytkových typů. Rafinovaně jsou promýšlené zdobné techniky intarzií a inkrustací.
Období baroku vnáší do oblasti nábytkové tvorby prvky z umění, které je plné vzruchu, napětí, pohybu a okázalosti. V této době vznikají jednotlivé kusy, na jejichž tvorbě se zcela rovnocenně podílejí řemeslníci a umělci - sochaři i malíři. Nábytek je často spíše než užitným předmětem uměleckým dílem unikátní povahy. Také další slohové období rokoka dává prostřednictvím uplatnění extrémně složitě řezaných, intarzovaných i z kovu tepaných prvků nábytkovým výrobkům honosný výraz.
V následujících obdobích došlo k formální změně. Pro styl klasicismu a empíru je sice charakteristické oproštění od dekorativní a tvarové přezdobenosti a nacházení inspirace v antické vznosné jednoduchosti, ale nic to neubírá na snaze o výraz elegantní nadřazenosti.
Devatenácté století přineslo zcela nové prvky do stylu života i nové požadavky na nábytkovou produkci. Po krátkém období střídmé elegance biedermeieru přichází od poloviny století několik vln reminiscencí historických slohů od gotiky až po rokoko. Přes snahu uplatnit všechny známé honosné prvky se ztrácí celistvost práce unikátního charakteru. Průmyslová výroba zákonitě posunula i nábytkářskou tvorbu směrem k sériové produkci. Reakcí na formálnost a vyčerpanost těchto opakovaných návratů k dekorativním prvkům minulosti byla na konci století secese. Snaha vytvořit zcela novou ornamentiku i v oblasti nábytkové tvorby vedla mnohdy ve jménu uměleckosti a honosnosti k překročení mezí materiálových možností a konstrukční účelnosti.
Dvacáté století přineslo do nábytkové tvorby nové materiály, ale zároveň zcela završilo proces omezení individuální nábytkové tvorby na minimum. Kubizující sochařské formy nábytku českých architektů jsou spíše exotickou výjimkou. Nábytek odpovídá stylu života, preferována je strohost a krása v jednoduché účelnosti. Spolu s dekorem se však často v případě průmyslově vyráběného nábytku ztratil smysl pro krásný detail.
Ačkoliv v našich zemích vznikaly po řadu minulých let převážně unifikované sestavy a nábytkové stěny, které s původní krásou uměleckého řemesla neměly nic společného, v posledních letech nastal zřetelně výrazný obrat k lepšímu. Vše nasvědčuje tomu, že nastává návrat k hodnotám dokonale zvládnuté uměleckořemeslné práce.
Skutečnost, že cit pro noblesní krásu individuálně řemeslně vytvářeného nábytku není cizí ani současnému industriálnímu světu, přesvědčivě dokládá ohlas na práci firmy Palo Santo. Její majitel Michal Petráň si splnil svůj sen, věnovat se práci s ušlechtilým materiálem zpracovaným do forem krásného nábytku. Na počátku, v roce 1990, byla malá dřevozpracující dílna. Výrazně se svým zaměřením odlišovala od desítek tehdy vznikajících „nábytkářských“ firem, těžících z vlny zahraničního zájmu o starý nábytek z měkkého dřeva, znásilněný olouhováním, napuštěný voskem a naplňující touhu zákazníků obohatit své elektronikou vybavené domy trochou „prostého tepla venkova“. Dílna Michala Petráně se programově zaměřila na zcela jinou práci, vyžadující mnoho učení se a zvládání starých mistrovských technik zpracování dřeva, dýh, laků atd. Do rukou jeho řemeslníků se dostávaly k restaurování skvostné barokní intarzované komody a komodové sekretáře, řezbované a zlacené empírové stoly a sofa, rafinovaně elegantní sedací nábytek, vitríny a knihovny z období biedermeieru a jiné a jiné. Navrátit takový nábytek z torzálního stavu do původní podoby efektního solitéru je prací, která ovlivní člověka ve smyslu zcela jiného vnímání věcí kolem sebe. Určuje mu vyšší měřítka a nároky.
Souběžně s bravurním ovládnutím mistrovských postupů v oblasti nábytkové tvorby se postupně začínala stále více prosazovat snaha uplatnit i vlastní kreativitu. Majitele dílny přestala uspokojovat „pouhá“ schopnost dokonale restaurovat či nově vyrobit k nepoznání věrnou kopii již existujících výrobků. Vstoupit na pole vlastní tvorby je obtížné, ale zároveň nesmírně lákavé. Proto před dvěma lety přijala firma Michala Petráně novou značku a také poetický název Palo Santo. Tento název „svaté dřevo“ byl původně označením jednoho z druhů nejušlechtilejších dřev, palisandru. Dílna se stále věnuje složitým restaurátorským pracím a výrobě kopií historických solitérů i interiérových celků (dnes patří v oboru mezi největší v České republice), ale zároveň vytváří jednotlivé originální kusy nábytku podle vlastních návrhů majitele a spolupracujících výtvarníků. Nejedná se však o pseudoumělecké výtvory, použitelné pouze jako exponáty pro výstavní síně. Vzniká nábytek v „krásném slohu“, okouzlující harmonií tvarů a krásou materiálu, jakým jsou výjimečné struktury dřev se jmény dýchajícími exotikou: vavona, zebrano, eben macasar, madrona. A jak se na výjimečný nábytek patří, jsou některé kusy doplňovány detaily ze slonoviny, opatřovány až dvanáctivrstvými laky s vysokým leskem, doplňovány zlacenými leštěnými řezbami. Originální tvorba firmy Palo Santo prezentuje působivost současného uměleckého řemesla ve zcela špičkové podobě noblesní nábytkářské i řezbářské práce. V řadě případů jsou zřejmé inspirační zdroje v tvarosloví minulosti, ale vznikají i skulpturální výtvory, které, ačkoliv slouží jako nábytek, mají blízko k výtvorům sochařské povahy. Jako takové posléze působí i v interiéru, kde k sobě spolehlivě přitahují pozornost.
Zatím posledním krokem v tvorbě této uměleckořemeslné firmy je pozoruhodný čin - spojení nábytku s výtvarným dílem. Firma navázala spolupráci s jedním z nejvýraznějších současných umělců - sklářů Jaromírem Rybákem. Výsledkem této spolupráce je spojení skulpturálního dřevěného stojanu se skleněnou plastikou do celku jednotného výtvarného názoru. Tato díla nového výrazu, tak výrazně odlišného od prezentace stereotypu hranolových soklů, slavila již ohlas ve výstavních síních Francie a USA. Vedle těchto stojanů však vznikají v současnosti vysoce exkluzivní práce, kde se originální skleněná plastika stává nedílnou součástí nábytkového kusu. Je skutečnou radostí a až rozkošnickým potěšením setkávat se každodenně v interiéru a užívat takovéto výtvory, ve kterých je, jako i v minulosti, setřena limitující hranice, před kterou končí umělecké řemeslo a začíná jedinečné umění.

Východočeské muzeum,
Pardubice
Foto Štěpán Bartoš



obsah čísla 21 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA