Jiří Bárta: Hudba je pro mě svátek
PhDr. Alena Sojková-Hůlová  
SANQUIS č.34/2004, str. 58

Stále mladistvý, přitažlivý a posluchači i kritikou oceňovaný violoncellista Jiří Bárta letos oslavil čtyřicátiny.


Pro muže i muzikanta věk dospělosti. Na uznání byl náš nejlepší cellista zvyklý již na počátku hudební kariéry, dnes ho pocty nevzruší, ale dokáže ho ranit nespravedlivá kritika. Nemá rád nezaujaté ukašlané publikum a nechápe šéfy orchestrů, kteří nechtějí uvádět soudobou hudbu. Je perfekcionista a nejvíc na světě ho baví - hraní.

Váš nástup do světové špičky nebyl nikterak strmý. Pochyboval jste v té době, kdy jste se teprve začínal prosazovat, nikoli o svých schopnostech, ale vůbec o možnosti, že se vám zdaří úspěšná sólistická kariéra?
Pochyby mám pořád. Pochybuji, jestli to, co dělám, dělám dobře... Roli jistě hraje i ona obecně lidská nespokojenost, která vám dává najevo, že vždycky můžete dosáhnout dál a výš. Nemám na mysli prestiž - už jsem poznal, že tyhle věci jsou pomíjivé a vrtošivé. Mám spíš na mysli něco, co se nazývá uměleckou laťkou. Vůbec nemohu říci, že jsem se někde definitivně usadil a teď si to užívám.

Spíš jsem měla na mysli, zdali jste se tehdy už nepoohlížel po místě violoncellisty v orchestru...
Nejen poohlížel. Hrál jsem v kvartetu, ve FISYU, v Německu ve festivalovém orchestru. Prostě v jistých fázích svého vývoje jsem se nevyhýbal ničemu. A to je myslím dobře, protože jsem odmalička nebyl na pódiu sám a poznal jsem, co obnáší chlebíček orchestrálního nebo komorního hráče.

Neztrácel jste sebevědomí?
Naštěstí jsem pokaždé dostal nějakou vzpruhu - v podobě vyhrané soutěže, velmi slušně zaplaceného zahraničního koncertu nebo povzbuzení lidí, kterým jsem věřil, vážil si jich a obdivoval je. Třeba mého učitele na konci osmdesátých let Borise Pergamenščikova, ruského emigranta žijícího v Německu, který mě před revolucí přemlouval, abych emigroval, a zajistil mi místo v nejlepším německém orchestru. To mi dodávalo sílu. Samozřejmě velkou roli hrály i podpora mých rodičů a můj životní styl. Nebyl jsem ženatý, nemusel jsem živit rodinu, sám jsem byl velmi nenáročný a netoužil jsem po drahých věcech. Bavilo mě hraní a nechtěl jsem dělat nic jiného než hrát.

Šel jste tvrdohlavě za svou představou?
Nejsem typ, co by něco dělal proti všem. Kdybych hodně pracoval, stále trval na svém, a přitom by mě nikde nechtěli, asi bych to dlouho nevydržel. Nepředstavujte si to tak, že jsem několik let seděl doma, cvičil a snil o tom, že budu sólistou. Občas se nějaký koncert objevil. A některé tak dobře zaplacené, že mi umožnily přežít. Myslím, že dnes mají mladí daleko víc možností. Tenkrát nás držel Pragokoncert hodně zkrátka. Měl pár svých vyvolených, těm dával příležitosti, a ostatní měli smůlu. Pragokoncert byl jediná agentura a cellistů bylo hodně. Nebylo to jednoduché. Ale dopadlo to dobře.

Na začátku 90. let jste pobýval ve Spojených státech, kde jste získal prestižní Rostropovičovu-Hammerovu cenu a skvělé kritiky. Domů jste se vracel jako cellista s velkým jménem. Vlastně jste se zařadil mezi ty sólisty, které dříve uznávalo zahraničí než Česko...
Máte pravdu. Dokonce koncerty v Německu, o kterých jsem mluvil, se uskutečnily už v roce 1989. Hodně mi pomohla cena Europäische Förderpreis für Musik. Skvělou šancí byl i koncert s Mstislavem Rostropovičem v Los Angeles. Dobré americké kritiky platily i tady. Možná se to někomu zdá jako paradox, ale mně to připadá docela normální. Když člověk přiveze vavříny zvenku, mají daleko větší hodnotu, než když vás ocení doma. Já jsem venku nehrál líp než tady, a stejně... Zkrátka když o vás někdo v cizině řekne, že jste dobrej, má to daleko větší váhu, než když se to šušká doma.
Říkal jste, tahle cena mi pomohla, tamta cena byla důležitá, ale na druhé straně jste několikrát dal najevo, že na ceny a laureátství v soutěžích nekladete důraz. Jak to tedy je?
No víte, pár jsem jich taky prohrál. Včetně soutěže Pražského jara. Takže jsem poznal obě strany. Jednou jsem dokonce seděl v porotě a vím, jak je těžké kandidáty hodnotit. Soutěže jsou velmi složitá věc.

Dneska jsou však mladí muzikanti vychováváni a vedeni k soutěžím...
Tak tomu bylo vždycky. Ale dřív možná měla soutěž větší hodnotu. Nebylo jich totiž tolik. Když někdo dřív vyhrál Čajkovského soutěž v Moskvě, byla to událost, o které se mluvilo a psalo. A zeptejte se mě dnes, kdo ji vyhrál v posledních deseti letech. Nevím.

Při vystoupení působíte takovým zvláštním plachým a zároveň velice soustředěným dojmem, jako by pro vás ani tak nebyli důležití posluchači, ale jen a jen hudba, kterou interpretujete. Jako byste ztělesňoval maximální koncentraci...
Párkrát jsem to slyšel. Občas bych si docela přál, aby tam posluchači nebyli. Někdy jsou tou nejlepší inspirací a jindy je to ten nejrušivější prvek, co si můžete představit.

V jakém smyslu nejrušivější?
Kašlou, vrtí se, šustí. Říkám si, že jsem je asi nedokázal přimknout k hudbě. Ale pak jsem sám na koncertě, kdy nedýchám napětím, mám husí kůži, a najednou někdo začne kašlat, smrkat, šustit programem... Takže jenom ve mně to asi nebude. Někdo jde na koncert jen proto, aby se tam posadil, ale nic neprožívá. Pro mě je hudba svátek a mám pocit, že by měla být svátkem i pro lidi, kteří si ji přišli poslechnout. A když se to podaří a slyším to ticho v sále, kdy byste slyšela upadnout špendlík, tak je to ohromné.

Zažíváte často na pódiu okamžiky, kdy strnete úžasem nad jedinečností chvíle?
Je jich málo, ale někdy ano. Například jsem hrál v Liberci Bachovy sonáty s cembalem a to byl ten svátek. Dva dny předtím jsem ovšem hrál s Pražskou komorní filharmonií ve švýcarském Luganu a tam jsem měl pocit, že znuděnější obecenstvo se už nemohlo dostavit. - A pak přijedete do Liberce, přijdou si vás poslechnout i posluchači na vozíčkách, hrajete při svíčkách... Většinou se takovéhle výjimečné koncerty odehrávají na menších místech. Nezáleží přitom, o jakého skladatele nebo o jakou skladbu jde, jestli hrajete starou nebo moderní muziku. Svou roli hraje spousta věcí dohromady.

A kdy jste měl takovéhle zážitky jako posluchač?
Nestává se to často. O to víc člověka potěší, když vám posluchači řeknou, že to zažili na vašem koncertu. Jednou mi jakási paní vyprávěla, že v šedesátých letech slyšela, jak Fournier hraje Bacha. Pak jsem přijel s Bachem do Filipova - do venkovského kostela - a ona měla pocit, že jsem ho překonal. Tak to je: když hraju v Praze, většinou mi ten tlak nedovolí uvolněný výkon. Máte pocit, že se tu sesednou kritici, kteří čekají na vaši chybu, a tolik se neuvolníte.

Vy se necháte svázat přítomností kritiků?
Když máte pocit, že vám zrovna nefandí, a víte, že čekají na každou vaši chybu, pak ano.

Jsou tací?
Mám pocit, že ano. Už jsem v té fázi, kdy by rádi nějakou chybu na mém výkonu našli. A tohle v podvědomí máte. Jedna slavná zpěvačka po kritikách, které obdržela v Londýně, řekla, že už tam nikdy nevystoupí. Tohle jsem nikdy neřekl. I když po kritikách, které dvakrát vyšly po mých vystoupeních v Brně, byste v tom městě už nikdy nehrála.

Ale to je důležité pro vás. Pro publikum ne. Možná sílu kritiky přeceňujete...
Asi. Ale přece jenom mě mrzí, že si to pár lidí přečte...

... a řekne si, já to sice neslyšel, ale ten kritik, který tomu rozumí, to tak napsal...
... a začne pochybovat, aha, tak já tomu nerozumím, ono na tom asi něco bude....

Jak byste přivedl mladé lidi do koncertních sálů? Někdy mám pocit, že ani netuší, co všechno jim hudba může dát...
Protože je hodně špatná hudební výchova na základních školách. Jestli vůbec nějaká ještě je. Asi to je nějaká tradice - pamatuji si, že už za mých školních let nebyla na valné úrovni. Dost dlouho jsem měl například dvojku z hudební výchovy, protože jsem se odmítal učit texty písniček. Až když ve škole zjistili, že jsem laureát několika dětských soutěží, dali mi jedničku.

Jste kritický i ke školním výchovným koncertům...
To byla hrůza. Nevím, kdo vymyslel, že se bude dětem předkládat Mozart s Beethovenem. Děti potřebují barevnou muziku, většinou soudobou. Poulenc, Šostakovič, Stravinskij, Orff, tuhle hudbu by měly děti poslouchat. Šostakovičův první cellový koncert je tak strhující, že zabere vždycky, i u neznalého publika. Ale rozhodně si nemyslím, že bych mladé přivedl do koncertních sálů tak, že bych nahatej skákal po jevišti. To nemá smysl. Možná by přišli jednou, a pak už ne. V tom to není.
Ale zase na druhé straně je dobře, že vážná hudba má určitou exkluzivitu. Ani si vlastně nejsem jist, že bych tak moc chtěl, aby byla uměním pro masy. Myslím, že vážná hudba nikdy masová nebyla. Naštěstí jí fandí lidi, kteří jí umožní přežít. Představují ušlechtilé jádro společnosti, které nedovolí, aby tahle hudba zemřela.

Při poslechu vašeho provedení Dvořákova koncertu h moll 2. května, v den pocty tomuto skladateli, jsem žasla, kde se v tom mladém muži berou taková životní zkušenost, hloubka a emoce, které dokáže vyjádřit... Kde se to ve vás vzalo?
Děkuju vám. Ale mám nahrávku z Anglie, kde jsem týž koncert hrál o týden později, a je mnohem lepší. Ten květnový v Praze je sice slušný, ale je cítit, jak jsem svázaný. To anglické provedení je od prvního do posledního tónu svobodné, uvolněné, dokonalé... Nechci chválit sám sebe. Jen tím chci říct, že nemáte možnost srovnat oba tyhle výkony. Myslím si, že 2. květen nebyl můj den, i když se to všem strašně líbilo. (Ovšem až na pár profesorů z konzervatoře, kteří se dali slyšet, že takhle se Dvořák nemůže hrát.)

Jaký je váš vztah k tomuhle Dvořákovu koncertu?
Úplně první deskou, kterou jsem dostal - ještě než jsem začal hrát na cello - byla nahrávka Dvořákova violoncellového koncertu h moll v podání Josefa Chuchra a České filharmonie s Jiřím Waldhansem. Do té desky jsem se tak zamiloval, že jsem ji totálně ohrál. Tenhle koncert ční nad všechny Dvořákovy skladby. Kdybych si musel vybírat, co si vezmu na opuštěný ostrov, cellový koncert Dvořáka bych určitě bral s sebou.

Znáte tuhle skladbu odmalička, často jste ji hrál... Změnila se lety vaše interpretace?
To víte, že ji hraju jinak, než jsem ji hrál v devatenácti, dokonce jsem zjistil, že ji hraju jinak než před třemi čtyřmi lety. Poprvé jsem koncert začal studovat s Josefem Chuchrem na konzervatoři. Tehdy jsem byl úplně pod jeho vlivem a prakticky jsem kopíroval jeho nahrávku, protože to byl můj vzor a ideál. No a pak jsem kolem dvacítky začal mít hodiny s Heinrichem Schiffem, začal jsem studovat u Borise Pergamenščikova, hrál jsem Dvořáka v Americe... To už byly vlivy, které mě posunuly někam jinam. Trochu jinak jsem četl partituru, poněkud důrazněji se začalo projevovat i moje rebelství
(o něm by vám pan profesor Chuchro mohl dlouho vyprávět), měl jsem větší sebedůvěru. Někdo by řekl, že jsem některé věci začal přehánět tempově, dynamicky, ale já mám pocit, že jen důvěrněji plním Dvořákův zápis.

Rád experimentujete. Za nahrávku Reflexe jste v roce 2000 obdržel Cenu Harmonie...
Supraphon měl tehdy období, kdy vydával přídavkové desky. Natočili je Václav Hudeček, Gabriela Demeterová, Lubomír Brabec... a vyzvali i mě. No, já zase trochu odporoval, říkal jsem, takových skladeb jsou tuny, rád bych tu desku natočil, ale trochu jinak. Důvěřovali mi i poté, co jsem jim předložil předběžný koncept - chtěl jsem postavit vedle sebe (a proti sobě) moderní a starší skladby -, a vydavatelství souhlasilo. Možná pak byli trochu překvapeni, i když producent Petr Vít z toho byl nadšený, a mám pocit, že si toho dodneška cení. Disk dostal cenu doma, byl zařazen do výběru měsíce německého Klasik Heute, American Record Review otiskla nádhernou kritiku, ale nijak zvlášť se neprodával.

Jaké skladby tvořily základ Reflexí?
Reflexe jsou založené na obdivu ke dvěma skladbám Messiaenovým - Oslavě věčnosti a Oslavě nesmrtelnosti Ježíše. Jsem sice věřící, ale nejsem praktikující katolík a mým záměrem nebyla oslava nesmrtelností Ježíšových. Avšak symbol Ježíše je úžasný. Je dojemný, krásný a vážím si ho. Shodou okolností je na té nahrávce řada duchovně zaměřených skladeb: Marek Kopelent napsal krátkou skladbu pro cello inspirovanou Anežkou Českou, Pavel Zemek, jehož hudba vychází z hluboké víry, je autorem Sonáty pro cello. Nebo Aarvo Pärt - ten je zase ovlivněn východní církví. Nahrávka by se samozřejmě dala chápat i duchovně, ale pro mě to byl spíš experiment, jak se mi podaří složit pomalé ezoterické Messiaeny se stejně pomalými skladbami jiných autorů - od Dvořáka přes Strausse po Saint-Saënse - do jedné rozsáhlé skladby trvající sedmdesát minut, tak aby měla nějaký vývoj, kulminovala a spěla ke svému závěru.

Očekával jste ohlas, jaký deska vzbudila?
Bylo to příjemné. Když jsem pak hrál Reflexe na Hradě na Strunách podzimu, měl jsem pocit, že to na posluchače zapůsobilo. Takový aplaus od lidí, kteří seděli přes hodinu v zimě a poslouchali pomalé skladby, jsem alespoň nečekal. Ale možná to pramení z toho, že dnešní svět je hodně agresivní, hysterický a rychlý - musíte být pořád „in“ a v akci, a lidé potřebují a vyhledávají zklidnění. Proto mají takový úspěch autoři, kteří píšou meditativní hudbu - Aarvo Pärt, Gorecki, Phil Glass. A proto je dnes tak mimořádně oblíbená stará hudba.

Už za studií jste vystupoval se seskupením soudobé hudby Agon, s nadšením interpretujete díla Ebenova, Zemkova, Kopelentova, Kodályho, Šostakoviče... Kdy vytrysklo to zaujetí pro soudobou hudbu?
To není žádný program. Vliv měli kamarádi i muzika, kterou jsem poslouchal odmala. Přes zmíněný Dvořákův cellový koncert jsem se poměrně rychle dostal k hudbě dvacátého století, k Stravinskému, Schönbergovi, Janáčkovi... Janáček - to je skladatel mého srdce. Ale poslouchal jsem i rock - Led Zeppelin, Pink Floyd i jazzrock - Chicka Coreu, Weather Report. No a kamarádi na konzervatoři o mé vášni pro soudobou hudbu věděli a nechávali mě hrát premiéry svých skladeb. Odtud byl jen krůček k tomu, aby si mě všimli muzikanti z Agonu - Pudlák, Smolka, Kofroň... Tam jsem právě poznal skladatele, jako byli Pärt, Gubajdulina, Kopelent... To byla ohromná škola.

Jak se na tuto vaši vášeň díval profesor Chuchro?
Moje interpretace soudobé hudby šly zcela mimo výuku na konzervatoři, pan profesor o tom vůbec nevěděl. Ne snad, že by byl proti tomu, ale v rámci výuky na nějaké konzultace ohledně hraní současné muziky prostě nebyl čas.

Pořád hledám důvody, proč někteří posluchači odmítají soudobou hudbu. Vždyť by je měla oslovovat, protože vyjadřuje pocity současného člověka...
Nejde jen o posluchače. Odmítají ji dirigenti, orchestry ji nechtějí hrát, protože nastudování dá víc práce, pořadatelé ji nechtějí uvádět, protože pak by jim nepřišlo publikum. Je to začarovaný kruh. Když už totiž soudobou hudbu orchestr hraje, pak většinou s takovou nechutí, že to posluchače odradí. Když budete s takovou nechutí hrát Dvořáka, taky se to posluchačům nebude líbit. Každá hudba musí mít stejnou péči a lásku, s jakou se věnujeme klasické hudbě. Nechuť velkých orchestrů zařazovat tuhle hudbu je přímo skandální. Mám opačnou zkušenost s posluchači i na malých městech - když zahraju nějakou soudobou skladbu, většinou ji publikum přijme báječně.

Často vystupujete s Pražskou komorní filharmonií. Tenhle mladý orchestr je vám jistě blízký svým založením. Odkdy se datuje vaše spolupráce a co na tomto orchestru nejvíc oceňujete?
Začal jsem s nimi hrát hned v jejich začátcích. Na první zkoušku jsem šel ještě do AUS, pod jehož hlavičkou tehdy působili, a první koncert, na němž jsem s PKF vystupoval, byl věnován panu dirigentu Bělohlávkovi k padesátinám. Odehrával se v Nostickém paláci a hrál jsem tehdy Haydnův koncert. Jsem rád, že se spolupráce stále vyvíjí. Hráli jsme spolu Dvořáka, Šostakoviče, Hindemitha, Čajkovského, Saint-Saënse. Nikdy jsme však nic společně nenatočili, ale doufám, že to ještě přijde. Vždycky to byl výborný orchestr, ale teď vyzráli v těleso, které je velice precizní a přitom spontánně muzikální. Je to naprosto špičkový ansámbl a člověk tam cítí i dobrou atmosféru. Hrát s nimi je pro mě vždycky svátek.

Člověk, který je schopen vnímat umění, a zejména hudbu, je podle mého názoru obdařen
velkým darem, který patří k jeho největšímu bohatství...
K bohatství člověka-umělce patří i umění předat takové zážitky. Bohatý může být kdokoliv - i umělec, i posluchač. Vy můžete být obohacená tím, že jste schopná muziku vnímat, dokonce můžete být bohatší než třeba já, který se s tím, abych vám tenhle prožitek umožnil, někdy i trápím a trýzním.

Trápíte se hodně?
Ne příliš. Ale cesta k tomu, abyste obstála, je plná pochyb a práce a cvičení...

Litujete někdy toho, že jste si zvolil takovou řeholi?
To vůbec ne, spousta jiných věcí to vyváží. Ale když chcete dělat muziku opravdu pořádně, je s tím spojena řada bezesných nocí a pochyb, zda to, co děláte, děláte dobře a jestli to má vůbec smysl. Dovedu si tedy představit, že nějaký nadšený posluchač hudby nebo citlivý člověk, který dokáže vnímat krásy města, jako je Praha, líbezné krajiny či nádheru lidského těla, může mít bohatší zážitky než sebegeniálnější umělec, který to možná zažije, ale čím je náročnější k sobě, prožívá možná umělecké dílo čím dál méně. Protože má pocit, že dneska nezahrál tak, jak to v jeho představách mělo být, přestože lidé v sále ten zážitek měli. Ale on ne. Nedělejte si iluze. Práce umělce je stejná jako každá jiná.

Foto: Zdeněk Chrapek,
Petra Hajská 
Jiří Bárta studoval v Praze u Josefa Chuchra a Mirka Škampy, ve studiích pokračoval u Borise Pergamenščikova v Kolíně nad Rýnem. Jako sólista i komorní hráč hrál ve většině evropských zemí, na severní i jižní části amerického kontinentu a v Japonsku (tam naposledy letos s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem). Pravidelně vystupuje s předními českými i zahraničními orchestry (ČF, FOK, PKF, Královský liverpoolský orchestr, Berlínští symfonikové...). Držitel několika cen (Europäische Förderpreis für Musik 1991, Rostropovich-Hammer Award 1991, Zlatá harmonie 1995 (za CD Rachmaninov, Schnittke, Pärt), Cena Harmonie 2000 (za CD Reflexe). Zaujatý propagátor soudobé hudby. Hudební kritici ho považují za nejlepšího českého violoncellistu, oceňují zejména jeho mimořádné tónové možnosti, nasazení a nepředstíranou opravdovost.

 



obsah čísla 34 ročník 2004





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA