Balada o koních
Ludvík Hess  
SANQUIS č.22/2002, str. 110

V prvních únorových dnech roku 1947 napadlo sněhu víc než jindy. Jaroslav Matyáš se činil v kladenské Davidově ulici s lopatou, aby se sanitka přivážející z porodnice jeho vnuka dostala co nejblíž k domu. Mrzlo, až praštělo.

 
Novopečený dědeček byl ředitelem školy a s lopatou to tudíž moc neuměl.
Řeknete si, že jste chtěli číst o koních nebo třeba i o hříbatech, proč tedy o lidských novorozencích? Každá věc má ale svůj začátek, a tak se přece musí nejdřív narodit chovatel koní. Chovatelským čekatelem se stal na kladenské sokolské jízdárně na Sletišti, kam jej dědeček Matyáš jako bývalý sokol často vodil. Vnuka tam taky poprvé posadil na koně. Jisté je, že to byl bělouš a jmenoval se Saliman. Dokládá to dobová fotografie. Za otěže drží Salimana správce pan Freiberg nebo snad Fleiberg, ať prosím odpustí. Kladenská jízdárna měla zastřešenou halu a malou tribunu, z níž kluk, tichý jako pěna, pozoroval koně a jezdce klusající nebo cválající ve zvláštní atmosféře plné soustředěnosti na vysoké vrstvě pilin podél dřevem obložených zdí. Občas zadunělo bednění, do kterého kopl neklidný kůň. Kdyby se kluka někdo dnes - po padesáti letech - zeptal na nejsilnější zážitky z dětství, popisoval by právě napětí panující v hale kladenské jízdárny. Kromě cvičitele se promluvit neodvážil vůbec nikdo. Hodina práce na jízdárně byla posvátná jako mše v kostele. Ano, teprv dnes si uvědomuje, jak pociťoval kladenskou jízdárnu. Byl to chrám...
Sletiště je obklopené lesem a dědeček s klukem do něj denně chodívali na dlouhé procházky. Po úzkých kopyty vyšlapaných stezkách je občas míjela skupina koní a jezdců.
Chovatele dodnes občas popadne touha naložit si koně a dovézt jej do kladenského lesa, projet se pěšinou vedoucí na Lapák, pod vysokým stropem ze stromů spínajících větve tak, že připomínají vysokou gotickou klenbu.
Krmení do stájí zavážel párem koní voják z nedalekých kasáren. Ze stáje si zase vyvážel na pole hnůj sedlák ze statečku u Sletiště. Spřežení koní kluka okouzlilo a dědečkovi tvrdil, že by chtěl být sedlákem. Když si po letech jako chovatel koní požádal na úřadě o živnost, četl na papíře černé na bílém - soukromě hospodařící rolník.

První kůň Mohan
Kluk - říkejme mu Jaroslav, protože i tohle jméno má zapsané v rodném listě - se už jako student gymnázia stal samozvaným editorem a redaktorem nikdy nepovoleného literárního časopisu Divoké víno a obklopilo jej umění, ženy a bohéma. Psala se šedesátá léta a povoleno sice nebylo nic, ale tolerovalo se mnohé. Jaroslavovi záhy narostla křidélka a vzpomněl si na dětský sen - koně. Starý kostelecký handlák Emler mu dohodil dvouletého hřebečka Mohana. Hnědáček pocházel odněkud ze Slovenska, nebyl příliš velký, ale o to veselejší. Koňák by takovému koni řekl „študent“. Skutečně - Mohan byl přece jen o něco chytřejší, než koně obvykle bývají. Na levé půlce zádi měl výžeh - číslo 2. Co ten výžeh znamená, nikdo nevěděl, ani Mohanův původ Jaroslav neznal. Přesto ten koníček poznamenal desítky holek a pár kluků, kteří se na něm za dvacet sedm let jeho života učili jezdit. Chovatelův syn na něm odjezdil své první Hubertovy jízdy včetně té proslulé nebezpečné na Pecínově. Koník byl čím dál veselejší a dobrou náladu neztratil ani jako valášek. Ti dva - Mohan a chovatel - spolu žili celé čtvrtstoletí. Denně se vídali, kluk - pak už muž - jej denně krmil, čistil, uklízel mu stáj a pouštěl ho do výběhu. Od starého a pečlivého kováře Bartůška z Říčan se naučil kovat koně a svého valáška pečlivě obouval. Kolikrát za život jej asi koval?
Mohan na stará kolena zchroml, ale v kondici byl až do svých sedmadvaceti let. Když jej ráno Jaroslav dovedl k výběhu, pokaždé do něj vesele nacválal. Hnědá srst prošedivěla a hřbet propadal, ale náladu měl dobrou. Až náhle začal slábnout a ráno se nedokázal sám v boxu postavit. Chovatel zavěsil nad jeho box kladkostroj, pod tělo mu podsouval popruhy a za pomoci dvou ošetřovatelů jej denně zvedal. Stáří přišlo rychle.
Mohan jednoho dne vyšel ze stáje, upadl a nemohl vstát. Chovatel mu dal poslední jablko a napustil mu do žíly uspávající injekci. Pochoval ho ve výběhu a po jeho hrobě dnes běhají hříbata.

První hříbě
Vlastu, respektive Ujmu, případně Hvězdu, jak měla psáno v papírech, připustil Jaroslav mohutným hřebcem Alarmem ratajským, který v roce 1974 působil v chovu koní na samotě poblíž Prahy. Říkalo se tam v Podlesku. O koně se staral nebo někdy taky nestaral koňák Beran. Nechával je v ohradách od jara do zimy a krmení jim do výběhu sklápěl rovnou z valníku. Bývala to často siláž, protože tou se krmilo v nadřízeném výzkumném ústavu. Když chtěl Beran předvést plemeníka, otřel mu hřbet z jedné i druhé strany rukávem svého prošívaného kabátu. A bylo vyčištěno... Alarm měl samostatný box, ve kterém se nikdy neuklízelo. Po čase stál skoro u stropu, hlavu u dveří měl podstatně níž než zadek, jak si pod něj kálel. Na kvalitě mu to ale neubralo, pohybu měl dost, protože celé noci trávil ve výběhu. Ve dne jej Beran nechával stát doma, snad aby hřebce nerušily klisny či lidi kolem výběhů. Na Podlesk občas jezdil malíř koní Emil Kotrba, a tak se mnozí z koní zachovali v jeho kresbách. Asi nejznámější obrázek z Podleska je fotografie klisny skákající oknem ven ze stáje. Tahle fotka byla otištěna v knize Jezdectví a dostihový sport, kdysi bibli všech koňařských začátečníků.
Alarm a Hvězda se stali rodiči klisničky Almy, která se narodila
19. září 1975 jako chovatelovo první hříbě. Prvním divem bylo, že Alma vůbec přežila. Matka Hvězda se totiž rozhodla, že ji nebude krmit. Jaroslav a jeho kamarádi riskovali zdraví, aby ji přesvědčili. Kobyla byla, jak se říká, přísná, ale po narození hříběte doslova zlá. Po prvních dvou dnech, kdy nechtěla hříbě pustit k vemeni, se z ní náhle stala nejpečlivější matka. Pro změnu nechtěla nikoho pustit k hříběti. Devátý den po porodu Jaroslav zapřáhl Hvězdu do malého valníčku, na kterém postavil bednění pro hříbě, a vydal se s klisnou znovu za Alarmem. Jelo se po silnicích kolem Prahy, klisna řehtala a celou cestu šla s hlavou otočenou dozadu, kde na valníku v ohrádce zase tesknilo hříbě. Věřte nevěřte! Přepravníky na koně tenkrát ještě asi po Čechách nejezdily a speciálních náklaďáků na transport koní taky moc nebylo.
Námluvy se podařily a za jedenáct měsíců měla Alma bratra hřebečka Adama. Jméno dostal na památku koně, kterého kdysi Statek Praha zabavil bývalé statkářce Polednové z Dobré Vody. Koníček skončil na nucené porážce, ač prý pro ni nebyl důvod. Správce statku ho Polednové prostě nechtěl vrátit. Tahle statkářka nebo spíš nedostatkářka, jak o sobě říkala, měla statek poblíž Fantova mlýna na Botiči, samoty, na níž měl Jaroslav od roku 1975 koně ustájené. Na Fantově mlýně v té době ještě nebyl zavedený elektrický proud, a tak Jaroslav chodil po nocích svářet boxy pro koně ke statkářce na Dobrou Vodu. K ránu si odnášel jednotlivé díly mříží do stáje na Fantově mlýně. Za to Polednové patřil dík a čest pojmenovat druhorozené hříbě podle jejího zabaveného koníka.
Na Fantově mlýně stálo zpočátku asi pět šest koní.
Jejich ustájení v nově postavených boxech byl pro chovatele splněný životní sen. Většinu železa nakoupil pokoutně, prkna obalená betonem ze staveb svážel z širého okolí na malém valníčku taženém Hvězdou.
Psala se sedmdesátá léta a moc se toho nesmělo, ale najednou tu byl soukromý chov koní. Aby se nějak pokryl před státní mocí, založili chovatel a jeho kamarádi a jezdci místní mládežnickou organizaci. Pod jejím jménem se získával příděl ovsa - někdy tři kila na koně a den, někdy čtyři, jak stát naplánoval. Ale oves byl vždycky, nějaký navíc skladníci rádi za hotové při nakládání přiložili.
Alma vyrostla, dostala sedlo a stala se vynikajícím jezdeckým koněm i matkou mnoha hříbat. První z nich byla klisnička po plnokrevném xaverovském hřebci Norbertovi - dostala jméno Nora. Chovatel se odpoledne při návratu z práce podivil, proč všichni koně ve výběhu stojí v kruhu kolem ležící Almy. Klisna nečekaně porodila na pastvě a asistovali jí její stájoví druzi. Prvorodička se o hříbě příliš nestarala, ale aktivitu převzala babička Hvězda. Hříbě si přisvojila a chovatele k němu nechtěla vůbec pustit.
Almu připouštěl Jaroslav xaverovskými plnokrevnými hřebci. Z Fantova mlýna chodila Alma na Xaverov pod sedlem, nebylo to dál než deset dvanáct kilometrů, podle toho, jak jezdec bloudil nebo překonával nejrůznější překážky. V každém případě cestu Almy za ženichy křížily dvě státní silnice - černokostelecká a českobrodská. Jaroslav si pořídil stařičkou Pragu RN, řečenou Barču, a na její korbě bez plachty nebo pod improvizovaným přístřeškem vozil klisny připouštět - jednou ze stanic hřebců bylo tenkrát Pohoří u Jílového. Když erena - jak se té pragovce říkalo - nejela s klisnou za hřebcem, zavážela seno nebo slámu. Samostatnou kapitolou by mohla být její výdělečná činnost. Aby bylo na oves, objížděl Jaroslav s náklaďákem po okolí skládky a sbíral železo. Za fůru naloženou starými kamny, trubkami a plechy zaplatili ve Sběrných surovinách až tisíc korun. Byly to doby vskutku pionýrské...
V roce 1981 Alma porodila klisničku Courbettu po plnokrevném hřebci Court Giftovi. Tahle obrovská hnědka je představitelkou další generace Jaroslavových polokrevných koní a ve svých dvaceti letech porodila na jaře 2001 své jedenácté hříbě.
Dávno se chovatel rozhodl, že staré koně nebude prodávat a nechá je dožít doma, ale Almu kdysi prodal. Když jí bylo dvacet let, vyhledal klisnu ve stáji někde u Příbrami a šel jí popřát. Ten den se na závodišti v Černém lese u Benešova běžela Velká benešovská steeplechase. Na startu dostihu byl i chovatelův plnokrevník Markazit. Hřebec padl po doskoku na jednom z příkopů a před očima chovatele uhynul.
Jaroslav chtěl Almu znovu navštívit ve dnech, kdy se měla dožít dvaceti pěti let. Dozvěděl se ale, že kobyla je už dva roky v koňském nebi. V jeho stáji dnes stojí její dcera Courbetta, vnučka Levada po hřebci Libanonovi, Manorka, jejímž otcem je chovatelův odchovanec Manor, a pravnučky Manila a Manca.

Margareta
V sedmdesátých letech minulého století bylo dost soukromých jezdeckých koní, ne snad tolik jako dnes, na počátku století nového, ale vlastnit jednoho dva koně rozhodně nebylo žádnou zvláštností. Plnokrevníci však byli takřka výlučně v majetku organizací, a ani těch nebylo mnoho. V jezdeckých oddílech bylo prestižní otázkou vlastnit koně, na jehož jmenovce se skvěla červená barva a smluvená značka „A 1/1“. Po plnokrevníkovi zatoužil samozřejmě i Jaroslav. Získat jej ale bylo prakticky nemožné. V Praze byl plnokrevný chov na Xaverově v majetku národního podniku Drůbežnictví. Více než padesáti koním vévodili hřebci, jejichž jména Jaroslavovi zněla jako jména bohů - Norbert, Corvett, Court Gift a dodnes a nade všemi Royal David. Snad proto, že od prvních třech jmenovaných se nakonec dočkal hříbat, ale Royal David pro něho zůstal pouze královským jménem a nenaplněným snem.
Jednoznačné bylo, že soukromník od Drůbežnictví Xaverov plnokrevníka koupit nemůže. Ještě tak snad nějaká organizace... Jaroslav se seznámil s tehdejším xaverovským správcem, chcete-li, vedoucím chovu koní Ferdinandem Palyzou. Z Xaverova to nebylo na Fantův mlýn daleko, a tenhle známý a zasloužilý koňák, který v té době žil takřka odloučeně od své neméně populární manželky Evy Palyzové, trénující koně v Lysé nad Labem a prohánějící mercedesku na trase mezi Lysou a sídly slovenských rolnických družstev, která jí svěřila koně do tréninku, rád večer zajel na kus řeči za mladým začínajícím chovatelem. Jaroslav se Ferdinandu Palyzovi svěřil se svou touhou chovat plnokrevníky. Samozřejmě nabídl i nějaké vyrovnání, kdyby se odprodej vydařil. Tomu Palyza rozuměl dobře, jistě něco odkoukal od manželky Evy - ženy v koňských handlech zběhlé.
Jaroslav se svými kamarády drželi kvůli nákupu přídělového ovsa a provozu nákladního automobilu mládežnickou organizaci. Bylo dohodnuto, že budoucí matku koupí od Drůbežnictví Xaverov jako svazácká místní skupina. Ferdinand Palyza šel cestou nejmenšího odporu a nabídl Jaroslavovi klisnu Margaretu, neboť věděl, že prodej koně, který neběžel jediný dostih a zchroml už při tréninku, snáze prosadí. Margareta se vrátila z Chuchle a Xaverovští ji připouštěli Norbertem. Kdyby zabřezla, o prodeji by se nedala mluvit. Do hry o chovnou klisnu vstoupil veterinář Frantík. Vyšetřil ji a podle úmluvy prohlásil, že je jalová. Co mu za to Jaroslav dal, se zeptejte jeho, jestli si to po letech ještě pamatuje. Jisté je, že Margareta změnila vlastníka a stala se majetkem mládežnické místní skupiny.
Do svého chovatelského notýsku si Jaroslav 18. dubna 1980 zapsal: Přivezl jsem plnokrevnou klisnu Margaretu, tříletou vranku... 29. května připsal:
Dr. Frantík vyšetřil Margaretu, klisna je březí z připuštění 2. března Norbertem.
K prodeji nepotřebného svazáckého majetku soukromníkovi bylo zapotřebí souhlasu předsednictva mládežnického obvodního výboru. Nesmělo se tenkrát sice skoro nic, jak už bylo uvedeno, ale zvládlo se ledacos. Předsednictvo
v čele s Jaroslavovým příznivcem Bořkem Pražským shledalo, že svazáci Margaretu potřebovat nebudou a ať se s chromým koněm trápí soukromník. Veterinář Jaroslavovi řekl doslova: „Takovou vopici vám Palyza prodal...“ Margaretě se 18. ledna 1981 narodil černý hřebeček Manor - syn vítěze Československého a Maďarského derby Norberta. Po narození vážil
43 kg a měřil 103 cm.
Při druhé říji po porodu - 14. února - naložil Jaroslav svou černou klisnu Margaretu na korbu východoněmeckého nákladního automobilu značky Robur a vyrazil s ní na Pecínov. Za ženicha jí tentokrát vybral vítěze Československého
St. Leger ryzáka Cobalta. Jezdil za ním pět dní, každý den Cobalt na Maragretu odpovědně skočil. Za jedenáct měsíců - 7. ledna 1982 po půlnoci - se narodil další zázrak - hřebeček Marco Polo, černý hnědák. Po narození vážil rovných 50 kg a měřil páskou v kohoutku 105 cm. S hřebečkem nastaly vzápětí po narození problémy, dostal průjem. Horlivý mladý chovatel propadl panice. Dnes by se nad hříběcím průjmem zasmál a hříběti by myl podělaný zadek. V dobách svých chovatelských začátků se rozhodl hříbě léčit. Asi zkazil víc, než vyléčil, protože průjem se vlekl celé měsíce. Přes zdravotní problémy Marco Polo nestrádal. Léky podané s glukopurem dokonce ze lžičky vylizoval.
Jeho matka opět bez problémů zabřezla - zůstala věrná Cobaltovi. V následujícím roce - 31. ledna 1983 - se jí narodil třetí hřebeček. Dostal jméno Marcant.
Margareta změnila ženicha, Jaroslav jí vybral xaverovského derby vítěze Kenta. Narodil se další hřebeček, v pořadí čtvrtý. Přišel na svět až počátkem června, protože Margareta dlouho nemohla zabřeznout. Pojmenován byl Marokén.
Psal se rok 1984 a Margaretin prvorozený syn Manor vyhrál prestižní dostih první kategorie - Cenu tříletých hřebců. Rázem se stal středem pozornosti, žel nikoli jen dostihových odborníků. Startoval v černo-žlutých barvách Socialistického svazu mládeže - soukromý kůň na dráhu nesměl, ale skutečným majitelem byl Jaroslav. Manor se stal jedním z favoritů Velké jarní ceny a vážně se s ním počítalo i pro derby. Policie - tenkrát Veřejná bezpečnost - se probudila, šedé volhy sledovaly Jaroslavovu škodovku, na Státním závodišti se začalo pochybovat, zda Manora - byť v barvách Socialistického svazu mládeže - uvedou na startovní listině. Jaroslav ztrácel nervy a rozhodl se Manora prodat. Nabídl jej tehdejšímu dostihovému magnátovi - JZD Slušovice. Josef Čuba - bratr předsedy družstva - pozval Jaroslava k jednání. Chovatel si uvázal kravatu, oblékl sako a vyrazil do Slušovic. Šedá volha s dvěma anténami jela za ním...
Někteří ze synů klisny Margarety dopadli dobře, ale většinou se jejich osud uzavřel smutně.
V roce 1985 se Margaretě narodil pátý hřebeček. Hned po narození vypadal jako atlet, byl pěkně osvalený a vážil 55 kilogramů. Jeho otec se jmenoval Arcaro, a ačkoli byl jeho vlastníkem Plemenářský podnik Šamorín, působil na stará kolena na Xaverově. Arcarovi se někdy na klisnu ani skákat nechtělo a traduje se, že jeho ošetřovatel - starý pan Urx, xaverovská legenda - při dlouhém čekání na Arcarovu sexuální aktivitu promokl a dostal zápal plic. Syn Arcara dostal od Jaroslava jméno Marcaro.
Rok jeho narození byl pro Jaroslava mimořádně důležitý. Margareta získala přídomek: matka klasického vítěze. Její syn Marco Polo vyhrál v roce 1985 Velkou jarní cenu. Kdosi po dostihu Jaroslavovi řekl: „Nechte jí pozlatit box!“
A Jaroslav klisnu skutečně choval jako oko v hlavě. Margareta v sobě měla jakousi moudrost a shovívavost vůči lidem. Po mnoha letech Jaroslav pozoruje, jak své vlastnosti na některé potomky přenesla.
Chovatel zatoužil zopakovat úspěch, který mělo spojení s Cobaltem, a po Marcarově narození klisnu připouštěl opět na Pecínově tímto hřebcem. Margareta zabřezla a 16. dubna 1986 se jí narodil šestý hřebeček - Markland.
Jaroslav vybral jako dalšího budoucího otce vítěze rakouského derby Libanona, který působil na Pohoří u Jílového. Stal se další zázrak - Margareta sedmým rokem zabřezla.
Ještě před narozením hříběte si Jaroslav vzpomněl na své básnické začátky a napsal text k písničce. Aby přerušil zakletou řadu šesti po sobě narozených hřebců, zpívá se v ní „Margarety sedmý syn“. Pověrčivý Jaroslav věřil, že když napíše písničku o hřebci, narodí se klisnička.
Písnička vyšla na albu Greenhornů a zpíval ji Tomáš Linka, ale narození sedmého hřebce v pořadí nezabránila. Černý hnědák se narodil 4. dubna 1987 jako „Margarety sedmý syn“ a dostal jméno Maryland. Proslavil se víc mediálně než na dostihové dráze.
Jaroslav v touze zopakovat úspěšné spojení, které dalo Manora, odvezl Margaretu na Xaverov za jejím prvním ženichem Norbertem. Margareta po řadě připouštění zabřezla.
Jednoho prosincového rána Jaroslav při krmení zpozoroval u klisny bolesti, které zprvu připisoval kolice. Začal Margaretu provádět, a brzy pochopil, že potrácí. Zoufale a v naivní víře, že potrat zastaví, dál kobylku prováděl a modlil se, aby bolesti ustaly. Po několika hodinách z Margarety vypadla dvojčata, z nichž jedno bylo již dávno mrtvé a způsobilo potrat. Vzápětí vyhřezla děloha. Klisna se ve strašných bolestech válela po boxu a Jaroslav se snažil dělohu vrátit zpátky. Přitom ji omýval vodou s kresolem, protože jiný dezinfekční prostředek po ruce neměl. Zázrakem se mu to podařilo.  Telefonicky přivolal známého pražského gynekologa a primáře porodnice doktora B. Přítel přijel v nouzi nejvyšší, po kapsách bílého pláště ampule s injekčními stříkačkami a medikamenty. Aplikoval Margaretě injekčně ergometrin a děloha zůstala zázrakem na svém místě. Jaroslav přivezl nejuznávanějšího koňského gynekologa, veterináře doktora Ivana Stehlíka a ten dlouho a pečlivě dělohu vyplachoval a vybíral z ní slámu a piliny. Margareta přežila, ale nikdo nevěřil, že by ještě někdy mohla dát hříbě.
Po třech měsících intenzivní léčby a vyšetřování se v březnu 1988 chovatel rozhodl Margaretu znovu připustit. Vsadil opět na pecínovského Cobalta. Cesta na Pecínov se časem stala pro Margaretu a jejího chovatele jakýmsi rituálem, opakovaným do nejmenších detailů. Statek Pecínov je starý objekt na samotě v malebné krajině. Nejen Jaroslav, ale i Margareta znali každou zatáčku.
Margareta nastupovala na nákladní auto ukázněně a nakonec už takřka sama. Místo na dvoře, kde Jaroslav pokládal nakládací rampu, mělo už vyjeté koleje, ošetřovatelé zdravili chovatele jako starého známého. Spojení Margarety a Cobalta probíhalo hladce jako soulož po desetiletém manželství. Když se Jaroslav s klisnou na korbě vraceli domů do stáje a k hříběti, Margareta na stejném místě polní cesty řehtala na pozdrav.
S pecínovským ryzákem dala Jaroslavova nejmilejší klisnička osmého hřebce - Markazita. Narodil se 1. března 1989. Byl to dobrý kůň, ale takových úspěchů jako Marco Polo žádný ze synů Cobalta už nedosáhl. Markland a Markazit byli mohutní tmaví hnědáci a běhali steeplechase. Jak skončil Markland nebo zda žije, se Jaroslav ani nesnažil zjistit. Markazita viděl při jeho posledním dostihu v benešovském Černém lese. Padl na překážce a v křečích uhynul.
Otcem devátého Margaretina syna se stal Agadir, který působil na Pohoří u Jílového. Jaroslav Agadira spojil se všemi třemi svými plnokrevnými klisnami - Margaretou, Bonnie i Frízou a všechny tři zůstaly březí. Margaretin hřebeček dostal jméno Maragád, Bonnie měla Baghíru a Fríza klisničku Fragrance.
Maragád se narodil v roce 1990. Už jako dvouletý naznačil slibnou budoucnost. Zvítězil hned ve svém prvním dostihu. V roce 1993 doběhl třetí v Ceně tříletých hřebců a Jaroslav vytušil, že časy slávy Manora, Marco Pola, Marcanta a Marokéna se vracejí. Maragáda přihlásil do Velké jarní ceny a do jeho sedla angažoval španělsko-francouzského jezdce působícího ve Vídni Jean-Pierre Lopeze. Maragád se mu odvděčil třetím místem. Začalo se zbrojit do Velké červnové ceny a do Derby. Maragádovým jezdcem se stal nejlepší český žokej Vlastimil Smolík. Sedlal jej i ve čtvrtečním tréninku před dostihem.
Běželo se po travnaté dráze a Maragád pod Smolíkem běžel jako nikdy. Zbytečně jezdec přehnal jeho síly. Druhý den po tréninku bylo vše jasné. Maragád nepoběží. Šlacha povrchového ohýbače na levé přední nevydržela.
V roce 1990 působil napajedelský Behistoun, hřebec francouzského původu, jenž vyhrál jeden z nejprestižnějších světových dostihů Washington D. C. International, v Mněticích u Pardubic. Behistounův majitel donedávna vybíral připouštěcí poplatek 50 000 Kč, ale hřebec byl již starý a jeho potomstvo neplnilo očekávání. Jaroslav naložil Margaretu a odjel za Behistounem. Připouštěl s ním i Bonnie. Obě klisny zabřezly a Jaroslavovi se splnil desetiletý sen - Bonnie i Margaretě se narodily klisničky. Bonnie byla vůbec poslední Behistounovou nevěstou, napajedelský ředitel vzápětí po připuštění nechal hřebce utratit.
Margaretina klisnička - desáté hříbě - se narodila 28. března 1991. Dostala jméno Merthea podle televizního dostihového komentátora Miodraga Merthy. Jaroslav se Mílovi Merthovi telefonicky chlubil, že Margareta porodila konečně klisničku, ale Mertha přerušil hovor s tím, že musí hlásit zprávy. Vzápětí narození Margaretiny první klisničky ohlásil televizním posluchačům.
Téhož roku připouštěl Jaroslav Margaretu Lincolnem, ale klisna jako by se rozhodla, že její role matky je porodem klisničky dovršena. Už nikdy nezabřezla.
Chovatel mobilizoval veterináře, kamarády gynekology, mikrobiology v laboratořích, kteří si zaslouží úctu a dík za práci a trpělivost, s níž chovateli a klisně pomáhali.
Lincoln působil toho roku v Nemošicích u Pardubic, z Jaroslavovy stáje to bylo rovných sto kilometrů. Jaroslav s Margaretou je zdolávali starým východoněmeckým nákladním autem značky Robur. Auto jezdilo jak dráha, ale jeho benzinovému motoru málokdy stačilo méně než dvacet pět litrů na sto kilometrů. Když měli chovatel a klisna štěstí, trvala cesta dvě a půl hodiny. Jenže o poruchy nebyla nouze. Robur nebyl složitý stroj a Jaroslav se naučil jeho vrtochy řešit na silnici. Když ale praskl blok motoru uprostřed cesty, nezbylo, než zastavit jiné auto s řidičem ochotným odtáhnout je do plánovaného cíle.
Jaroslav přemluvil řidiče projíždějící tatry, aby jej odtáhl do Nemošic. S klisnou na voze řídil náklaďák padesát kilometrů za obrovskou tatrou. Neviděl nic než pět metrů před sebou korbu řvoucího stroje. Jízda o život...
V Nemošicích připustil Jaroslav klisnu, s pomocí místních koňařů angažoval řidiče ochotného odtáhnout robura s Margaretou zpět do stáje a vyrazil na další jízdu strachu - sto kilometrů za tmy, nakonec už bez světel, pět metrů před sebou korbu náklaďáku...
Robur byl chovatelův bojový druh, ale dokázal svého majitele potrápit. Jaroslav při svých cestách za hřebci vždy spěchal a nohu měl těžkou - jezdil nadoraz. Motor vyměňoval třikrát. Ale stalo se taky, že třikrát za jednu jízdu vyměňoval píchlé kolo. Nejprve namontoval rezervu. Při druhém defektu na předním kole vymontoval vnitřní kolo ze zadního tupláku, namontoval je dopředu a pokračoval v jízdě. Stejně jednoduše si pomohl i při defektu třetím. Poučen zkušenostmi vozíval posléze s sebou rezervních kol několik.
Největším nepřítelem chovatele, koní, ale i robura byl mráz. Často se připouští už v lednu a v únoru. Ve dvacetistupňovém mrazu se benzin v palivovém čerpadle proměňoval na ledovou kaši. Chovatel a řidič v jedné osobě profukoval potrubí vedoucí benzin do karburátoru ústy, dechem se snažil ledovou tříšť rozmrazit. Auto popojelo půl kilometru, benzin zhoustl a následovalo další profukování. Jaroslavovi z plnovousu visely rampouchy benzinového ledu...
Jaro a léto strávili Margareta a chovatel na cestách mezi stájí a Nemošicemi, Lincoln si užíval s Margaretou milostných hrátek, ale kýžený efekt se nedostavil. Kolik antibiotik spotřebovala léčba opakujících se zánětů dělohy? Kolikrát zjišťoval chovatel velikost folikulu na vaječníku chystajícím se k ovulaci? Kolik hektolitrů benzinu proteklo karburátorem stařičkého východoněmeckého náklaďáku?
Na Štědrý den ráno roku 1991 Margareta nesežrala svou dávku ovsa a Jaroslav pozoroval, jak bolestivě otáčí hlavu na břicho. Vše mu bylo jasné. Klisna má koliku. Největší strašák chovatele, úhlavní nebezpečí koní...
Kolem desáté hodiny přijela k Margaretě mladá veterinářka Helena Pokorná a konstatovala zácpu. Spolu s chovatelem napustili klisnu nálevem z parafinového oleje a hořké soli. Zahájili obvyklou léčbu. Margareta absolvovala hodiny provádění zabalená v dece, Jaroslav jí masíroval břicho. Střevní peristaltika ale nepřicházela. Břicho bylo na poslech hrozivě a temně mlčenlivé. Chovatel vyděšený bolestmi své nejmilejší klisničky si představoval nejhorší.  Jisté bylo, že operaci břicha a uvolnění ucpaných střev chirurgicky nebylo možné provést ve stáji a ani nikde v Praze. Zkušenosti s takovým zákrokem měli tenkrát veterináři v Německu. Nebo snad v Brně? Bylo pět hodin navečer. Pár hodin před štědrovečerní večeří se Jaroslavovi podařilo dostat k telefonu profesora Kotmana, šéfa chirurgické kliniky brněnské veteriny. Vyposlechl zoufalého chovatele a řekl jedno slovo: „Pojeďte!“ Jaroslav s veterinářkou Helenou naložili Margaretu, zabalenou ve dvou nebo třech dekách, na korbu náklaďáku, k hlavě klisny se postavil Jaroslavův jedenáctiletý syn Jakub. Vyrazili do tmy na namrzlou dálnici pokrytou centimetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Robur se šplhal do dlouhých stoupání šedesátikilometrovou rychlostí, ale svahy sjížděl stovkou. Jaroslav cítil, jak volně klouže nezvladatelným smykem. Ani na vteřinu neubral, pedál zaražený do podlahy. Utrápený motor rychle spotřeboval všechen olej a na palubní desce se jasně rozsvítila kontrolka mazání. Chovatel nechtěl zastavit ani na chvíli. Veterinářce se podařilo otevřít kapotu, která je u robura uvnitř kabiny, a za ohlušujícího řevu motoru dolévala jeden litr oleje za druhým. Brněnskému profesorovi Jaroslav slíbil, že přijede v půl deváté. Uprostřed trasy chtěl zkontrolovat čas, ale zjistili, že nemají hodinky. Robur šílenou rychlostí předjel z kopce několik tiráků nedbajících na štědrovečerní svatou noc. Za jízdy se chovatel vykláněl z otevřených dveří kabiny a křičel na syna, jestli je v pořádku. Opravdu nechtěl ztratit ani vteřinu.
Náklaďák projel branou brněnské veteriny, zahnul vpravo k chirurgické klinice a ve chvíli, kdy zastavoval, stáli ve dveřích tři veterináři - profesor Ján Kotman, šéf kliniky, doktor Zdeněk Žert, jeho pravá ruka, a doktorka Jana Mezerová. Všichni převlečení do zeleného, připravení k operaci. „Přijeli jste přesně, je půl deváté,“ ocenil doktor Žert dochvilnost. Nasadil si rukavici, potřel ji olejem a během několika vteřin Margaretu rektálně vyšetřil.
„Všechno se zdá v pořádku,“ konstatoval a svou bývalou žačku doktorku Helenu Pokornou, doprovázející na smrt nemocnou klisnu, tím takřka uzemnil. „Stává se nám to často. Otřásání břicha na autě ucpaná střeva uvolní,“ vysvětlil. Chovatel přitiskl ucho na Margaretino břicho a slyšel hlasitou a zřetelnou střevní akci...
Mladá zvěrolékařka a chovatelův syn přespali v pracovnách brněnských veterinárních učitelů, chovatel sám si ustlal na balících slámy ve stáji s Margaretou. Na Boží hod ráno naložili klisnu a spokojeně ji dovezli do pražské stáje. Kolika zle poznamenala Margaretino zdraví. Pročítá-li chovatel po letech svůj chovatelský deník, nestačí se divit, kolik laboratorních vyšetření bylo provedeno z Margaretiny krve a moči, kolik injekcí a medikamentů klisna dostala.
Jaroslavovu důvěru si v té době získal Josef Froněk, muž, který klisny vyšetřoval bez nároků a s obrovskou obětavostí. Vytvořil s Jaroslavem sehranou dvojici a dokázali vyplachovat nemocné dělohy za daných možností takřka dokonale.
Margareta už nikdy nezabřezla. Navíc trpěla chronickým zánětem oka a nakonec nezbylo, než ho vyjmout.
Jednoho dne našel Jaroslav klisnu ležící v boxu v tak špatném stavu, že se rozhodl její život ukončit. Jako mnohokrát napíchl jehlou její krční tepnu, ale tentokrát do ní napustil smrtící dávku T 61. Margaretu pohřbil do výběhu vedle Mohana. I po jejím hrobě dnes cválají hříbata.

Výňatek z knihy
Kresby Andrea Waldhauserová

 



obsah čísla 22 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA