Regenerační rehabilitace
MUDr. Pavel Tomeš  
SANQUIS č.25/2003, str. 38

Definice RR se rodila roky a na její tvorbě se podíleli jak pacienti tak i vysokoškolští profesoři, docenti, lékaři i pedagogové. Vznikla z nevinného dotazu jednoho studenta a postupně přinášela nové a nové teoretické poznatky odvozené z praktické práce s postiženými lidmi rozličných diagnóz, věku i pohlaví.

Jak to začalo?
Po těžkém úraze z autonehody jsem se jako trenér z povolání, ale jako rehabilitační nedouk vzděláním dostal do Kladrub. Mně ten pobyt svědčil. Byl jsem zvyklý dřít, ale všímal jsem si toho zoufalství a beznaděje u hůře poraněných spolupacientů. Rád bych pomohl, ale nevěděl jsem jak.
Osud mě zase nasměroval. Bylo mně dovoleno v rámci léčby odjet přednášet na školení trenérů do Bratislavy. Tam jsem se dozvěděl z časopisu Nauka i žizň o Dikulovi.
Válečný sirotek chtěl být cirkusákem a stal se jím. Při jednom nácviku na visuté hrazdě prasklo lano a Dikula spadl z osmi metrů do manéže. Kompresivní zlomenina páteře, vozík, zvykni si...
Paličák Dikul si řekl: „Mám nohy aby chodily“ a po dvou letech udělal první kroky. Po dalších pěti letech se vrátil do manéže jako silový atlet. Jednou rukou zvedal nad hlavu 90 kg, v zápasnickém mostu na sebe nechal naložit 1200 kg atd. V článku bylo pár obrázků se cviky, které prováděl.
Vrátil jsem se do Kladrub a už jsem věděl jak pomoci. Založili jsme SPAD (skupinu pacientů abstrahujících defekt). Tři muži a tři ženy se pokoušeli provádět v improvizovaných podmínkách cviky z toho časopisu. Hledali jsme, učili jsme se na reakcích organismu, bylo to těžké.
Po čase přišel pohled od jedné členky SPADu. Susan Tartakoff z Los Angeles psala, že zdraví a jestli chci přijet, ať přijedu... Půjčil jsem si na letenku a objevoval jsem Ameriku.
Když jsme se Susan začínali cvičit, členové domácnosti si klepali na čelo. Moc jsem se jim nedivil. Když jsem viděl snímky z CT, prosil jsem pána Boha za odpuštění, že se mu chci plést do řemesla. Byla to tříštivá zlomenina TH 7,8 a 9!
Se sebedůvěrou sobě vlastní jsme začínali na 20 hodinách týdně a po čtvrt roce už bylo 60 hodin týdně!
To už si rodina neklepala na čelo, ale nám na ramena. Dokázali jsme postavit monstrum, na němž se daly provádět cviky z Dikulových obrázků, objevilo se několik principů tehdy ještě nepojmenované RR a co hlavně, nohy se hýbaly na volní podnět a jak! Jenže potom jsem musel domů. Byl rok 88 a rodina zde měla z mého pobytu v USA problémy. Škoda, ale čtvrt roku v RR je teprve začátek dlouhotrvající dřiny, kterou přirovnávám k přípravě na OH.  

V zajetí negativní zpětné vazby
Nemohu se nezmínit o působení výroku lékařů na psychiku postižených pacientů. Bohužel se od pacientů dozvídám mnohé „kruté pravdy“ a jejich formulace.
Výrok: „Už chodit nebudete, milej pane, zvykněte si na to“! To není kyslík, ale sfouknutí plamínku naděje...
Ideální řešení předvedl panu Barešovi doc. MUDr. P. Bojar. Na otázku o možnosti chůze odpověděl: „Jestli budete chodit? To záleží na vás a přírodě.“ Pan Bareš si to přebral po svém a chodí...
Zajetí negativní zpětnou vazbou začíná u odborníků, kteří se naučili v neurologii, že to a to poranění se neslučuje s regenerabilitou. A přece již v roce 1995 proběhla tiskem zpráva o regeneračních schopnostech CNS.
Další negaci potkají postižení doma. Rodina řekne: „Zvykni si na vozík, doktoři jsou studovaní, ti tomu musejí rozumět!“
V rehabilitačních ústavech se většinou rehabilitace vměstná do půlhodinek snahy, jejichž výsledný efekt je: „On se lepší, nebo nelepší.“ Délka trvání rehabilitačního procesu je také omezena a většinou v době, kdy se začíná projevovat kladný efekt působení jakékoli rehabilitační práce, je tato ukončena odchodem pacienta do domácího léčení nebo do jiného ústavu a nebo do Paraplete.
Na všech těchto místech se pacient setkává s názorem, že je důležité „být soběstačným“ a výchova k soběstačnosti je hlavním cílem působení. Zvykat si na život na vozíku je samozřejmostí!
Je známo mnoho případů, kdy se postižení spontánně rozchodí i po delší době, měli štěstí, příroda k nim byla milostivá, ale většina postižených čeká až se rozchodí, ale ono to nejde.
Tvrďáci začnou cvičit, chodí v ortézách, bojují a když to nevyjde, jsou další negativní zpětnou vazbou svých souputníků.
Většina odborníků říká, že nemá smysl dávat postiženým falešnou naději. Brát naději má smysl?

Kondice je jako miliony v bance
Kondice je to, co dává šťávu životu. Trénovaný sportovec si může dovolit doběhnout autobus snáz než stařík s hůlkou. Je mezi nimi rozdíl v rezervách.
Mladík uběhne maratón a těch 85 m
k autobusu je zhruba 0,2 % jeho výkonnostní kapacity. Stařík popoběhne 20 m a dost a potřebných 85 m
by bylo 425 % jeho kapacity. Dalo by se tedy říci, že mladíkova rezerva je 99,8%, zatímco stařík touto rezervou nedisponuje.
Jako příklad výše uvedené postačí, abychom pochopili v jaké situaci se nachází postižený člověk.
Přeneseme-li naznačenou situaci do rehabilitačního procesu zjistíme, považujeme-li úroveň soběstačnosti na 45-50 % výkonnostní úrovně průměru populace, že nácvik soběstačnosti bez rozvoje kondice je více než obtížný.
Jak ale rozvíjet kondici u staříka? Je to obtížné, ale i tam se dá něco dělat. My stojíme před problémem mladíků s kondicí staříka a tato situace je řešitelná podstatně snadněji.
Potvrzuje to i výrok prof. MUDr. Jandy, který po vysvětlení systému RR prohlásil: „V jednom máte pravdu, té kondici se v současné rehabilitaci nevěnuje taková pozornost jakou by si zasloužila.“

Rehabilitační kombajn
Jmenuje se Rehatom RP-1 a lapidárně řečeno umožňuje provádění systému regenerační rehabilitace.
Z předchozích vysvětlení je zřejmé, že objeví zbytkové potenciály svalových skupin a postupným systematickým zatěžováním je rozvíjí společně s ostatními parametry kondice.
Světový rehabilitační program
Hlavním cílem programu, který byl vyhlášen 1. 1. 1994 je dlouhodobá systematická pomoc všem zapojeným postiženým lidem, kteří v rámci programu najdou jak přátele s podobným postižením, tak soupeře v závodě o dosažení cíle a tím je „náhradní mechanismus chůze“, nebo optimální stav dosažitelné kondice a tím i soběstačnosti.
Účastníci programu mají buď svůj doma postavený Rehatom nebo sdružením zapůjčený, který jim dovoluje nepřetržitou rehabilitaci v domácích podmínkách s možnostmi konzultací.
Tímto způsobem šetří čas i státní prostředky a navíc mají možnost vyhovět jednomu z hlavních požadavků RR, který na semináři Paraplete vyslovil prof. Janda: „Nemáme-li šidit sebe a ani pacienty, je třeba, aby denní dávka rehabilitace byla nejméně 6 hodin.“ Plně podporuji toto prohlášení.
Závěrem bych chtěl poděkovat VRÚ Slapy, kde většina vylepšení byla potvrzena praxí. Od roku 1996 je Rehatom součástí rehabilitačního systému ústavu.

 



obsah čísla 25 ročník 2003





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA