Kostarika /druhý týden/
Ing. Pavel Veleba  
SANQUIS č.22/2002, str. 106

 

Výlet v korunách
Populárním se stalo zábavné pojíždění korunami deštných pralesů po laně na karabince. Nabídka je velmi široká. První „Canopy Tour“ vyvinul a zavedl Kanaďan Darren Rennick v sedmdesátých letech dvacátého století právě v Kostarice, a to „za účelem nevtíravého pozorování přírody“. Já i Věra, oblečeni do postrojů a vybaveni přilbami, jsme byli upnuti průvodci na lano (obr. 1.). Klouzavým pohybem ve stylu žoků jsme byli posíláni a posléze slaňováni z jednoho ocelového roštu na druhý ve výšce až 30 m nad zemí. Přírodu jsme ovšem v této situaci pozorovat nemohli, spíše jsme přemítali o míře nebezpečí života. Naše skupina samozřejmě vystrašila vše živé široko daleko, takže ze slibované fauny a flóry si pamatuji jen dva spící netopýry.

Playa Sámara
Vzdálenost 250 km mezi Tabacónem a pláží Sámara na poloostrově Nicoya, kde jsme měli zamluvený pobyt v penzionu, je nemožné překonat veřejnou dopravou v jednom dni. Dokázali jsme to, ale pouze pomocí privátního mikrobusu s napojením na veřejný autobus v městečku Liberia. Celé západní pobřeží je poseto plážemi, ale mezi surfaři je obzvláště populární severní poloostrov Nicoya. Malé přímořské středisko Sámara tam leží také, ale jelikož se její záliv velkým příbojem nepyšní, Sámara mezi surfaři populární není. Zato její pláž je považována za jednu z nejkrásnějších a nejbezpečnějších v Kostarice. Každé ráno odliv odhalí široký pruh jemného svítícího písku
(obr. 2, 3.). Letní vily tam mají bývalý prezident Oscar Arias a několik dalších bohatých Ticos. Vesnička stále působí dojmem původní rybářské osady. Budovy jsou spíše nízké, jednopatrové a nepříliš výstavné, jako například pobřežní restaurant (obr. 4.) a prodejna oděvů. Idyla ještě není narušená výstavbou velkokapacitních hotelů, které by přilákaly ničivou povodeň turistů, jak to známe z mnoha přímořských středisek.
Náš penzion B+B (bed and breakfast) Belvedere sedí na kopečku nějakých 250 m od pláže. Mladí němečtí vlastníci Michaela a Manfred z něho vybudovali příjemnou tropickou oázu s nádherným výhledem na moře. Za velmi pěkný dvojlůžkový pokoj s koupelnou a snídaní platíme 38 US $, cenu věru rozumnou.
Moře je teplé, u korálové bariéry pokouší své štěstí dvojice potápěčů amatérů. Posedáváme ve stínu zahradní restaurace a doplňujeme tekutiny. Před pivem dávám zde přednost rozmixovanému tropickému ovoci „en aqua“, s vodou, či „en leche“, s mlékem. Ovocné nápoje s exotickými názvy jako „cas“, „maracuya“, „tamarindo“ či „guanabana“ jsou nepřekonatelné. Tajemství spočívá v ovoci, jež je čerstvé a zralé. Stačí si k němu jen přičichnout a podle vůně poznáte, že není podtržené a že nedozrávalo ve skladech. Slunce neúprosně žhne a stín moc nepomáhá. Pro mou pokožku je stejně pozdě, ranní hodinová procházka po pláži udělala své, spát budu stěží. Na rozdíl od centrální pahorkatiny, kde jsme svou pouť zahájili a kde byly teploty mírné, si tady v nížinách severozápadní Kostariky užíváme horka dnem i nocí. Během krátkého léta od konce prosince do dubna v této krajině ani nekápne, takže je tu horko suché, tedy i snesitelnější nežli parní lázně v jiných nízko položených tropických oblastech Kostariky.
K obědu si poroučíme „ceviche mixta“, mořské tvory v „limónové“ marinádě s cibulí a cilantrem, k nimž přikusujeme slané „soda“ sušenky. Velmi osvěžující lehký pokrm, vhodný pro horké dny. Limóny mají chuť limetky, ale nefalšovaný vzhled pomeranče. To jsem zjistil, když jsem si na trhu pytel takových „pomerančů“ koupil a do jednoho se s chutí zakousl. Limóny jsem nevyhodil, ale vymačkal je do ananasového džusu; vznikl tak skvělý osvěžující nápoj. Večer si obvykle objednáváme grilovanou rybu, kdepak budeme v Čechách shánět čerstvě ulovenou mořskou rybu?
Odpoledne, skryti před sluncem a obklopeni tropickým ovocem a květenou, ležíme u bazénu pod slunečníky vedle našeho penzionu a trávíme čas četbou. Znenadání zazní mezi stromy děsivý ryk rozzuřených prasat. Překvapeně zvedáme hlavy a pátráme v porostu. Ejhle, skupina vřešťanů! Jsou to opice nevelké, barvy tmavé, výšky většího českého příhraničního trpaslíka, ale postavy spíše drobnější. Samci mezi sebou soutěží a jeden po druhém vydávají z nafouklých a našpulených hub hrozivý zvuk, který se rozléhá po celém kraji. Tváří se přitom velmi chlapácky, ale ve skutečnosti to jsou zvířata plachá, takže máme veliké štěstí, že se tato skupina odvážila až k nám. Koncert s přestávkami pokračuje až do večera.   
Vpodvečer jdeme na procházku. Pláž s přílivem takřka mizí, moře se dotýká linie palem, ve vodě je jenom pár lidí. Na opravdové plavání je voda příliš teplá, všichni si tedy hrají na korky a poskakují ve vlnách nahoru a dolů, nahoru a dolů. Tmavá tropická noc padá velmi rychle. Vřešťani, kteří koncertovali celé odpoledne, zmlkli, ale za úsvitu nám, a to hned několikrát za sebou, důrazně připomněli, že je čas vstávat.
 
Cesta na horu Chirripó
Za 68 US $ na osobu odlétáme se společností SANSA vrtulovým letadélkem do San José. Kroužíme nad zátokou, výhled je kouzelný: moře, skály, džungle, v džungli tu a tam krásné vily. Na letišti v San José najímáme vcelku výhodně malý 4x4. Totiž před východem z letištní budovy čekají zástupci autopůjčoven a nabízejí k pronájmu auta za snížené ceny. Jednoduše odvezou zákazníka mikrobusem do své elegantní kanceláře pár kilometrů od letiště, kde parkují nájemní auta a ušetří poplatek (50 US $) za letištní parkování. Vytváří tak tvrdou konkurenci společnostem, jež operují od přepážek uvnitř letištní haly.
Vyrážíme na cestu. Až do Cartaga vede silnice obydlenou krajinou. Horor na silnicích, který jsem podle průvodce očekával, se nedostavil. Řidiči tu jezdí o poznání lépe nežli v Čechách, i když průměrnou rychlostí 40 km/hod. Silniční síť není sice zdaleka tak vybudovaná jako v Čechách, ale asfaltové silnice, po kterých zrovna jedeme, jsou kvalitou s našimi okreskami srovnatelné. Projíždíme horskými serpentinami s občasnými křížky v zatáčkách. Je to připomínka, že jsme smrtelní. Zajímavá jsou přírodní „svodidla“ ve formě dobře zakořeněných houževnatých zelených klacků, lemujících silnice a bránících pádu vozidel do hlubokých údolí (obr. 15a/8). Cerro de la Muerte, kterým projíždíme ve výšce 3491 m, je nejvyšší průsmyk v Kostarice. Jsou zde časté mlhy, a proto se v žádném případě nedoporučuje projíždět tudy v noci. Potom už jen sešup s krásnými výhledy na roztroušené farmy na strmých svazích podél silnice až do městečka San Isidro de la General. Tady odbočujeme opět k horám. Asfalt se na půli cesty ztrácí a po hrbolaté kamenité silnici konečně dorážíme do vesničky San Gerardo de Rivas, naší báze k výstupu na Cerro Chirripó. Ubytováni jsme ve svérázném Roca Dura Café Hotel. Dřevěná konstrukce podivné stavby, plné chodeb a schodišť, s otevřenou restaurací v prvním patře, dělá dojem architektury prvních kolonistů a je dobrým příkladem lidové tvořivosti generací jejích majitelů. Náš pokoj je částečně vytesán do skály s výhledem celostěnným panoramatickým oknem do tropické divočiny. Majitel i personál jsou velice přátelští a kuchař navíc mistr v přípravě pstruhů. Protože výstup na horu Chirripó a zpět zabere minimálně dva dny, je nutné se předem registrovat na správě národního parku kvůli přenocování v boudě nedaleko vrcholu. Nejlépe je tak učinit osobně v San Gerardo, neboť jiná střediska podávají mylné informace o skutečném stavu rezervací. Jídlo ve vrcholové boudě nepodávají, nakupujeme tedy trochu zásob, ale ne příliš. Pocestní prý množství zásob za sebou zanechávají, lze je použít. Balíme teplé oblečení včetně nepromokavých bund. Teplota nahoře padá často pod bod mrazu a déšť je obvyklý po celý rok.
Ráno vyrážíme čerství, čeká na nás 20 km pochodu s převýšením 2000 m. Je krásný den, slunce je plná obloha. Stoupáme po strmé silnici a poté již jen značenou stezkou. Po pár kilometrech opouštíme pastviny a kávové plantáže a noříme se do divokého deštného pralesa. Je horko a vlhko, stoupáme pravidelným tempem, jen občas krátce odpočíváme. Vodu musíme nést s sebou, pramen je až na půli cesty u odpočívadla Llama Bonita. Tam je také bod, kde se mnozí rozhodnou k návratu, pokud usoudí, že cestu nahoru nezvládnou. Tu a tam potkáváme vracející se turisty a nákladní koně, vedle nichž klušou jejich mladí poháněči. Příroda kolem nás je úchvatná, divokost a rozmanitost zeleného organismu pralesa vyráží dech. U cesty na kládě, ale i na okolních kmenech stromů, trůní bromelie. (obr. 6.). Žijí ze vzduchu, vzdušné vlhkosti a dešťové vody a na svých podpůrcích neparazitují. Voda nashromážděná mezi listy této rostliny slouží za příbytek stromovým žabkám, které tam tráví celý svůj život. Mohutné stromy s korunami kdesi u oblohy, z jejichž paží visí plnovousy „španělského mechu“ (vlastně jen jiného druhu bromelií), prales zastřešují; potom změť menších kmenů, lián, gigantických lopuchů, palmovitých roztřepených listů, kývajících se v neznatelném vánku jako zástupy nemrtvých (obr. 7.). Zeleň prorůstá zeleň, vše se objímá a obepíná. Na hromadě koňských koblížků uprostřed cesty obědvají nádherně vybarvení motýli. Čas od času prolomí dusné ticho šumot křídel či křik ptáků. Podivná tesklivá melodie, jako by zahraná na elektronický nástroj, prořízne vzduch a odráží se mezi kmeny stromů. Rádi bychom zahlédli posvátného pestrobarevného ptáka „quetzala“. Že by to byl on? Nemám ponětí, neznám jeho volání.
Stoupání je nekonečné, žena už ztrácí dech, nemluvíme, i já jsem vyčerpaný. Vstupujeme do pásma mraků a vyhořelého lesa, nacházíme se v zemi duchů (obr. 8.). Na větvičce cvrká kolibřík, vzdáleně to připomíná zvuk cikády. Asi se těší na hrozny rudých květů obalující nedaleké keře. Mraky řídnou, objevuje se slunce, ale vane silný ledový vítr; oblékáme větrovky. Věra si stěžuje na bolest žaludku, brnění nohou a prstů, potácí se a jde s vypětím posledních sil. Po devíti hodinách (cesta může trvat i hodin šestnáct) se konečně objevuje bouda Base Crestones; jsme ve výšce 3400 m. Za poplatek si půjčujeme spací pytle, navíc deky a propan-butanový vařič. Horká polévka a spát! Svítí se krátce a jen někde, mají tu jen solární panely s bateriemi nebo svíčky. Mrzneme i ve spacím pytli. Vstávám ve 3 hodiny ráno, se skupinkou nadšenců pochodujeme při svitu hvězd a měsíce na vrcholek Cerro Chirripó. Věra nejde, má lezení dost. Pět kilometrů mírného stoupání, nakonec krátký úsek šplhání na způsob pražské Divoké Šárky a jsme na vrcholu (obr. 9.). Poslední metry do 3820 m již cítím slabou nevolnost a lehkou opilost, výška se projevuje, ale příznaky rychle odcházejí. Východ slunce a pohledy do kraje včetně horského jezera Lago San Juan, to je smysl horské turistiky. Na cestě zpátky míjím umělou fontánu, z níž mráz vytvořil na okolních křovinách ledové království. Snídáme a poté jako Jánošíci skáčeme po stezce dolů do údolí. Ke konci cesty se už vlečeme z posledních sil, nejsme žádní Jánošíci. Dnes jsem ušel 30 km celkem za 81/2 hodiny.
Na každé noze mám tři krvavé puchýře, z nichž celá levá pata je puchýř jeden. Proklínám své nové pohorky, musím je při nejbližší příležitosti vyhodit.

Letmo dva národní parky
Manuel Antonio je prý nejkrásnější, ale turisticky nejzatíženější park v Kostarice. Není možné jej však vynechat! Leží na pacifickém pobřeží na jih od San José u městečka Quepos. Vlhký přímořský deštný prales pokrývající celou plochu parku se hýbe rozmanitým životem. „Zpod každého listu na mne zíraly oči,“ prohlásila naše známá, a trošku se při vzpomínce otřásla hrůzou. Zřejmě do toho započítala i oči turistů. Uniformovaný průvodce s dalekohledem na trojnožce nám za poplatek 10 US $ na osobu přiblížil pro nás jinak neviditelné a nepoznatelné: zajímavé opičky s bílým obličejem, jež rozepínají batůžky a okrádají nepozorné turisty, zelenou plísní obrostlé lenochody, krásného pavouka, jedovatý strom manzanillo, působící nesnesitelnou vyrážku, ještěrky i idylickou pláž. Aby si zvířata odpočinula, vstup turistům je povolen jen některé dny v měsíci.
A nakonec brzy ráno v den odletu se řítíme ze San José serpentinami k Rainforest Aerial Tram, lanové dráze postavené v deštném pralese sousedícím s národním parkem Braulio Carrillo. Vstupné 50 US $ na osobu do tohoto „jurského parku“ zahrnuje i příspěvek na zachování deštných pralesů. Jízda v drátěné kabince při zemi jedním směrem a nazpět korunami stromů, včetně odborného výkladu, je jen mírně zajímavá. Celek však působí dosti silným dojmem pouťové atrakce. (obr. 21a,22a,25a/8)

Závěr
Patnáct dní je na poznání Kostariky málo. Měsíc je zřejmé minimum, lepší je však měsíců několik, můžete-li si to dovolit. Samozřejmě jeďte individuálně, tak je to nejlepší. Šťastnou cestu!

 



obsah čísla 22 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA